BLOG

Úvod  BLOG

Láska nad paragrafy

11.07.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková

Přemýšlíte o tom, jakou hodnotu má manželství spoutané ve 115 paragrafech Občanského zákoníku? A láska v časech sobectví a


Více...
 

Přemýšlíte o tom, jakou hodnotu má manželství spoutané ve 115 paragrafech Občanského zákoníku? A láska v časech sobectví a sebeprosazování?

 

On je společenský mladý muž s nadáním k hudbě, s množstvím přátelských vztahů a schopností je navazovat. Narodil se s mentálním postižením, vyrůstal v dětském domově a ústavech sociální péče. Před několika lety začal žít v chráněném bydlení. Je čím dál samostatnější a svobodnější díky podpoře sociálních pracovníků. Soud omezil jeho svéprávnost, mimo jiné i v tom, že nemůže uzavřít manželství.

 

Ona se narodila do láskyplné rodiny. To, v čem ji mentální handicap omezoval, kompenzovala svojí péčí milující maminka. Po její smrti se přestěhovala do chráněného bydlení, dobrou opatrovnicí je její sestra. Široká rodina je pro ni podporou a celoživotním zázemím.

 

Zamilovali se, sestěhovali se spolu do chráněného bytu a žijí podle svého. Spolu dokážou mnohem víc, než každý sám. Rosťa Jarku všude doprovodí, na rozdíl od ní nemá problémy s orientací a umí bezpečně přecházet přes silnici. Jarka za oba pohlídá peníze, nákupy, čistotu v domácnosti. Rosťa Jarce zpívá a hraje, když je jí smutno. Jarka Rosťu podporuje v jeho zálibách – hraní divadla a zpracovávání fotek a videí. Stará se, aby byl upravený.

 

Tady by to mohlo skončit s tím, že se už víc dělat nedá.


Česká republika podepsala v roce 2007 mezi prvními signatáři Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Článek 19 Úmluvy nese název „Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti“. Na příběhu Rosti a Jarky vidíme, že cesty k jeho naplnění se dají nalézt. Oba dva, navzdory svému postižení a svým specifickým potřebám, anebo právě díky nim, mají touhu a vůli žít podle svého nezávislým způsobem života, plnit svou roli muže a ženy v partnerském vztahu. V tom je podpořila sociální služba, opatrovníci, pracovníci sociálního odboru a evangelická církev. Jednotliví aktéři v komunitě města se spojili a pomohli jim, aby si mohli veřejně slíbit lásku, úctu, věrnost a vzájemnou pomoc. Také si slíbili, že jeden na druhého budou dávat pozor a společně se postaví tomu, co by je mohlo ohrozit. Spolu s nimi jsme prožili slavnostní požehnání v evangelickém kostele. Připravovali se na ně s farářem poctivě půl roku, stejně jako se obvykle připravují snoubenci. Ne, nebyl to sňatečný obřad, jak stanoví Občanský zákoník, ale pro ně a pro nás okolo událost mimořádného významu.


Musíme uvažovat, jak dál. Jak například zajistit, aby v případě nemoci jednoho z nich ten druhý měl právo na informace? Možná jednou budou chtít opustit sociální službu a najmout si spolu bydlení podle svého. V těchto věcech jsou teď odkázáni na porozumění svých opatrovníků a na soudní posouzení svéprávnosti.


Rozumíme tomu, proč soudce znemožnil Rosťovi uzavřít manželství. Právní důsledky a všechny souvislosti jsou natolik komplikované, že by jim nedokázal plně porozumět. Ale cítit, milovat a odpovědně žít jeden pro druhého můžou Jarka a Rosťa jako každý z nás.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.


Méně...
 
Pod magistrálou zůstává naděje

Pod magistrálou zůstává naděje

28.06.18 | Lidé bez domova | Jan Kadlec

Tak si snad můžu na pár měsíců oddechnout. Je za námi každoroční boj o zachování denního centra pro bezdomovce. Pražský magistrát s


Více...
 
