BLOG

Milena odešla

Milena odešla

16.09.21 | Naděje | Ilja Hradecký

Na chvíli jsem si sedl od počítače a poslouchám rádio. Právě dozněla kajícná píseň - modlitba Kol nidrei, která doprovází židovský vysoký svátek Den smíření, Jom kippur.


Více...
 
Milena odešla

Na chvíli jsem si sedl od počítače a poslouchám rádio. Právě dozněla kajícná píseň - modlitba Kol nidrei, která doprovází židovský vysoký svátek Den smíření, Jom kippur. Ten letošní připadá právě na dnešek, 16. září. Vtom zvoní telefon. Dozvídám se smutnou zprávu: zemřela paní doktorka Milena Černá.

 

Poprvé jsem se s ní setkal na jaře 1991 na konferenci Vysokého komisaře pro uprchlíky v Praze. Milena tam zastupovala Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, já jsem se účastnil za Naději. Vyjádřil jsem se tehdy nahlas kriticky k postoji státu vůči rumunským uprchlíkům. Milena mne o přestávce vyhledala a podpořila. Tehdy jsme si poprvé porozuměli.

 

Později jsme spolu přišli několikrát do styku při její magistrátní funkci. Po několika letech nás svedla dohromady cesta do Bruselu na sociální konferenci. Nevěděli jsme o sobě, uviděli jsme se až na letišti. Byla ve společnosti dvou ministerských úřednic, starých struktur. Přišla za mnou, abychom si vybrali místa společně, že nechce mít vedle sebe „ty dvě ...“ Celou cestu jsme měli o čem mluvit, pak ve vlaku z letiště a pěšky z nádraží do hotelu. Tehdy jsme si ještě vykali.

 

Když po smrti paní Olgy převzala řízení Výboru dobré vůle, setkávali jsme se častěji. Na konferencích, v síťových a střešních organizacích, při jednání s úřady i v její kanceláři. Náš vztah přerostl v upřímné přátelství, při každém setkání mne čekalo její objetí. Při loučení po loňském předávání Ceny Olgy Havlové jí bylo těžko. Nestěžovala si, ale bylo to na ní vidět.

 

Opustil nás dobrý a laskavý člověk. Mileno, těším se, že se jednou sejdeme!

 

Ilja Hradecký, 16. září 2021

 

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.


Méně...
 
Ze squatu do bytu

Ze squatu do bytu

02.03.21 | Lidé bez domova | Kateřina Sehnoutková a Luboš Turzík

Honza přišel poprvé do denního centra NADĚJE pro mladé lidi bez domova v roce 2016. Tou dobou přespával ve squatu, s rodinou se nevídal, chyběly mu doklady.


Více...
 
Ze squatu do bytu

Foto: Denní centrum NADĚJE pro mladé lidi bez domova do 26 let

 

Honza přišel poprvé do denního centra NADĚJE pro mladé lidi bez domova v roce 2016. Tou dobou přespával ve squatu, s rodinou se nevídal, chyběly mu doklady. Nabídli jsme mu zdarma ubytování v noclehárně prostřednictvím projektu Nejdřív střecha, ale tuto možnost nakonec nevyužil. Honza byl odsouzen k podmíněnému trestu a pravidelně se musel hlásit na policii. Nejistota, zda nakonec neskončí ve vazbě, pro něj nebyla motivací ke změně způsobu života, naopak. Honza ve squatu užíval s kamarády pervitin, občas si „přilepšil“ drobnými krádežemi. Přesto se nakonec podařilo zařídit Honzovi doklady, zajistit mu praktického lékaře a zjistit dluh u zdravotní pojišťovny. Ten činil okolo 70 000 Kč. V průběhu roku se podařilo získat duplikát výučního listu i evidenci na Úřadu práce.

Honza se v denním centru účastnil socioterapeutických aktivit - volnočasových aktivit a výjezdů mimo Prahu. Při nich využíváme metody Cesta hrdiny (práce s přechodovými rituály do dospělosti - k odpovědnosti), dramaterapie (příprava divadelního vystoupení mj. s prvky cirkusového umění) a sociální cirkus (využívá cirkusové umění jako prostředek k dosažení kladných výsledků v sociální a psychické stránce osobnosti a v motorických dovednostech). Tyto metody doplňujeme sportovními aktivitami (lezení, sjíždění řeky, přežití v přírodě).

