Archiv zpráv

Úvod  Pobočky  Ústředí NADĚJE  Obecné  Archiv zpráv
 
Duše bez domova

Duše bez domova

8. díl

31.10.22 | Praha

Když přicházím za paní Lucií, hned se začíná rozčilovat. Křičí. Trvá mi nějakou chvíli, než zjistím, o co vlastně kráčí.


Více...
 
Duše bez domova

Když přicházím za paní Lucií, hned se začíná rozčilovat. Křičí. Trvá mi nějakou chvíli, než zjistím, o co vlastně kráčí. Někdo jí chce ukrást kůži. Cítí, jak jí ji už po kouskách kradou. Mimo to se také domnívá, že jí sledují nějaké cizí civilizace. Možná právě oni jí okrádají o její kůži, ale to neví jistě. Navázat s ní jakýkoli kontakt je nesmírně náročné. Paní Lucie je ochromená strachem. Neví, jestli jí taky nepřicházím ublížit.

 

Schizofrenní onemocnění se považují za velmi vážné psychiatrické nemoci. Jejich léčba je náročná a vždy s velmi nejistým výsledkem. U lidí bez domova však opět hrají roli i další specifika, která léčbu ještě víc komplikují.

 

Skutečně významnou roli i zde hraje absentující stabilní zázemí. Osoba se schizofrenním onemocněním ztrácí kontakt s realitou. V důsledku toho ve velké míře také například schopnost dodržovat léčebný režim.

 

Lidem bez domova chybí rodina nebo jiní blízcí, kteří by pomohli s pravidelným užíváním medikace, nebo udržením denního řádu.

 

Pro schizofrenní pacienty je typické, že medikaci kvůli svým psychotickým a paralyzujícím obavám, odmítají. Stejně tak případnou hospitalizaci. A začínají “propadávat” systémem. Včetně našich služeb.

 

Kvůli narušenému kontaktu s realitou bohužel mnohdy nejsou schopni soužití s dalšími ubytovanými v sociálních službách. Nemají blízké, kteří by jim vyřídili místo ve specializovaných zařízení. A tito lidé se ocitají na ulici, a navíc v důsledku onemocnění v naprosté sociální izolaci.

 

Jejich psychotické příznaky (tedy různé halucinace či bludy) se prohlubují. Naopak schopnost navázat s někým kontakt, někomu důvěřovat, slábne. Izolováni ve svém vlastním světě tito lidé nezřídka prožijí dlouhé roky. A ocitají se i spolu se sociálními pracovníky (a jinými odborníky) v pasti.

 

Navázat vztah s takovým člověkem se po letech neléčené schizofrenie stává téměř nemožné, a tedy i přimět ho k jakékoli léčbě. V takovou chvíli často přichází otázka po tzv. nedobrovolné (soudně nařízené) hospitalizaci. Ovšem vedla by vůbec někam, když se takový člověk nemá kam vrátit? Půjde zpátky na ulici, medikaci opět užívat nebude, v léčbě mu nikdo nepomůže.

 

Text: Mgr. Pavlína Zoubková

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

 

Děkujeme za váš zájem o duševní zdraví lidí bez domova. Všech 8 dílů seriálu DUŠE BEZ DOMOVA zůstává k dispozici na našem webu:

https://nadeje.cz/praha/duse_bez_domova1

 

Velké díky patří Mgr. Pavlíně Zoubkové za přiblížení tématu lidí bez domova z pohledu psychologie


Méně...
 
Duše bez domova

Duše bez domova

7. díl

26.10.22 | Praha

Alkohol a jiné drogy jsou samozřejmě také pojítkem velké spousty lidí bez domova. U někoho jde o škodlivé užívání, u někoho přímo o závislost.  

Cesty k drogám, potažmo závislosti, jsou různé.


Více...
 
Duše bez domova

Alkohol a jiné drogy jsou samozřejmě také pojítkem velké spousty lidí bez domova. U někoho jde o škodlivé užívání, u někoho přímo o závislost.  

