Archiv zpráv

Denní centrum U Bulhara slouží už 14 let. V současné době každý den od půl deváté do půl osmé večer. 1. listopadu 2007 se otevřely dveře prvním lidem bez domova. Naše práce je i v dnešní době často odsuzována a nepochopena. Ale nám dává smysl, děláme ji rádi a srdcem. Každé poděkování, ocenění (ať už od člověka bez domova nebo ze strany veřejnosti), každý posun jednotlivce je pro nás impulzem k pokračování nejen v naší práci, ale i v rozvíjení projektů a osvětě veřejnosti, protože bez domova se můžeme ocitnout všichni a nikdy nevíme, kdy budeme podobné služby sami potřebovat."

Foto nahoře rok 2020

Foto dole rok 2007

Od otevření dosud prošlo denním centrem 12 500 lidí, každý rok to je v průměru 2 044 lidí.

V roce 2020 byl průměrný věk 47,5 roku a denní centrum navštívilo 17 % žen a 9 % lidí nad 65 let.

Nejvyšší návštěvnost byla v roce 2013, kdy se denní průměry vyšplhaly na 312 lidí.

Gabriela Podzemská, vedoucí denního centra

Pan M. žil s manželkou, dvěma dětmi a tchyní v domě, ze kterého odešel kvůli konfliktům s tchyní. I když docházel do zaměstnání, brzy se stupňovaly jeho problémy s užíváním alkoholu. Také kvůli nim se jeho situace zhoršila natolik, že přestal platit výživné a ocitl se ve výkonu trestu.

Po propuštění z vězení byl několikrát hospitalizován, trápily ho hlavně otoky nohou následkem omrzlin. Služby naší lovosické noclehárny a posléze i nízkoprahového denního centra NADĚJE začal využívat zhruba po dvou letech pobytu na ulici, když už nevěděl, kde přespávat.

Během docházení do našeho lovosického střediska jsme s panem M. dlouhodobě spolupracovali na zlepšení jeho situace, a přestože několikrát opětovně propadl užívání alkoholu, nakonec se vydal správnou cestou. U ostatních klientů se těšil oblibě a jeho organizační schopnosti pomohly při udržování pořádku ve středisku.

Postupně si našetřil peníze v depozitní pokladně, znovu navázal kontakt se svými dětmi a obnovil přátelské vztahy z doby, kdy žil běžným životem. To mu pomohlo sehnat ubytování u kamaráda, u něhož rovněž začal vypomáhat na farmě. S panem M. jsme se již rozloučili, zůstáváme ale v kontaktu.

Ve svém novém domově je spokojený a dokonce nás pozval na návštěvu farmy. Svou velkou životní změnu zvládl díky silné vůli a také – jak sám říká – díky zázemí a pomoci, které jsme mu poskytli v NADĚJI. Pevně věříme, že se panu M. bude nadále dařit a zvládne všechny životní nástrahy.

I díky vašim darům můžeme efektivně pomáhat konkrétním lidem. Podpořte naši výzvu „Darujte noc v teple“: www.darujme.cz/vyzva/1202694

Děkujeme, že pomáháte s námi.

Rok 2020 byl náročný pro každého z nás. Nastupující pandemie, s tím související velké psychické vypětí, obavy, strach, ztráta zaměstnání, nebo naopak náročné pracovní podmínky. I pro nás byl loňský rok jiný – těžký, plný obav, pracovního vytížení, ale také plný lidské solidarity. Ukázal i to dobré v nás.

Děkujeme, že jste byli a stále jste s námi!

Moc si vážíme dlouholeté podpory fotografa Jiřího Šourka, který neváhal a vyslyšel náš apel ohledně darování pánského oblečení všeho druhu a všech velikostí našemu denním centru U Bulhara. A nejen to. Dokázal zapojit i další. Třeba českého výtvarníka, akademického sochaře Kurta Gebauera, který svým darovaným oblečením jistě zahřeje nejednoho člověka bez domova. Pánských kousků v našich dvou denních centrech není nikdy dost.

Nechte se inspirovat.

Srdečně děkujeme!

14. října uspořádala litoměřická NADĚJE v pořadí již druhou děkovnou bohoslužbu. V červeném kostele v Jiráskových sadech se sešli klienti, pracovníci, přátelé a příznivci, aby se zastavili uprostřed práce a rušných dní. 

Bohoslužba proběhla v návaznosti na službu kaplanů, kteří v jednotlivých sociálních službách poskytují duchovní péči jak klientům, tak pracovníkům. Byla zde možnost se ohlédnout za uplynulým nelehkým obdobím a vyjádřit vděčnost a sounáležitost. 

Cílem bylo navzájem si předat povzbuzení do následujícího období, naději a víru, že v tom nejsme sami.

Odkaz na fotogalerii z bohoslužby.

Když jsem se zamýšlela nad 17. výročím našeho azylového domu pro ženy ve Vršovicích, napadlo mě, jestli jsem vůbec ta pravá, která by se k tomu měla vyjadřovat. Vždyť tu budu na jaře „teprve“ tři roky a jednou, jako mnohé přede mnou, budu jen stopou, která prošla tímto domem a touto službou.

Prostředí azylového domu nás učí každý den něčemu novému. Empatii, porozumění, spolupráci, nastavování hranic, sebereflexi, ale třeba i pocitu naprostého zmaru. A to je jen malý výčet emocí, které se v těchto zdech každodenně objeví. Někdy se zdá, že veškerá práce, kterou jsme jednomu příběhu věnovaly, je k ničemu, a že výsledek se prostě nedostavil. Ale další den jsme součástí něčeho, co nás všechny ohromí a kde si můžeme říct "dobrá práce!" Skrývá se zde spousta lidských příběhů, které jsou neskutečně těžké, dojemné a pozoruhodné. Z některých jde mráz po zádech a některé dokáží být i úsměvné. Dům plný čtyřiceti silných žen, které každý den bojují s pocitem hanby, povinností, hledáním práce, řešení zdravotního stavu včetně své psychiky. Klobouk dolů.

A tak pro náš azylový dům nemám žádné přání či prosbu. Jenom poděkování. Díky za to, že jsi, že stojíš pevně v základech a poskytuješ bezpečné zdi pro ženy, které v tu chvíli potřebují podepřít.

Každý rok tu najde pomoc 113 žen, což je dlouhodobý průměr. Za období 2010 - 2020 prošlo azylovým domem 778 žen, nejstarší bylo 88 let. V loňském roce byl průměrný věk žen 48,6 roku.

Irena Burmeková

Foto ilustrační