Honza se nakonec ve spolupráci s organizací Sananim rozhodl odejít na léčení. Podmínkou bylo nastoupit na detox v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Po celou dobu léčby v komunitě byli naši kolegové z denního centra s Honzou v písemném kontaktu. Jeho pobyt v komunitě byl však předčasně ukončen jen několik dní před propuštěním. Honza se vrátil zase do squatu a k dřívějšímu způsobu života. Našel si ale pravidelnou brigádu. Během této doby, zhruba rok a půl, se účastnil dalších výjezdů a volnočasových aktivit v denním centru.

Nejvýraznějším momentem bylo vyklizení squatu za dohledu policie, a to v den odjezdu na terapeutický výjezd Cesta hrdiny. Po tomto výjezdu, který je zaměřen na osobní prožívání a uvědomění si silných a slabých momentů ve vlastním životě, se Honza rozhodl podat žádost o ubytování v našem azylovém domě v Radotíně. Současně stále docházel na divadelní aktivity a účastnil se s námi zahraničního divadelního festivalu jako aktér.

V současné době má Honza pravidelné brigády a bydlí v sociálním bytě, kde mu stále poskytujeme podporu. Začal se vídat s rodinou – s matkou a prarodiči. Pomohli jsme mu vymazat záznam z Rejstříku trestů. Plánuje řešit své dluhy. Dál se věnuje socioterapeutickým aktivitám, zejména dramaterapii.

 

Kateřina Sehnoutková je vedoucí Denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let v Praze.
Luboš Turzík je metodik sociální práce pražské pobočky NADĚJE.

 

 

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...
 
Čtyři lekce, které dal covid domovu pro seniory

Čtyři lekce, které dal covid domovu pro seniory

26.01.21 | Lidé ve stáří | Kateřina Pivoňková

Jedenáct týdnů trvala nákaza koronavirem mezi pracovníky a obyvateli našeho Domu pokojného stáří. V několika vlnách postihla víc než dvě třetiny klientů.


Více...
 
Čtyři lekce, které dal covid domovu pro seniory

Jedenáct týdnů trvala nákaza koronavirem mezi pracovníky a obyvateli našeho Domu pokojného stáří. V několika vlnách postihla víc než dvě třetiny klientů. Pracovníci odpadali průběžně, v nejhorším období i dva denně hlásili pozitivní test, příznaky nemoci a odchod do izolace. Prožili jsme v sociální službě stav nouze a nevídanou zkušenost, která nás hodně naučila.

 

Udělejte maximum ve zdravotní péči

Sestra v sociálních službách je stejně dobrá jako sestra v nemocnici. Lékař našich klientů ví, jak je léčit. Už poznáme, kdy přijde zhoršení stavu a jak vypadá. Záchranná služba nemůže odvézt každého klienta do nemocnice, prostě se tam nevejdou. Ale lékař záchranky může podat lék, zkonzultovat stav a dát doporučení. V domově pro seniory může sestra podávat kyslíkovou terapii, nitrožilní výživu, patřičné léky, podrobně vyhodnocovat stav nemocného. Nouzový stav si vyžaduje neobvyklá řešení. Záleží, s jakou odvahou se k tomu postavíme. Jisté je, že na zvládnutí takové krize potřebujeme v domovech pro seniory víc sester.

 

Potřebujete pomoc

Mnoho lidí dokáže dělat věci, o kterých dřív nemělo tušení. V tom overalu dvanáct hodin vydržíte, stejně nebudete mít čas uvědomovat si, jak je to nepříjemné. Pozvěte k pomoci každého, kdo jen trochu může. Sociální pracovník může uklízet a dezinfikovat. Podávat jídlo vyčerpanému nemocnému může klidně fundraiser nebo ředitel. Potřebujete taky hodně lidí, kteří se svou pomocí zůstávají vně kovidária - na telefonáty rodinám klientů, doplňování ochranných pomůcek, zajišťování náhradníků do směn a dobrovolníků, likvidaci infekčního odpadu, nezbytnou byrokracii.

 

Otevřete dveře

Vypadá to, že drasticky přísný a dlouhý zákaz návštěv i vycházení rozšíření nákazy do domovů stejně nezabránil. Čím víc jsme měli nakažených a lidí v těžkém zdravotním stavu, tím víc jsme zvali jejich blízké na návštěvu. Jen tak se dá trochu prolomit osamělost a strach. Přes všechnu snahu - kdo z nás si dovede představit být starý, nemocný, schvácený teplotou a nedostatkem dechu, špatně slyšící a málo rozumějící? A přitom se kolem vás pohybují jen lidé v kombinézách a štítech, nevidíte jim na ústa, pečující ruce jsou dvojitě chráněné rukavicemi. Každý záchvěv lidskosti, vztahu, blízkosti má obrovskou cenu. Pokud přímo neléčí, jistě dodává odvahu.