Cesty k drogám, potažmo závislosti, jsou různé. Může to začínat v rodině, jak jsem uváděla v dřívějších příspěvcích. Velmi často se pod povrchem skrývá deprese, kterou se člověk snaží “přepít”. Mnohdy v základu leží různé poruchy osobnosti ad.

 

Cesta ven je pak ale většinou jen jedna - naprostá abstinence.  

Proč je to u lidí bez domova o tolik komplikovanější?

 

Chybí jim zejména správná motivace. Nemají příliš o co bojovat. Nevidí lepší zítřky a chybí jim také sebevědomí a víra, že to mohou zvládnout.

 

Nečeká na ně nikdo, až se vrátí z léčby. Nemají blízkého, který by je podržel. Naopak - často všichni jejich kamarádi (tedy lidé z ulice) užívají drogy. Nad těmito závislými tedy naopak visí ztráta přátel, často jediných známých.

 

Po léčbě by se neměli vracet do stejného prostředí a mezi jiné užívající. Abstinence by byla téměř nemožná. Ovšem právě na snížené možnosti změnit své prostředí jejich snaha o abstinenci často ztroskotá. Mnohdy stojí před závislými bez domova dvojí úkol - vymanit se z užívání drog, ale zároveň, ve stejný čas i z patologického prostředí. Jenže oni spoustu let už žádné jiné neznají. Vrhají se do neznámého světa.

 

Je také velmi časté, že tito lidé neznají nic, čím by užívání drog nahradili. Už si nevzpomínají, co je baví a naplňuje. Anebo to ani nikdy neměli šanci najít. Po odebrání drog ze svého života se ale najednou vynoří velká díra, kterou je třeba něčím vyplnit. Pro pěstování koníčků či nalezení práce, která je bude naplňovat, bohužel často nemají dobré podmínky.

 

Není výjimkou, že tito lidé právě kvůli drogám “propásli” období hledání sebe sama, období, ve kterém nacházíme vlastní smysl našeho bytí, a skutečně nevědí, kým jsou, kým chtějí být a jak svůj život chtějí využít.

 

Poslední díl seriálu o duševním zdraví lidí bez domova zveřejníme příští týden.

 

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: Tomáš Kozohorský

 


Méně...
 
Slavíme výročí noclehárny Na Slupi

Slavíme výročí noclehárny Na Slupi

25.10.22 | Praha

Noclehárna Na Slupi pomáhá už 18 let. Nabízí mužům bez domova přespání v bezpečném prostředí 


Více...
 
Slavíme výročí noclehárny Na Slupi

Noclehárna Na Slupi pomáhá už 18 let. Nabízí mužům bez domova přespání v bezpečném prostředí za nízký poplatek a často jim tak pomůže překonat krizové situace v jejich životech.

 

Ubytovaní pánové zde mohou přenocovat, uchovat si své osobní věci, dodržovat osobní hygienu, vyprat si oblečení a připravit si jídlo ve sdílené kuchyňce. Pravidelně docházejí na konzultace k sociálním pracovníkům na denní centrum, kde s jejich podporou hledají řešení své situace.

 

Každý rok zde nocleh pomůže v průměru 140 lidem, z nich je 11 % ve věku 65 a více let. Průměrně zde muži přespávají 34 dní za sebou.

 

Pomáhejte s námi dávat NADĚJI lidem bez domova v Praze: https://www.darujme.cz/projekt/1060

 


Méně...
 
Centrum duševního zdraví pomáhá dětem a mládeži už deset měsíců

Centrum duševního zdraví pomáhá dětem a mládeži už deset měsíců

24.10.22 | Terezín

Na začátku letošního roku jsme v Terezíně otevřeli Centrum duševního zdraví pro děti a mládež. Jak po deseti měsících vypadá jeho provoz?


Více...
 
Centrum duševního zdraví pomáhá dětem a mládeži už deset měsíců

Na začátku letošního roku jsme v Terezíně otevřeli Centrum duševního zdraví pro děti a mládež. Jak po deseti měsících vypadá jeho provoz?

