Když jsem se zamýšlela nad 17. výročím našeho azylového domu pro ženy ve Vršovicích, napadlo mě, jestli jsem vůbec ta pravá, která by se k tomu měla vyjadřovat. Vždyť tu budu na jaře „teprve“ tři roky a jednou, jako mnohé přede mnou, budu jen stopou, která prošla tímto domem a touto službou.
Prostředí azylového domu nás učí každý den něčemu novému. Empatii, porozumění, spolupráci, nastavování hranic, sebereflexi, ale třeba i pocitu naprostého zmaru. A to je jen malý výčet emocí, které se v těchto zdech každodenně objeví. Někdy se zdá, že veškerá práce, kterou jsme jednomu příběhu věnovaly, je k ničemu, a že výsledek se prostě nedostavil. Ale další den jsme součástí něčeho, co nás všechny ohromí a kde si můžeme říct „dobrá práce!“ Skrývá se zde spousta lidských příběhů, které jsou neskutečně těžké, dojemné a pozoruhodné. Z některých jde mráz po zádech a některé dokáží být i úsměvné. Dům plný čtyřiceti silných žen, které každý den bojují s pocitem hanby, povinností, hledáním práce, řešení zdravotního stavu včetně své psychiky. Klobouk dolů.
A tak pro náš azylový dům nemám žádné přání či prosbu. Jenom poděkování. Díky za to, že jsi, že stojíš pevně v základech a poskytuješ bezpečné zdi pro ženy, které v tu chvíli potřebují podepřít.
Každý rok tu najde pomoc 113 žen, což je dlouhodobý průměr. Za období 2010 – 2020 prošlo azylovým domem 778 žen, nejstarší bylo 88 let. V loňském roce byl průměrný věk žen 48,6 roku.
Irena Burmeková
Foto ilustrační
