Otrokovice

Já mluvím hodně a rád. Nejraději pořád dokola o tom, co zajímá mě. Také musím přetlumočit všechno, co slyším, protože se zrakem to nemám úplně na jedničku. Jsem zvědavý a všechny ve stacionáři vyslýchám. Proto vím, že pracovnice Karolína chystá svatbu pro syna Davida, Barbara pojede za dcerou Zuzkou do Prahy, Marcela má dcerku Evu, která se chystá na školu v přírodě. Musím vědět, kdo volá, kdo přijel a kdo kam jede.

Těším se na kamarády. Na Solnou jeskyni, do které jedeme mluvícím autobusem, co hlásí zastávky. Opravdu umím v jeskyni relaxovat a být chvíli zticha. (Naši tomu doma nevěří.) Rád se dívám na kamarádky Beatu a Jíťu, jak hrají „Člověče“, vyrábějí přáníčka k Vánocům, nebo pro maminky k svátku. A tulení s Beatkou mám taky moc rád. A písničky! Jak rád poslouchám písničky! Někdy i zpívám, když si Marcela nebo Simona vezmou kytaru a zahrají třeba něco od Kryštofa.

Taky to u nás často voní. To pečeme perníčky, nebo sladkost jen tak pro radost, nebo mícháme zdravé pomazánky. (Já teda spíš poslouchám, co dělají. Ale třeba Jíťa s Beatou pomáhají.) A když jsou Vánoce! To máme opravdový živý stromeček a připravíme si smaženou rybu a bramborový salát a upečeme cukroví.

Asistentky s námi chodí často i na procházky. (To jim taky pravidelně kladu otázky, aby mi venku neuniklo vůbec nic.) Víte co? Chodíme do kavárny, do kina a do divadla. (Tam taky umím být zticha!) Občas za námi přijedou pejsci, to mám rád. I když hladit je až tak nemusím, to se spíš líbí Beatce.

Úplně nejlepší je Rusava. Jezdíme tam dvakrát do roka. Dokonce tam spíme. Je s námi spousta práce (než nás třeba všechny večer uloží, nebo přes den všem dají jídlo!). Jede Danča, která má kočár, Filip, Anička, Beata a Robert, kteří mají vozík, a my, co umíme chodit: já, Jíťa, Libor, Pavla 1 a Pavla 2 (tak je mám označené).

Chodíme tam na procházky, večer zpíváme, a dokonce míváme živou hudbu. Hrají naše asistentky nebo jezdí jejich kamarádi. Máme rádi táborák se špekáčky.

No, někdy bývá ve stacionáři hodně živo. Ne každý má vždycky dobrou náladu. Tak se stane, že asistentky mají plné nejen ruce, ale i hlavu, aby to s námi všechno ustály a vyhověly všemu, co chceme a potřebujeme a musíme mít.

Asi si řeknete, že to takhle funguje i jinde. To já nevím. Ale podle mámy a táty takové zařízení, kde by spolu byli takto těžce postižení mladí lidé, a třeba v kombinaci vozíčkáři s autisty, v okolí není. A aby jezdili na společný pobyt – to už vůbec ne.

Víte, já sice umím mluvit, ale všechno, co jsem vám popsal, říct nedokážu. Tak rád bych asistentkám za všechno poděkoval. Naši taky. I ostatní rodiče, aspoň myslím. Oni totiž umí ocenit, když je někdo dokáže zastoupit a postarat se o nás.

Neumím to všechno popsat, ale doma na mně vidí, jestli jsem spokojený. Usmívám se, podělím se o zážitky (i když po svém). Prostě že jsem svým způsobem šťastný. A vidět své dítě šťastné, to je pro každou maminku ten nejhezčí pocit. Aspoň tak to říká ta moje.

Napsáno očima klienta a rukou jeho maminky

V sobotu 8. června se v otrokovickém Lanáčku uskutečnil již 8. ročník open air handicap festivalu JEDEN DEN, pořádaný otrokovickou pobočkou NADĚJE. Akce se konala pod záštitou starostky Otrokovic Hany Večerkové a finančně ji podpořilo město Otrokovice. Návštěvníky festivalu přijela pozdravit i poslankyně Alena Gajdůšková. Hlavním smyslem festivalu je spojit na jeden den svět lidí zdravých se světem handicapovaných, a to jak na pódiu, tak mezi diváky.

