Jak jsem běžel půlmaraton za NADĚJI
Je sobota 2. 4., v České Třebové je skoro mrazivé ráno. Nasedám na vlak směr Praha. Knížka mě nebaví, raději lehce dospávám. Cesta ubíhá rychle, za chvíli jsem v Praze.
V metru je velmi živo, stovky běžců míří na start Pražského půlmaratonu.
Vše okolo závodu se odehrává v okolí Rudolfina. Vítají mě stánky sponzorů, hudba, davy běžců chystajících se na start. Chystám se taky, zvolit vhodné oblečení, odevzdat věci do úschovny, rozběhat se…
Pak už se řadíme do startovních koridorů, vpředu jsou ti nejrychlejší, já spíš někde u konce. Chci běžet čas pod 2 hodiny.
Je 10 hodin, startér odstartoval závod, zaznívají tóny Smetanovy Vltavy, více než desetitisíc běžců a běžkyň se dává do pohybu. Trvá mi deset minut, než proběhnu startem.
Běžím, daří se mi pomalu postupovat vpřed, slunce svítí, ideální běžecké počasí.
Na občerstvovacích stanicích srkám ionťák a osvěžuji se vodou. Stále pohoda, nic nebolí, běží se krásně. Jsem na 17. kilometru, teď vím, že to dám. Daří se mi zrychlovat, cíl se blíží, ještě 200 metrů a probíhám cílem.
Dostavuje se super pocit, dostávám medaili a pití. Jedna z dobrovolnic mi sundává čip. Ten čip, který mi změřil čas 1:53:06. Jsem spokojen.
Chvilku pozoruji další dobíhající závodníky, pak balím a jdu na vlak.
Děkuji NADĚJI za možnost běžet v jejím dresu. Doporučuji všem si tento závod zkusit. Chytí vás a nepustí.
Já už jsem přihlášen na další dva půlmaratony.
Jan Holub, vedoucí pobočky Česká Třebová