 

V Centru poskytujeme bezplatnou pomoc jak dětem, které již mají diagnostikováno duševní onemocnění, mají svého psychiatra a jsou v procesu léčby, tak rovněž dětem, které jsou ohroženy tím, že by u nich mohlo propuknout duševní onemocnění. V obou případech nabízíme socioterapeutickou podporu dítěti i rodičům, neboť náročná situace nezletilého se promítá do fungování celého rodinného systému.

 

Naším dlouhodobým cílem je komplexní, ucelená a včasná péče. Z tohoto důvodu jsme od září rozšířili náš tříčlenný tým sociálních pracovníků o pozici zkušeného rodinného terapeuta, který začne pomáhat při rozkrývání složitějších problémů, abychom předcházeli zhoršení zdravotního stavu dětí a jejich hospitalizace do psychiatrických léčeben.

 

V současné době pracujeme na území okresu Litoměřice s 40 klientskými rodinami, čímž je naše kapacita v podstatě naplněna. „Musíme psát lidi do pořadníku. Není to pro nás komfortní situace, protože rodiče, kteří nás kontaktují, jsou často zoufalí a volají o pomoc. Psychiatrická péče o děti a mládež v tuto chvíli v Česku selhává,“ popisuje vedoucí Centra Robert Krejčí.

 

U našich klientských dětí nejčastěji řešíme následujícími problémy: sebepoškozování a sebevražedné tendence, poruchy příjmu potravy, deprese a úzkosti, závislost na sítích, šikana, agresivní chování či problémy se sexuální orientací.

Naše cílová skupina jsou děti od 7 do 18 let. Nejvíce klientů ale v současné době máme ve věku od 14 do 15 let. Je to období, kdy dospívající hledají sami sebe a často se u nich vlivem různého napětí a stresu mohou objevit psychické problémy.


Méně...
 
Jak pomáhají naše dluhové poradny

Jak pomáhají naše dluhové poradny

21.10.22 | Klášterec nad Ohří

Pan Adam, který pobírá plný invalidní důchod, přišel do naší dluhové poradny NADĚJE v Klášterci nad Ohří na začátku letošního roku v doprovodu své matky. Sužovaly ho dluhy, které neměl jak splácet.


Více...
 
Jak pomáhají naše dluhové poradny

Pan Adam, který pobírá plný invalidní důchod, přišel do naší duhové poradny NADĚJE v Klášterci nad Ohří na začátku letošního roku v doprovodu své matky. Sužovaly ho dluhy, které neměl jak splácet.

 

Kromě finančních závazků ho již od dětství trápí psychiatrické onemocnění a vada srdce, kvůli níž musel podstoupit několik operací.

 

Po rozvodu rodičů zůstal pan Adam u svého otce, který ho dotlačil do několika krátkodobých půjček. Klient svému otci věřil, i z důvodu nemoci nebyl sám schopen vyhodnotit možnosti svého splácení. Bohužel rychle upadl do dluhové pasti.

 

Pan Adam začal situaci řešit po přestěhování se ke své matce, která se mu stala velkou oporou nejen v řešení jeho závazků. Když do naší dluhové poradny přišel poprvé, měl již exekuce i na invalidní důchod. Společně jsme dohledali a zmapovali veškeré příjmy a závazky, udělali výpis exekucí a kontaktovali exekutory a věřitele. Díky tomuto postupu jsme zjistili, že klient má až 18 exekucí. Podařilo se nám zajistit všechny zákonem požadované doklady a následně jsme podali návrh na insolvenci.

 

Věřitelé do insolvence přihlásili 26 pohledávek v celkové výši půl milionu korun.

 

Pan Adam od letošního července pravidelně hradí splátky. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu bude oddlužení ukončeno už za tři roky a zbytek dluhů mu bude odpuštěn. Naše včasná intervence a podpora matky pomohla klientovi zvládnout jeho nepříznivou životní situaci.