Přestože nás před zahájením festivalu postrašila zatažená obloha a mírný déšť, počasí se nakonec umoudřilo a tak si všech 385 návštěvníků mohlo užívat krásné odpoledne v  příjemnémprostředí. Na festivalu si přišly na své i děti, na které zde kromě atrakcí Lanáčku čekaly nejrůznější aktivity, soutěže i zasloužené odměny.

Festivalovým dnem provázel skvělý moderátor Martin Rezek. Bohatý program zahájila kapela Hluchý Dovrat, která si získala diváky svým pestrým multižánrovým repertoárem. Na ni navázala kapela Hudba Fryšták, která patří mezi pravidelné účastníky našeho festivalu. Nechyběla ani kapela z Gymnázia Otrokovice, která svými známými hity rozezpívala, ale i roztancovala nejednoho diváka. Také letos nás navštívila skupina Rytmus pro život, která přizvala do svého vystoupení diváky  a společně si všichni zabubnovali. Návštěvníky rozpohybovala půvabná tanečnice Marie Vaněčková z tanečního centra OrianaDance Zlín, která strhla diváky svými barevnými kostýmy, bezprostředností a optimismem. Krásou, barvami a emocemi bylo protkané i taneční vystoupení skupiny MAAT z Valašské Polanky. Velký úspěch sklidila taneční skupina PULS Chlastáš z Brna, která divákům předvedla, jak si spolu rozumí taneční umění a pořádná dávka humoru. Hudební nováčky na festivalu reprezentovala kapela MERS ze Zlína a kapela Mayham & Eggs z Brna, která příjemně zakončila festivalový den.

Bavili se všichni, lidé zdraví i lidé, kteří žijí s nějakým handicapem. A to je přesně ten důvod, proč akci pořádáme.

Děkujeme všem partnerům – městu Otrokovice, Lanáčku Otrokovice, agentuře Vše pro akci.cz, firmě L.V. Print, Gymnáziu Otrokovice, a Skautu Otrokovice, za poskytnutou podporu, díky níž jsme mohli akci uspořádat. Děkujeme všem návštěvníkům festivalu, kteří se přišli pobavit a zároveň podpořit dobrou věc. Výtěžek ze vstupného, který činí 21 805 Kč, poputuje na renovaci vybavení chráněného bydlení NADĚJE v Otrokovicích.

Děkujeme a zase za rok v Lanáčku ahoooooj!

Jana je žena v nejlepších letech. Do Domova NADĚJE v Otrokovicích přišla bydlet spolu s kamarádem, dalším klientem. Do deseti let bydlela se svou maminkou, jejím přítelem a sestrou. Od té doby vystřídala několik domovů. Sotva se u nás trochu zabydlela, už měla zájem o službu sociálně terapeutické dílny.

Prostory dílny hned naplnila svou energickou přítomností. Mluvila o tom, že velmi ráda pracuje a jak moc by si v budoucnu přála zkusit opravdové, placené zaměstnání. Nikdy dřív k tomu neměla příležitost. Jana nám svým otevřeným, přímým způsobem řekla, že prací jejích snů je úklid, zejména pak umývání toalet. Mluvila pravdu.

Dali jsme společně dohromady harmonogram činností, kterým se bude v dílně věnovat. Umývání toalet a úklid v kuchyňce zaujal v jejím plánu přední místo. Protože je Jana velmi pečlivá a kreativní, zapojila se i do většiny výrobních činností. Zaujalo ji tvoření z keramické hlíny, vytváření záložek do knížek podle vlastních návrhů, později začala také plést koberec. Její počáteční nedůvěru v úspěch rychle zažehnalo povzbuzení, ale i dobrý výsledek její práce.

Problémy působila Janina silná osobnost a jasná představa o tom, jak je potřeba práci odvést. Hlavně zpočátku se tato představa nejednou střetávala s pravidly práce v dílně. Pro Janu bylo těžké přijmout instrukce pracovníků, někdy dokonce její činnost končila pláčem. Postupem času se Jana učila přijímat a zpracovávat instrukce ne jako výtku, kritiku, nebo dokonce útok, ale jako pomoc v tom, aby získala dovednosti nezbytné k uplatnění v placeném zaměstnání.