Pod magistrálou zůstává naděje

Tak si snad můžu na pár měsíců oddechnout. Je za námi každoroční boj o zachování denního centra pro bezdomovce. Pražský magistrát s námi podepsal roční nájemní smlouvu na pozemek, kde budova centra stojí. Můžeme opět nabízet sprchu, jídlo, ošacení, poradenství a zdravotní ošetření dvou tisícovkám lidí bez domova, kteří za námi každý rok přicházejí, přivádějí je terénní pracovníci, nebo je přiváží sanitka se zprávou "propuštěn do domácího léčení". Můžeme chránit město před rizikem šíření infekčních a parazitárních onemocnění, kterých řešíme několik set ročně.

 

Obhajování existence centra je každý rok obtížné. Většinou se to na magistrátu i přes včasné podání žádosti o prodloužení nájemní smlouvy nestihne v termínu, a tak nejdříve dostaneme smlouvu na měsíc a pak na zbývajících jedenáct. Přece jen se rozhoduje mezi tím, zda se starat o nuzáky a přivandrovalce z jiných koutů republiky, kteří otravují spořádaný život ostatních, "těch slušných" lidí, nebo to raději pronajmout na parkoviště podnikateli, který vedle v ulici pronajímá drahé kanceláře, či provozuje luxusní hotel. V místě jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek, nájezdu na Severojižní magistrálu, zázemí pro směnaře aut, která svážejí odpad z pouličních košů, mezi dvěma vlakovými nádražími, byl totiž nalezen viník bránící rozkvětu byznysu - bezdomovecké centrum NADĚJE.

 

Ať nejsem jednostranný: mám jisté pochopení pro nářky lidí žijících v sousedství zařízení, které navštíví kolem sto osmdesáti bezdomovců denně. Většina z nás nechce být v přímém kontaktu s bídou, nemocí a zoufalstvím. Je nám nepříjemné být s tím konfrontováni. Zvláště pokud někteří žijí v přesvědčení, že si za to můžou ti „nemakačenkové“ sami, a ti v těch buňkách (středisko je postaveno z modulárního systému) je vykrmují a rozmazlují.

 

Faktem je, že i my bychom byli rádi, pokud by návštěv v denním centru bylo méně. Více by to odpovídalo jeho prostorovému uspořádání i našemu přesvědčení, že je nutné mít na ty, kteří potřebují pomoc, dostatek času k individuální práci a nalezení vhodné podpory.

 

Jak vidno, i v době ekonomického růstu budou mezi námi lidé, jejichž místem k životu se stala ulice. Tím spíš bychom mohli otevřít potřebná zařízení, kterých je v případě nízkoprahových denních center na území Prahy nedostatek (aktuálně šest, z nichž dvě mají úžeji vymezenou cílovou klientelu). Prostředky na to máme. Lidé bez domova by si tak našli zařízení, které by jim bylo nejblíž, více by sedělo jejich potřebám a cítili by se v něm dobře. Mohli by si v něm odpočinout a nabrat sílu na řešení nelehké životní situace. Bylo by to lepší než stát ve frontě, sníst za dvacet minut oběd a muset zase ven na lavičku do parku.

 

Díky Bohu za udržení zdravého rozumu, který říká, že vedle toho komerčního a ziskového je nutné zachovat alespoň něco prospěšného pro ty, kteří nemají z čeho zaplatit, těžko prosazují svá práva a pro zlepšení svého života potřebují podporu druhých. Že pod magistrálou se nachází naděje, která chrání před další a další bídou v ulicích sedmého nejbohatšího regionu Evropy.

 

Jak dopadne rozhodování o nájmu pozemku příští rok po podzimních volbách, nevím. Pokud vám stejně jako mně leží na srdci život nuzných a "nadbytečných" lidí, modleme se společně za zachování přinejmenším toho, co je pro ně dnes dostupné. A pokud se Bůh smiluje a otevře srdce těch, kteří dostanou do rukou mandát rozhodovat, možná lidem bez domova nabídneme vedle jídla a sprchy i trvalou střechu nad hlavou, teplou postel, soukromí a štěstí důstojného života.