 

Pokud chcete pomoci podobným lidem, přispějte na práci našich dluhových poraden: www.darujme.cz/dluhovkynadeje.


Méně...
 
Duše bez domova

Duše bez domova

6. díl

21.10.22 | Praha

V předchozích příspěvcích jsem se pokusila přiblížit, z jakého prostředí pochází naprostá většina lidí bez domova, a nastínit, jaké dopady vyrůstání v takových podmínkách může mít.


Více...
 
Duše bez domova

V předchozích příspěvcích jsem se pokusila přiblížit, z jakého prostředí pochází naprostá většina lidí bez domova, a nastínit, jaké dopady vyrůstání v takových podmínkách může mít.

 

Všeprostupující pocity nejistoty, nestability, nedůvěra ve svět či sám sebe, se pak v dospělosti můžou demonstrovat v různých podobách – deprese, úzkosti, zneužívání nebo závislost na návykových látkách apod.

 

A nyní bych ráda poskytla náhled právě na tyto duševní neduhy, kterými v plné škále trpí samozřejmě i lidé bez přístřeší. Jejich léčba je však v tomto prostředí mnohem komplikovanější.

 

Pan Ondřej má slzy v očích a říká, že už se mu nechce žít. Nemá nic než to, co má právě na sobě a pár věcí v batohu. K tomu kupu dluhů a na omezený čas místo v našem azylovém domě. Nechtěl to tak, ale jinak to nezvládl. Dělal vše, čeho byl v danou chvíli schopen. A když mi vypráví, jak se pomalu celý jeho život bortil, už se mu slzy valí po tváři.  

 

Radek, kterému je jen 32 let, mi povídá, že nevidí ze své situace žádné jiné východisko, než to „tady“ skončit. Nemá nikoho, o koho by se mohl opřít nebo komu by na něm záleželo – takto to ze svého pohledu, zakaleného depresí, vnímá.  

 

Pro léčbu deprese je nezbytně nutný řád (struktura dne), klid, pravidelný spánek a ideálně také člověk, se kterým můžu sdílet svůj vnitřní svět. Co z toho člověk může nalézt “na ulici”?  

 

Léčit depresivní onemocnění na ulici (nebo třeba v azylovém domě) je, jako bychom poslali člověka závislého na alkoholu, aby se léčil v hospodě. Lidem, kteří vyhledávají naši pomoc, chybí obecně řád v životě. U člověka, který navíc trpí depresí, je tedy dvojnásob náročné vytvořit denní strukturu oproti člověku většinové populace. A nemají žádné opěrné body ani nikoho, kdo by jim denní řád pomáhal dodržovat. Jejich život se odehrává minutu po minutě. Nemají žádné plány ani cíle.  

 

Klid a ticho na ulici? V azylovém domě? To můžeme nazvat světlou výjimkou. S tím jde samozřejmě ruku v ruce kvalitní spánek. Při nocování na ulici o tom snad není třeba ani uvažovat. V azylových domech (či noclehárnách) žijí různí lidé (a mnoho lidí). Mají své různé potřeby a potíže. Vznikají zde konflikty, hádky. Každý přichází do pokoje v jiný čas, během noci někdo odchází či vstává. Nikdy tu nikdo není sám. Soukromí je na hony vzdálené privilegium.

 

Lidem bez domova tedy bohužel chybí všechny základní předpoklady, které by vedly k alespoň částečné úlevě od depresivních, příp. úzkostných stavů.  

 

Co jim tedy zbývá? V úvahu přichází samozřejmě medikace. Která ale sama o sobě depresi neléčí. A cesta k ní je pro lidi na ulici z mnoha důvodu delší než pro běžnou populaci. Naprosto nejsnazším a nejrychlejším antidepresivem, instantní úlevou od bolesti existence, jsou pro člověka bez domova alkohol či benzodiazepiny. V takovém případě se však člověk samozřejmě rázem dostává do nového problému.

 

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

 

Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Další příspěvek od Pavlíny přidáme příští týden.


Méně...