Shodou náhod se naskytla příležitost, na kterou se Jana tak pečlivě připravovala. Nabídka práce v úklidové firmě, dokonce nedaleko od dílny. Jana se jí s radostí chopila a spolu s dalšími klientkami začala pracovat ve svém vysněném oboru. Všem novým pracovnicím byla zpočátku poskytnuta podpora přítomného pracovníka sociálně terapeutické dílny.

Práce šla Janě od ruky, dobře zvládla počáteční nápor instrukcí, nezazněl ani náznak odporu, který projevovala v dílně při nácvicích činností. Jana na sebe byla velmi hrdá, spokojeností jen zářila. Bohužel však firma, u které Jana pracovala, dostala výpověď z prostor, kde se práce konala. Nikoliv vlastní vinou tak přišla Jana o práci.

Ale nevzdáváme se. Už víme, že když přijde další možnost, můžeme Janu s klidem a jistotou poslat pracovat, protože nám ukázala, že práci zvládne.

Tým Naděje 2019

Honza je mladý muž, který žil v domově pro osoby se zdravotním postižením kousek od Otrokovic. Honza verbálně téměř nekomunikuje, používá jenom pár slov. Věří v reinkarnaci a má jasno v tom, čím bude v příštím životě: lékařem. Je veselý, rád se učí novým věcem, vždy jde do všeho po hlavě a snaží se dělat všechno, jak nejlépe umí.

Honza se na nás obrátil, když začal navštěvovat sociálně terapeutickou dílnu v Otrokovicích. Neuměl se totiž sám na místo dopravit. Dosud cestoval vždy s doprovodem, nikdy samostatně. V tom mu mohla pomoci služba sociální rehabilitace, která lidem s mentálním a kombinovaným postižením nabízí podporu v získávání a rozvoji schopností a dovedností. Prostřednictvím nácviků konkrétních situací pomáhá klientům dosáhnout co nejvyšší míry samostatnosti, aby mohli vést plnohodnotnější život a podle svých možností se dokázali realizovat ve společnosti.

Nejprve bylo nutné zjistit Honzovy dosavadní schopnosti a dovednosti, abychom věděli, v čem ho můžeme podpořit a na čem bude třeba zapracovat. Aby bylo učení pro Honzu jednodušší, dělal mu společnost kamarád, který se také učil samostatně cestovat.

Honzova sociální rehabilitace spočívala v nácviku trasy z domova na autobusovou zastávku a zpět, bezpečný přechod přes cestu, cestování dopravním prostředkem, bezpečný nástup a výstup z autobusu, zakoupení lístku, komunikace s řidičem, dodržování bezpečnosti za jízdy, zásady slušného chování, jednání v situaci, kdy má spoj zpoždění nebo jej zmeškám, nácvik rozpoznání cílové stanice, při výstupu v Otrokovicích znalost trasy z autobusové zastávky do dílny a zpět atd.

Hezké bylo, že ani okolním lidem nebyla naše práce lhostejná a nejednou při Honzově nacvičování pomohli. Do procesu Honzova učení jsme zapojili nejen službu, z které k nám přicházel, ale i dopravní podnik.

Po zhruba pěti měsících Honza zvládl cestovat samostatně, bez kamaráda, do dílny i zpět do domova. Tento velký pokrok mu umožnil nejen navštěvovat dílnu, ale posílil jeho sebevědomí a osobnost. V tu chvíli Honza naši službu již nepotřeboval a spolupráci jsme ukončili.

Netrvalo však dlouho a Honza se na sociální rehabilitaci opět obrátil. Přál si naučit se základy vaření, aby mohl bydlet sám v chráněném bydlení. Tam by musel být již více samostatný.

Čím déle byl Honza v naší službě, tím více se chtěl učit novým věcem. Kromě vaření také praní prádla, nakupování, úklidu místnosti a úklidu toalety. Vzhledem k tomu, že Honza neumí číst a psát, zvolili jsme u některých nácviků obrázkové postupy. Časem již Honza od pracovníků sociální rehabilitace nepotřeboval tak velkou míru podpory. Získané dovednosti se snažil předávat i ostatním ve svém okolí a pomáhat jim v různých situacích. Například kamarádovi, který na rozdíl od Honzy verbálně komunikuje, ale je nevidomý.