 

Jan Kadlec je ředitel pobočky NADĚJE v Praze.


Méně...
 

Zpráva sazeče stromů

25.06.18 | Naděje | Pavel Polák

Včera jsme slavili v Otrokovicích 25 let existence NADĚJE. Byla to soukromá oslava pro klienty a zaměstnance. Bohoslužba, sázení stromu,


Více...
 

Včera jsme slavili v Otrokovicích 25 let existence NADĚJE. Byla to soukromá oslava pro klienty a zaměstnance. Bohoslužba, sázení stromu, hudba, lidská setkání. Nikdo nikoho nepřevyšoval, nikdo nebyl opomíjen. Nevím, jestli bylo jasné, kdo je klient a kdo je zaměstnanec. Podstatné pro mne bylo, že to nebylo podstatné. Jako by všichni byli organizátory a všichni byli zároveň účastníky.

 

Sázeli jsme strom jen kousek od toho, který byl vysazen v roce 2010 u příležitosti výročí dvaceti let celé NADĚJE. Sázení stromu je vzácný symbol. Před lety jsem četl knihu „Muž, který sázel stromy“. Chtěl jsem být někým takovým, ale tenkrát jsem neuměl docenit ono sázení - trpělivé, neokázalé, léta trvající, jehož význam v celistvosti překračuje generace. My jsme včera vysadili jen jednu Catalpu.

 

Ilja Hradecký a lidé kolem něj sázeli stromy v podobě služeb pro potřebné lidi, v podobě dalších a dalších poboček NADĚJE od roku 1990. Vysadili les. Dává stín, poskytuje útočiště. Pozval k té výsadbě, na rozdíl od hlavního hrdiny knihy, další lidi, desítky, stovky. A tak les NADĚJE vznikal ve společenství. To společenství jsou lidé, klienti, zaměstnanci a přátelé. Já sám jsem, v rozporu se svými dětskými a chlapeckými sny, jen jedním ze společenství těch, kteří sázejí stromy. Nikoliv nevýznamný, ale jeden z mnoha. Je to moc krásné zjištění a naplňující role.

 

Jak já vnímám logiku výsadby, sázeli jsme a sázíme tam, kde je toho nejvíce potřeba. Pak je tu ještě jedno související pravidlo. Sázíme bez ohledu na náročnost terénu. Bez ohledu na složitost osobního nasazení, náklady, komplikace. Naše výsadba nikdy nepostrádá smysl. Ať se v NADĚJI děje cokoliv, vždycky se sebezáchovně a zároveň životodárně přikloníme k jednání, které je smysluplné. Jakou větší jistotu si přát?

 

My často používáme Havlův citát o naději. Říká, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. Přijde mi to naprosto ve shodě s biblickým dotekem naděje. To, že má Bůh smysl pro humor, dokazuje, že jsem si skutečný význam slova naděje uvědomil až v NADĚJI.

 

Pavel Polák je ředitel pobočky NADĚJE v Otrokovicích.


Méně...
 

Mezinárodní den (ohrožených) dětí

01.06.18 | Ohrožené děti | Kateřina Pivoňková

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je


Více...
 

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je sice hezké, ale je to pro každé dítě?

 

Jak se žije dětem v České republice? Vodítkem v uvažování se může stát Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala stejně jako většina států. Naposledy v květnu 2011 naši zástupci podávali periodickou zprávu o naplňování Úmluvy a teď v červnu je to znovu čeká.

 

V roce 2011 členové Výboru pro práva dítěte OSN nejvíce vytýkali českému státu velké množství dětí v ústavech, oddělenost školství pro děti s handicapem a neexistenci orgánu, který by koordinoval dodržování Úmluvy.

 

Jaké bude teď stát skládat účty po dalších letech snahy o naplňování Úmluvy? Jsem zvědavá na zprávy, jak se daří prohlubovat inkluzi dětí s disabilitou do hlavního vzdělávacího proudu. Snad nám přinesou radost i čísla dokazující, jak ubývá dětí v ústavech a přibývá pěstounů, a tím i skutečně rodinného prostředí pro ty děti, o které se nemohou starat vlastní rodiče.