 

Objevte dosud skryté

Myslím na solidaritu a vědomí spoluzodpovědnosti našich pracovníků. Nakazí se koronavirem v práci, nejspíš to přenesou domů. Přesto po ukončení izolace, většinou hned po deseti dnech, jsou „zpátky na značkách“. Vědí, že kolegové jsou unavení a že je třeba pomoci.
Myslím na trpělivost, kterou jsem viděla v očích mnoha nemocných. Přijetí toho, že všechno okolo je špatně, a zároveň naděje, že to překonáme.
Myslím na vděčnost příbuzných, kteří tuší a věří, že děláte víc, než se zdálo možné.

 

Po vánočních svátcích jsme zjistili nákazu u sedmi dalších klientů, museli jsme je přestěhovat do oddělení izolace. Hrozná situace – v jednu chvíli jim musíte říct, že v sobě mají nebezpečný virus, a zároveň je vzít z prostředí jejich pokojů; přitom nikdo neví, jak to dopadne. Už oblečená v kompletním ochranném oděvu jsem to sdělovala jedné naší paní. Než si začala balit pár věcí, řekla mi odhodlaně: „Vidím, jak to máte těžké. Myslím na vás všechny, ať to zvládnete. Celému světu přeju, ať to zvládne…“

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně

 



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
Bezdomovec je člověk

Bezdomovec je člověk

03.12.20 | Lidé bez domova | Tadeáš Hrabovský

Bezdomovec je člověk jako já nebo vy. Má svoje lidské potřeby a jejich naplnění řeší podle svých možností. Co nezvládne sám, v tom mu pomůžou služby. Stejně jako když jdete...


Více...
 
Bezdomovec je člověk

Bezdomovec je člověk jako já nebo vy. Má svoje lidské potřeby a jejich naplnění řeší podle svých možností. Co nezvládne sám, v tom mu pomůžou služby. Stejně jako když jdete ke kadeřníkovi, protože se sami neostříháte. Budeme bezdomovci závidět, že on dostal svoje služby zadarmo? Jídlo a oblečení, které bychom my ostatní už vyhodili? Když on „nemaká“, tak si nezaslouží být člověkem?

 

Je špinavý a páchne? My bychom páchli stejně, kdybychom neměli kam jít. Budeme někoho za jeho slabost, nevědomost trestat jednoduchým odsouzením? Podejme mu pomocnou ruku místo ukazování prstem. Člověk v krizi se z ní sám nedostane. Že to není náš problém? Co až budeme v krizi my? Že se to nemůže stát? Buďme pokorní.

 

Že pije a fetuje? Dělá to proto, aby nás naštval? Abychom si mohli na něj ukazovat a říkat, že jsme lepší? Nebo to dělá, aby ošetřil svoje rány, na chvíli zapomněl na hrůzy svého života? Uměli bychom my přejít všechny krize s klidem a poslušně, jenom rozumem? Silně o tom pochybuji.

 

Někdo na všechno má a dobře funguje ve společnosti, protože měl milující rodinu, nenarodil se s tělesnou vadou, netrpí psychiatrickým onemocněním, neuvízl v dluhové pasti, nepostihla ho nečekaná pohroma. Člověk není na ulici, protože by si to přál. Je tam, protože my ostatní ho neumíme do společnosti přijmout. Každý jsme jedinečný a snažit se nacpat všechny do škatulek, které jsou pro nás pohodlné a bezpečné, není dobré.

 

Kdo je „nepřizpůsobivý“? Bezdomovec nebo ten, kdo není ochotný přijmout odpovědnost za podobu společnosti, ve které bezdomovectví vzniká? Ve které vzniká dlouhodobé bezdomovectví, které neřešíme, ale naopak svou netečností, nenávistí a odmítáním prohlubujeme.

 

V 21. století, v době humanity a prosperity, by každý člověk měl mít zajištěny základní potřeby, aniž bychom nejdřív museli hodnotit jeho motivace a postoje. Žijeme v době blahobytu, a přitom je nám zatěžko dát pár korun potřebnému? Jak se potom lišíme od strojů ve Škodovce, které jenom vyrábějí zisk a nic jiného je nezajímá? Jsme přece lidé, buďme solidární.

 

Tadeáš Hrabovský je vedoucí pobočky NADĚJE v Mladé Boleslavi.

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...
 
Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

11.05.20 | Lidé ve stáří | Jiří Valnoha

Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s pandemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovněprávního


Více...
 
Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s pandemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovněprávního vztahu k zaměstnancům a vysloveně riskantní pro fungování malých služeb v případě rozšíření nákazy.