Nastal dlouho očekávaný okamžik: Honza se přestěhoval do svého vysněného chráněného bydlení. Loučení bylo na jednu stranu smutné, ale jinak bylo důvodem k velké radosti a hrdosti na to, co Honza zvládl a jak dokáže jít za svým přáním o samostatném životě. Pro nás bylo také důkazem toho, že to, co děláme, má smysl.

www.nadeje.cz/otrokovice

tým NADĚJE 2019

Minulý rok v létě mu bylo osmnáct let. Se svými kamarády strávil ještě poslední školní prázdniny. Pak začala cesta jeho samostatnosti, která je o to těžší, že má Adam mentální handicap. Přesto na ni v chráněném bydlení odvážně nastoupil. Stěhování do nového prostředí, mezi úplně nové lidi, a do úplně nové školy, to je pořádně náročný úkol, který není ani pro mnohé dospělé bez handicapu jednoduché zvládnout. Vždyť jeho vrstevníci, i mnozí starší, ještě využívají „mamahotelu“, Adam už je ale dospělý muž a musí se o sebe starat sám. Tedy ne úplně sám: v chráněném bydlení mu jsou k dispozici lidé, kteří ho na cestě samostatným životem doprovázejí, pomáhají mu a podpírají jej, pokud je potřeba.

Když Adam přišel, se sociální pracovnicí společně vytvořili plán péče, promysleli, v čem bude potřebovat pomoc, aby mohl nový život zvládnout ke své spokojenosti. Potom se začal v doprovodu asistentů seznamovat s městem – ukázali mu, kde je jeho nová škola, kde ordinuje lékař a kam si může zajít na oběd. Adam brzy zvládl pravidelné trasy zcela sám. Když chce někam jet dnes, najde s pomocí asistenta spoj na internetu nebo v jízdním řádu na zastávce. Potom spolu naplánují a vysvětlí si cestu, kterou už Adam absolvuje většinou samostatně.

Samostatný život znamená také péči o sebe a o domácnost. Adam s asistenty plánuje, co nakoupí, kolik může nákup stát a co z něj uvaří. Něco zvládne úplně bez pomoci, něco se už naučil vařit v Sociální rehabilitaci NADĚJE a s novými a složitějšími recepty mu pomáhá asistent. Každý týden si Adam dopředu promyslí, kolik bude potřebovat peněz a co za ně nakoupí. Asistenti mu jsou k dispozici třeba i tehdy, když potřebuje poradit, co si má obléct pro danou příležitost a v daném počasí, když přemýšlí, co by potřeboval koupit do bytu, nebo co si sbalit na výlet s novou školou.

Život Adama se ale netočí jen kolem domácnosti, školy nebo NADĚJE. Pracovníci mu totiž pomáhají najít přátele i mimo ně, třeba mezi mládeží v křesťanském společenství, kam začal Adam pravidelně docházet.

Chráněné bydlení NADĚJE v Otrokovicích je jedním z prvních ve Zlínském kraji. Je k dispozici 24 lidem s mentálním handicapem, kteří díky němu mohou vést normální život. Děkujeme všem dobrým sousedům.

Tým NADĚJE 2019

Zveme všechny milovníky hudby, tance a zábavy na letos již 8. ročník multižánrového open air handicap festivalu Jeden den. Tato akce je unikátní tím, že se zde na jeden den setkávají lidé zdraví a lidé s handicapem, a to nejen mezi diváky, ale také na pódiu.

KDY:  sobota 8. června 2019, 14 – 22 hod.

KDE: areál Lanáčku v Otrokovicích

VYSTOUPÍ:   HUDBA FRYŠTÁK, MERS, MAYHAM & EGGS, HLUCHÝ DOVRAT, KAPELA    Z GYMNÁZIA OTROKOVICE, RYTMUS PRO ŽIVOT, PULS CHLASTÁŠ, ORIANADANCE ZLÍN, MAAT, NADĚJE

Přijďte si užít odpoledne plné zábavy a dobré hudby  a zároveň podpořit dobrou věc! Výtěžek ze vstupného bude totiž určen na renovaci vybavení chráněného bydlení, kde žijí klienti NADĚJE.