Zdeněk Hraba chce připravit zákon, který by lidi bez domova kriminalizoval.
Na koho návrh míří
Jak se z člověka stane „bezdomovec“? Jde o proces, na jehož počátku jsou různé příčiny: generační přenos chudoby, nefunkční rodina, nedostatek sociálních dovedností a schopností, ústavní výchova, traumata, nemoci duševní i fyzické, rozvod, dluhy, závislosti, naučená bezmocnost, stáří, zrušení pracovní pozice, případně celého závodu, nedostupné bydlení, viktimizace, propuštění z vězení a mnoho dalších.
„Bezdomovec“ je tedy člověk, který si nese celou řadu těžkostí, k nimž přibyla jedna z nejvážnějších – absence domova, absence střechy nad hlavou.
Proč NADĚJE považuje návrh za špatný
Uvedení do praxe by znamenalo pouze nesmyslné zatížení represivních složek, tlak na zneužití psychiatrie (Zdeněk Hraba mluví o využití „ochranné léčby“), likvidaci principu sociální práce a služeb založených na dobrovolnosti, extrémní mrhání veřejnými prostředky (už jen nucení do veřejně prospěšných prací by bylo enormně drahé a neefektivní).
A pobyt ve vězení za „život na ulici“? Znamenal by jen další bariéru v možné integraci člověka bez domova.
Každý návrh zákona musí mít povinnou přílohu, tzv. RIA (Hodnocení dopadu regulace), v níž se propočítává, co daný návrh znamená ekonomicky a jak zatíží státní rozpočet. Buď by pan senátor při zpracování RIA manipuloval, nebo by došel k neakceptovatelným astronomickým cifrám. Proto je podle NADĚJE návrh špatný – protože je nepraktický, nefunkční a drahý.
Proč NADĚJE považuje návrh za neetický a nehumánní
Návrh kriminalizuje člověka za jeho extrémně složitou sociální situaci. Proč máme trestat lidi za to, že se ocitli v situaci, ve které jsou nejvíce zranitelní? Pokud člověk bez domova spáchal trestný čin či přestupek, měl by být trestán za tento konkrétní skutek – na to přece nástroje máme (to uznává sám senátor Hraba). Jak jsme uvedli, příčin bezdomovectví je celá řada, systémového i individuálního charakteru. Situace lidí bez domova o jejich vině a možnosti se integrovat neříká vůbec nic. Proto trestat lidi plošně za to, že se ocitli „na ulici“, je neetické a nehumánní.
Jak to, že se neumíme postarat o ty nejzranitelnější, na okraji, nemocné, traumatizované, bez rodin?
Kde NADĚJE vidí řešení
Skutečné řešení vidíme ve dvou oblastech: v prevenci bezdomovectví a dostupnosti bydlení.
V ČR nemáme vybudovaný systém včasného záchytu rizika ztráty bydlení, jaký funguje například ve Vídni. Trpíme nedostatkem podpory a financí pro sociální služby, které — když už člověk o bydlení přijde —pomáhají zásadním způsobem. Česko také nemá vyřešenou zdravotně sociální propojenost, tolik potřebnou právě pro lidi bez domova.
Druhou oblastí je pak chybějící dostupné nájemní bydlení, do kterého bychom mohli lidi bez domova posouvat. Jak úspěšné projekty sociálního bydlení jsou, svědčí nepřeberná řada příkladů, nejen v zahraničí, ale i v českých městech. Bez zákona o sociálním bydlení jsou však jen kapkou v moři. Dostupnost bydlení v ČR za poslední roky dramaticky klesla i pro středněpříjmové skupiny.
Závěr
NADĚJE záměr Zdeňka Hraby jednoznačně odmítá jako nefunkční, neetický a nehumánní. Žádáme zákonodárce, aby se hlouběji zamýšleli nad strukturálními problémy společnosti, které přispívají ke vzniku bezdomovectví a hledali systémové řešení této problematiky. Za klíčové považujeme přijetí zákona o podpoře bydlení a zajištění financování pro sociální služby. Jak je vidět například ve Finsku, Rakousku, Norsku a v celé řadě dalších zemí, když funguje prevence, která pomáhá udržet lidi v bytech, případně poskytuje pomoc v zabydlení těm, kteří o bydlení přišli, počty lidí bez domova se snižují.
Zároveň NADĚJE vnímá jako důležité zamyslet se ve veřejné debatě nad nebezpečím návrhů, jaký prezentuje senátor Hraba. Každá společnost je přece tak silná, jak se dokáže postarat o své slabé.
