„Přepsal jsem družstevní byt na nejmladší dceru. Letos je to 10 let. A začal po 11 letech abstinence zase pít. Sedm let jsem přežíval na ulici. Zachránila mě až sociální pracovnice z Prahy 1, která mě odvezla na protialkoholní léčení. A po 3 měsících léčby co dál? Na ulici bych to nezvládl. Pomohla mi NADĚJE.
Možnost bydlení na Žižkově v azylovém domě bylo to nejlepší, co mě potkalo. Podstoupil jsem operace očí laserem a nejenom, že jsem byl nadšený z jiného života bez absťáků a strachu, kde zase budu spát, ale najednou jsem viděl jak za mlada a ten svět byl tak barevný. Vedle azylového domu je Městská knihovna, kde jsem se hned zaregistroval a začal číst (bez brýlí!!). Také jsem chodil do adiktologické poradny NADĚJE a později začal docházet i na Anonymní alkoholiky Na Příkopech. Nechal jsem si udělat nové zuby. Dokonce jsem se poprvé v 65 letech podíval do ciziny (do Budapešti, LETADLEM!!!) v rámci projektu Optikou ulice – život skrze objektiv lidí bez domova. Také díky NADĚJI. Hodně jsem fotil, hlavně Prahu a také jsem si díky projektu zamiloval celý Žižkov. V zimě jsem dokonce poskytoval rozhovor pro věhlasný The Guardian.“
Moc si na Lubošovi vážím toho, že zjistil, kde je jeho problém a postavil se k němu čelem. Díky za všechny naše sociální pracovníky i pracovníky v sociálních službách, kteří jsou ochotní bojovat za naše klienty. Za Luboše bojovala naše bývalá sociální pracovnice Eva Barvínkova. Podržela ho v nejtěžších chvílích a pošťouchla dál.
Text a foto: Luboš Hartman, klient NADĚJE a Simona Kafková, vedoucí azylového domu a noclehárny na Žižkově
.jpeg)