
Šestnáctiletou Anetu přivádí do našeho dětského týmu duševního zdraví pro Litoměřicko její dědeček, který ji má v péči. Rodiče o ni nejeví zájem a jinou rodinu dívka nemá. Prochází si těžkým obdobím – pokusem o sebevraždu, sebepoškozováním a léčbou u dětské psychiatričky.
O svých problémech s nikým nemluví, dědeček vše zjistí náhodou a správně se rozhodne vyhledat pomoc. Přestože se obává, že Aneta s námi nebude chtít mluvit, opak je pravdou. Okamžitě se otevírá a oceňuje, že ji někdo vyslechne bez hodnocení. Postupně si získáváme její důvěru a stáváme se bezpečným bodem v jejím životě. Společně řešíme sebepoškozování, úzkosti, vztahy ve škole i na brigádě a spolupracujeme s psychiatričkou na vhodném dávkování léků.
Postupně vychází najevo i dědečkův problém s alkoholem. Aneta má o něj strach, ale bojí se s ním mluvit. Citlivý rozhovor s našimi pracovníky mu pomáhá problém přiznat. Do léčebny jít nemůže, nechce totiž vnučku opustit. Představujeme mu alternativu v podobě ambulantní podpory, kterou skutečně zahajuje, a dnes už téměř rok úspěšně abstinuje.
Společně posilujeme i jejich vzájemný vztah. Dědeček se učí, jak vést dospívající dívku, Aneta, jak s ním otevřeně mluvit. Vzájemně si naslouchají, rozumí si, plánují společné chvíle. Nedávno spolu vyrazili na první víkend do zahraničí, který Aneta sama naplánovala a skvěle zvládla. Dědeček na ni je právem hrdý. My také.
Méně...