 

Pohled z terénu

Rozhodně se nedaří dobře dětem v rodinách, které jsou postižené exekucí nebo insolvencí. Pokud máme dnes přes 860 tisíc lidí v exekuci, kolika rodin s dětmi se to asi týká? Naši zákonodárci jsou zodpovědní za to, aby zákony umožnily lidem co nejdříve dosáhnout oddlužení. Situace je neúnosná a podle odborníků nesnese srovnání s žádnou evropskou zemí na západ od Česka. Úmluva vede státy k dosahování nejlepšího zájmu dítěte - v článku 27 uznává právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj -  proto už dávno měli naši politici nemravnost celé problematiky dluhů u nás řešit.

 

Do čeho ses narodil, v tom zůstaneš

Vidíme to hlavně v rodinách s dětmi ve vyloučených lokalitách, a to v nich sociální práce probíhá už mnoho let. Zeptejte se terénních pracovníků na životní šance dětí rodící se chudým, zadluženým a málo vzdělaným rodičům. Mnozí z „teréňáků“ už znají děti těchto dětí. Jejich cesta vzhůru je o tolik těžší než u dětí drtivé většiny čtenářů těchto řádků.

 

Síť, spolupráce, otevřenost

Jaká je praktická zkušenost z terénu sociální práce na malém městě nebo ve vyloučené lokalitě? Už léta vnímáme, kolik aktérů se snaží nějakým způsobem podpořit ohrožené dítě z rodiny v potížích. Něco dělá státní úředník sociálně právní ochrany, něco dětský lékař, psycholog, někdy psychiatr. Zajímá se učitel. Snaží se lidé v nestátních sociálních službách – nízkoprahových klubech pro děti a mládež, přímo do rodiny dochází sociálně aktivizační služba. Nejednou stejně dítě stráví dva měsíce ve středisku výchovné péče. Víme to už dlouho a je to potvrzené zkušenostmi ze zahraničí: musíme to dát dohromady! Netříštit péči o ohrožené rodiny a pomoc dítěti mezi sektory školství, zdravotnictví a sociální péče, propojit se, síťovat, dávat pomoci smysl a efektivitu.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Méně...
 

Svátek sousedů - patříme k sobě, i když jsme každý jiný

29.05.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková

Když se Eva před šedesáti lety narodila, bylo zřejmé, že kvůli mozkové obrně nebude nikdy taková, jako zdravé děti. Fyzické i mentální


Více...
 

Když se Eva před šedesáti lety narodila, bylo zřejmé, že kvůli mozkové obrně nebude nikdy taková, jako zdravé děti. Fyzické i mentální postižení sice nebylo tak hluboké, ale optikou tehdejšího přístupu k lidem jiným než zdravým vlastně neměla šanci na samostatný život.

 

To však nebylo nic pro její rodiče. Zvlášť maminka ji vychovávala k samostatnosti, společenskému chování, trpělivě ji vedla k četbě, udělala všechno možné pro její zdraví. Rodina byla velmi přátelská, pevně zasazena v komunitě sousedů, malého města i farnosti. A tak Evu každý bral úplně normálně. Lidé z domu, z kostela, nově získaní přátelé v lázních, na rekreačních pobytech, které Eva milovala. Dokázala cestovat, posílala pohledy, telefonovala známým, kupovala dárky. Když rodiče zemřeli, samozřejmě zůstala ve své domácnosti a zvládala to. Potřebovala pomoc, jistě, od své opatrovnice, sousedů i od sociálních pracovníků. Ale obstála.

