Dnes je Mezinárodní den žen. Zamyslela jsem se nad tím, kdy tenhle svátek vlastně vznikl a za jakých okolností. Z pro mě neznámých důvodů jsem tento den měla spojený s předchozím režimem. K mému překvapení jsem zjistila, že jeho počátek se váže už k roku 1908, kdy v New Yorku proběhla stávka švadlen, které bojovaly nejen za lepší pracovní podmínky, ale později i za rovnoprávnost žen ve společnosti. Když jsem si to celé četla, utkvěla mi v hlavě myšlenka, že to byly švadleny, v té době společností brány jako „ty z nejnižších vrstev“, které významně zlepšily podmínky žen do dalších desetiletí. A historie se opakuje.
Loni touto dobou, kdy nastala situace, která dramaticky ovlivnila životy nás všech, to byly právě ženy z našeho azylového domu, které usedly k šicím strojům a šily. Našily přes 2 500 roušek, které mohly poslat dál. Třeba dětem do nemocničních zařízení, sestřičkám, zaměstnancům NADĚJE, ale také lidem, kteří nemají to štěstí bydlet. Byly to švadleny, které významně pomohly s řešením epidemiologické situace v našich službách. Ženy, na které společnost stále někdy kouká jako na „nejnižší vrstvu“.
Bylo zajímavé sledovat souhru, která po několik měsíců v našem zařízení fungovala. Jakoby povinnost pomoct druhým zakryla těžkou váhu problémů vlastních. Nebo jen byly snesitelnější, protože na ně nebyly samy? Ať je to, jak je to, jedno víme jistě. Ženy dokážou velké věci. A i když se traduje, že jim málokdo rozumí, umí fungovat v situacích, o kterých se některým ani nezdá. Dnes tedy můžu říct, že mi tento svátek dává konečně správný význam.
Text: Irena Burmeková, vedoucí azylového domu pro ženy
Foto: Michaela Škvrňáková
