Hledáte-li formuláře žádosti o poskytnutí služby nebo další informace, přejděte do sekce Dům pokojného stáří / Dokumenty ke stažení nebo klikněte zde.
Největším přáním každého z nás je konec svého života strávit doma. Není rozhodující, zda se jedná o seniora nebo člověka s nevyléčitelným onemocněním. Toto přání se však nemusí vždy splnit. Dovoluji si Vám zprostředkovat osobní zkušenost paní Lenky Hasnedlové s péčí o svou maminku.
„Vyrůstala jsem v rodině, kde dlouhověkost nebyla ničím výjimečným. Do posledních chvil jsme pečovali o babičku, která celý život strávila na Vysočině a tak jsme veškeré záležitosti řešili v rámci 100 km. Po nešťastném pádu ze schodů si babička v roce 2000 zlomila nohu pod kolenem. Po operaci v pelhřimovské nemocnici si maminka vzala dovolenou a o babičku se starala. Bohužel operace nedopadla, jak měla a na podzim se operovala noha znovu. To již babičce voperovali konstrukci, kterou měla na 6 týdnu upevněnou dráty skrz holenní kost. Babičku jsme přestěhovali k rodičům do bytu 3+1. Všichni jsme v té době byli zaměstnaní, já měla syna ve třetí třídě a pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny v domov, kam jsem dojížděla 25 km. Denně jsem docházela za babičkou a pečovala o pooperační ránu. Každý vstup drátku jsem čistila, což zabralo minimálně hodinu. Zajistit rehabilitační sestru, která by docházela domů, bylo nadlidským výkonem. Ale podařilo se díky kontaktům, které jsem díky dřívější práci v nemocnici měla. Docházela 2 x týdně, po zbytek dnů jsme chůzi do a ze schodů trénovaly samy. Babička byla zvyklá na kamna, ohřát si jídlo na plynovém vařiči odmítala. Snažila jsem se jí dodat potřebnou výživu, a velmi pomohl Nutridrink. Jeho pozitivní účinky znám i ze své praxe v domově pro seniory. Péči o babičku zajišťovala celá rodina. Mimo již výše uvedené ještě kontroly u ortopeda, rentgeny 2x týdně. Soužití tří generací v malém bytě bylo také občas napnuté. Mohu zodpovědně říct, že jsem byla ráda, když se babička po půl roce plně uzdravila a mohla se vrátit domů. Péče o člověka v domácím prostředí je fyzicky, psychicky, časově a také finančně velmi náročná. Bohužel mi před rokem odešla maminka tam, odkud již není návratu. Čtrnáct dnů trávila na resuscitačním oddělení. Během té doby jsem samozřejmě věřila, že se stav upraví a my si budeme maminku moci vzít domů. Bohužel to nešlo. Zdravotní stav tento přesun neumožnil, ale také jsem si uvědomila, jak se náš stát stará o pečující osoby. Není to tak dlouho, co jsem čekala na nádraží a krátila si čas prohlížením vystavených novin. Zaujal mě titulek jednoho deníku „Senioři: Do starobince nechceme! Rádi bychom dožili doma!“ Nelenila jsem a doma vyhledala celý článek (zdroj www.ahaonline.cz). Je zde uvedena informace o příspěvku na péči včetně jeho výše a také nabídka ambulantních a terénních služeb, sociálních služeb, domácí zdravotní, paliativní a hospicové péče. Vzpomněla jsem si na své dilema v době odcházení maminky. Vyžadovala péči 24 hodin denně. V jednom člověku nezvládnutelné třeba jenom při zajištění hygieny, když bydlíte v panelákovém bytě, nemáte technické pomůcky a koupelnu velkou tak, že se tam vejde jeden člověk. Finanční ohodnocení pečující osoby nedostávají, v momentě, kdy dopečují o svého blízkého se ocitají na samém dně naší společnosti - fyzicky a psychicky vyčerpaní, bez sociálních kontaktů, bez zaměstnání a hlavně uvědomme si, koho se tato situace týká. Když odchází nastávající maminka na mateřskou dovolenou, je jí místo drženo. Ale kdo bude držet místo pečující osobě? Jedná se o padesátníky, kteří se velice špatně uplatňují na trhu práce. Kdo z nich může zůstat doma a pečovat? Uvědomuje si vůbec někdo kolik let jim ještě zbývá do důchodu, a hlavně z čeho se jim důchod vypočítává? Uvedený titulek mě naštval. Nemyslím si, že naše pobytové služby domovů pro seniory jsou starobince. Ano, domov a rodinu nikdy seniorům nenahradíme, ani se o to nesnažíme. Snažíme se o poskytování kvalitní sociální služby, která přinese seniorům příjemné a bezpečné prostředí, které mu umožní sociální vazby a kontakty. V červnu mě žádaly dcery jedné naší klientky, která k nám nastoupila před 10 měsíci, o poskytnutí péče v terminálním stádiu. Jejich věta „maminka by chtěla umřít doma“byla nepatřičně krásná. Co víc si můžeme přát. Toto je to, co naší práci dává smysl."
Paní Lenka Hasnedlová pracuje v Domově seniorů, jehož provozovatelem je Středisko sociálních služeb Městské části Praha 9. Děkuji jí tímto za za sdílení osobní - životní i profesní zkušenosti. Velmi si toho vážím.
Martina Soukupová
Méně...
