Snem mnoha lidí je mít vlastní dům nebo byt a žít si život po svém. Nikoho moc nepotřebovat, na všechno si vystačit sám. Jenže pak v životě zakopáváme a padáme, a když na všechno chceme být sami, tak nám nemá ani kdo pomoct se zvednout.
Pavel snil také o svém bytě, jak si všechno zorganizuje podle svých představ. Dlouhou dobu žil se svou maminkou a sourozenci a měl kolem sebe plno lidí a takovou tu samozřejmou, přirozenou pomoc maminky. Když maminka zemřela, musel se postavit na vlastní nohy. Protože má Pavel mentální handicap a byla obava, jak to zvládne, nastěhoval se do bytu chráněného bydlení. Žil tu dlouho a zvládal to dobře a nepřestával snít. Snil o svém bytě, o ještě větší samostatnosti. Chtěl být samostatný, nepatřit pod žádnou instituci. A pak přišel ten velký okamžik. Pavel se dočkal. Dostal přidělený městský byt, ve kterém žije sám, který si zařídil, jak sám chtěl. A už tam žije dva roky.
Pavel ale ví, že úplně na všechno sám nestačí, že potřebuje někoho, kdo by mu pomohl, a tak si požádal o pomoc, kterou nabízí Naděje formou sociální služby „podpora samostatného bydlení“. Pavel neumí číst a psát, tak třeba v tom mu asistentka pomáhá. Pomáhá mu také naplánovat si nákup a společně nakupují, protože ty počty mu moc nejdou. A taky má strach z lékařů, a tak je dobré, když může mít někoho k sobě, kdo tam jde s ním, podpoří ho, dodá mu odvahy, ale také třeba dovysvětlí, co tím ten lékař myslel.
A taky ještě ten volný čas. Co s ním? Pavel sice chodí pravidelně do práce, dokonce do několika zaměstnání, zvládne zahradnické práce, úklidy, ale i přes veškerou práci, kterou dělá hrozně rád, která ho naplňuje a kterou vyhledává, přesto mu zůstává i volný čas, který potřebuje nějak vyplnit. Ještě že to umí, říct si o pomoc i v této oblasti. Společně s asistentkou tedy plánují nejrůznější společenské aktivity, návštěvy, výlety apod.
Do svého domova také přibral ještě jednoho člena, zakrslého králíka Ferdu, aby mu dělal společnost, aby se měl o koho starat. Mít se o koho starat, to je taky hodně důležité, tak může nejen pomoc přijímat, ale taky někomu kus sebe dávat. A co když se přesto cítí někdy sám, protože být sám je těžké? To pak ví, že může zavolat nebo přijít do kanceláře a že si s asistentkou mohou popovídat, třeba o životě, jak se cítí, co by chtěl, nebo o tom, co se děje v Otrokovicích.
Pavel prostě umí to, co mnozí neumí. Umí si říct o pomoc, umí ji přijímat. Ví, že není na světě sám. A tak možná proto zvládne přes svůj handicap žít samostatný život ve svém bytě. Teď může říct: „bydlím ve svém“ a to mu dává ohromný pocit důležitosti.
Tým NADĚJE 2019