 

Obstála taky její maminka. Nevzdala naději, že její dcera bude žít samostatný a důstojný život navzdory postižení. Dát Evu do ústavu pro ni nebylo alternativou. Obstáli Evini sousedé a známí, vždycky ji brali jako sobě rovnou, a to Evě pomáhalo žít normálně. Obstáli přátelé z kostela, pro něž byla Eva sestrou a kteří se na ni těšili, rádi s ní promlouvali, vážili si jí. Obstála její opatrovnice, když věřila Evě, že dokáže samostatně žít i po smrti rodičů. Hlavně obstála Eva, její přátelství, její starost o nás. Její dobré srdce neschopné zloby a postranních myšlenek pro nás bylo mimořádné.

 

Teď odešla a mě to nutí přemýšlet, proč je její příběh tak ojedinělý. Tuším, že podstatná pro život lidí se ztíženými podmínkami je podporující komunita. Přijímající společenství sousedů, přátel, spolupracovníků, souputníků. Proto má smysl připomínat si Svátek sousedů, který připadá na 30. května. Nejde jen o pěkné sousedské vztahy, klábosení přes plot a půjčování potravin, které jako naschvál zrovna došly. Dobrý život může být tam, kde přirozeně žijí zdraví s nemocnými, společensky úspěšní s těmi, pro které je úspěchem zvládnutý každý obyčejný den. Jde o nás, kterým bude Eva chybět. Ten příběh nás oslovuje – patříme k sobě, i když jsme každý jiný. Jeden druhého potřebuje i obohacuje. Tak je to normální, tak to má být.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.


Méně...
 

Princip Javert – (ne)vůle ke smyslu

23.05.18 | Zákon o sociálních službách | Pavel Polák

V. E. Frankl tvrdí, že člověk je bytost hledající smysl, a já na to většinou spoléhám. Někdy je to však těžké připustit. Možná jsem


Více...
 

V. E. Frankl tvrdí, že člověk je bytost hledající smysl, a já na to většinou spoléhám. Někdy je to však těžké připustit. Možná jsem nedostatečně vnímavý, ale snažím se být.

 

Druhá dimenze

Musím uznat, že jedinečné pojetí rozkrývání smyslu má postava inspektora Javerta z Bídníků. Smyslem jeho života byl zákon a jeho striktní dodržování. Lidský rozměr byl nadbytečný. Dostat Jeana Valjeana na galeje bylo prvořadé. Podstata jeho banálního provinění a lidský kontext nehrály zpočátku roli. Nicméně došlo k něčemu, co by zprvu nikdo od Javerta neočekával. Vytvořil novou dimenzi svého pojetí smyslu tím, že potřeboval zůstat věrný slepému dodržení zákona a zároveň udělit milost Valjeanovi, o jehož souladu se životem, který předpokládá duch zákona, tedy spořádaným, úctyhodným, prospěšným, nemohl už dále pochybovat. Jediným Javertovým východiskem z této ambivalence byla smrt.

 

Ambivalence ducha, smyslu zákona a striktního výkladu dikce zákona, respektive jeho slepého dodržování, před lety pojmenoval Václav Havel v krizové situaci, ve které se ocitala Česká televize. Pojmenoval tak tehdy fenomén, který pro řadu politiků nebyl absolutně stravitelný.

 

NADĚJE se několik měsíců pře s Krajským úřadem Zlínského kraje o výklad zákona o sociálních službách. O to, co je správně a co je správné.

 

Kontakt bez kontaktu

Prvním z větších témat byl kontakt s přirozeným společenským prostředím v ambulantních službách. Úředník Javert odkazoval na to, že je správně neopouštět ambulantní služby, neboť jsou registrovány na jedné adrese a v rámci poskytování základní činnosti služby ji není možné opustit. Opěrným pilířem se stal § 33 zákona, který mimo jiné říká „ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování“. Neříká však v žádném případě, že je nemůže s podporou pomáhajících profesionálů opouštět. Bylo nám doporučeno na přirozené společenské prostředí odkazovat, případně jej uvnitř služby simulovat.

 

My jsme upozorňovali na § 2 s tím, že duch zákona v něm vyjádřen nám sděluje pravý opak. Například tímto ustanovením „Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování“. A pak samozřejmě také na to, že ambulantní služby mají ve svých základních činnostech kontakt se společenským prostředím obsažen a být v kontaktu s prostředím bez kontaktu s ním je bezesmyslné.

 

Kraj si vyžádal stanovisko MPSV ČR. MPSV připustilo existenci ducha zákona (budiž mu za to vyjádřen skutečný dík) i kontaktu se společenským prostředím, které je skutečné. Javert se však zabývá  objemem a cítí pochybnost. Neuchopitelnost ducha zákona může leckomu vyrobit vrásky. Já v něj věřím úplně stejně, jako věřím v Ducha Svatého, tedy zcela. Prakticky to znamenalo, že dle Javerta nemohli lidé ze sociálně terapeutické dílny například jít s podporou pracovníků na chráněné pracoviště, podívat se, kde by mohli pracovat, na úřad práce zorientovat se ve svých možnostech, lidé s těžkým kombinovaným postižením z denního stacionáře prostě jen tak ven, mezi lidi. Javert to viděl jinak a obtížně se s tím smiřuje. MPSV je ovšem metodicky nadřízený orgán, a tak je třeba to respektovat. Ovšem je třeba to stejně regulovat. Díky Bohu alespoň za to. S tím se dá pracovat.

 

Raději rozbít než prodat

Druhou  větší oblastí se stal prodej výrobků sociálně terapeutických dílen. Tyto služby by neměly prodávat výrobky. Je to prvoplánové. Chce poskytovatel získat finanční prostředky? Jak je možné, že v dílnách vzniknou hodnotné věci?

 

Je moc těžké Javerta přesvědčit, že praktická užitnost produktů terapie má jako taková terapeutický význam. Velmi silný. Pochybnost zůstává, ale nadřízený orgán to připustil. Ovšem i zde se bude snažit Javert regulovat. Nabízí se objem. Jak velké procento bude v pořádku, aby to v podezíravé mysli Javertově nespouštělo neurózu podezření, že tu někdo vydělává? Bude to 5 %, 10 %? Bude to každopádně jeho dilema.

 

Kavárnu zavřít, kávu vylít

Ještě v několika dalších oblastech se musí smiřovat s kompromisem. Jedna oblast však zůstala v nesouladu. Tréninková kavárna jako sociální služba. Unikátní prostor sociálně terapeutické dílny spojený s veřejným prostorem. Možnost tréninku v přirozeném prostředí, individualizované terapie, účasti v přirozených situacích, komunikace s lidmi, zpětné vazby. Kavárna, která nemá parametry podnikání, nevyváří zisk a každou korunu výnosu věnuje na krytí nákladů sociální služby, tedy sociálně terapeutické dílny, kterou je, protože o nic jiného než o terapii se zde nejedná, neexistuje její jiný smysl, nemá žádný jiný účel. Jen kavárna uzavřená, bez zákazníků, bez reálného prostředí, to by bylo prostředí, které by Javert bez problému uznal.

 

Hranice absurdního dramatu

Jak prosté, ale jak složité přijmout pro Javerta. Nezbývá, než se za něj modlit. Modlit se za to, aby přešel ze své první fáze do fáze druhé, tedy té, kde shledává smysl věcí a upouští od trestu. Nechť neskáče do řeky v poutech, bylo by to zbytečné. Mnohem smysluplnější by bylo, kdyby v tomto bodě drama skončilo. Kdyby jen nenasadil pouta někomu, kdo je nemá proč nosit, kdo se neprovinil ani na samém počátku. My trváme na tom, že jsme v souladu s dikcí i duchem zákona, tedy oběma jeho dimenzemi. Vzhledem k tomu, že projekty sociálně terapeutických dílen jako tréninkových kaváren fungují napříč kraji a realizují je neziskové i příspěvkové organizace, je zřejmé, že princip Javert není u krajských úřadů univerzální. Je příjemné vidět, jako například v případě Libereckého kraje a jeho příspěvkové organizace, kterou v realizaci tréninkové kavárny jako sociální služby aktivně podporuje, že vůle ke smyslu existuje.

 

Pavel Polák je ředitel pobočky NADĚJE v Otrokovicích.


Méně...