 

V prvních dvou týdnech po nástupu koronaviru do ČR nebylo jasné, jak se bude situace vyvíjet a přijímala se téměř jakákoliv doporučení, která by zamezila „italskému“ vývoji. Mezi prvními použitelnými byl „Doporučený postup Asociace poskytovatelů sociálních služeb“ [1], který kromě praktických kroků navrhoval také čtrnáctidenní souvislý pobyt v karanténě s klienty. Posléze byl tento postup přijímán i jako preventivní ochrana před nákazou v některých službách sociální péče. Toto na první pohled pragmatické opatření se však po dalším měsíci zkušeností s vývojem pandemie COVID-19 a zejména se zkušenostmi z prvních zasažených pobytových služeb ukazuje jako neudržitelné.

 

Nákaza se nešíří tak rychle, aby se během jednoho dvou dnů nakazili všichni, zavřeli se v domově, prodělali chorobu a za dva týdny opět zdraví vyšli ven. Nákaza se šíří pozvolna, inkubační doba je většinou 5-7 dnů, u různých osob má různě závažný a různě dlouhý průběh. Zvládnutí situace od nástupu onemocnění po vyléčení všech nakažených trvá ve většině případů déle než měsíc. Dokonce dle vyjádření MUDr. Eclerové z Krajské hygienické stanice (KHS) Brno [2] vykazují někteří pacienti pozitivitu i dva měsíce. Nonstop zavřením se s klienty na dva týdny se naopak, dle vyjádření MUDr. Eclerové, riziko vzájemné nákazy zvyšuje. KHS jako nejefektivnější postup prosazuje co nejrychlejší izolaci každého pozitivního klienta nebo zaměstnance od dalších osob, které by mohl nakazit. Tomuto principu dvoutýdenní souvislý pobyt s klienty přímo odporuje.

 

Obvyklá praxe v nemocnicích na odděleních, kde pečují o COVID-19 pozitivní klienty, je taková, že jsou sice určené oddělené směny, které se personálně neprolínají, ale tito zaměstnanci chodí ze směn domů – nejsou s pacienty na oddělení zavřeni nonstop [3].  Celá záležitost tak působí dojmem, že se sociální služby snaží být papežštější než papež. Doporučení pro sociální služby zavírat se s klienty na souvislý čtrnáctidenní pobyt není předmětem žádného mimořádného opatření vlády ČR ani Ministerstva zdravotnictví ČR [4].

 

Dalším velkým problémem uvedené praxe je dodržování Zákoníku práce č. 262/2006Sb [5], zejména jeho ustanovení o pracovní době ve znění § 78 - § 94. Při souvislém dvoutýdenním pobytu s klienty zřejmě může z logiky věci docházet k porušování všech výše zmíněných ustanovení, zejména ustanovení týdenní pracovní doby (§ 79) a směn (§ 83), přestávek mezi směnami (§ 90) a zvláště pak nepřetržitého odpočinku v týdnu (§ 92). Takováto praxe tedy může fungovat jen za enormního osobního nasazení, možná až sebezapření zaměstnanců a za současného rizika porušení jejich pracovních práv zaměstnavatelem. Vzhledem k tomu, že platnost zákoníku práce žádné nařízení vlády během nouzového stavu v souvislosti s bojem proti COVID-19 nezrušilo, lze z našeho pohledu považovat tuto praxi nejen za neetickou ve vztahu k zaměstnancům, ale v některých případech možná i za nezákonnou.

 

Dalším důvodem, proč jsme v NADĚJI ke dvoutýdennímu zavírání se s klienty nepřistoupili a nepovažujeme to za příklad dobré praxe, je velikost služeb. Většina domovů pro seniory či pro jiné cílové skupiny, které provozujeme, a také většina jiných typů pobytových služeb provozovaných ať už námi či někým jiným nemá, a z principu ani nemůže mít, tak naddimenzovanou personální kapacitu, aby bylo možné vytvořit minimálně dva plnohodnotné týmy, které by zabezpečily nonstop péči ve dvoutýdenních turnusech. Zavedením takového režimu by se naprosto zbytečně zvyšovala již tak vysoká pracovní zátěž zaměstnanců, spolu s tím rostlo na jedné straně riziko profesního vyhoření a na straně druhé problémy v jejich osobním životě. Např. dle vyjádření Mgr. Vondráčkové [6] řada pracovníků nevyužila možnost čerpat ošetřovné, ale potřebuje mít služby tak, aby se doma v péči o děti prostřídala s partnerem. Nařízením vůči zaměstnancům ne příliš ohleduplného dvoutýdenního režimu se také zvyšuje riziko ztráty kvalitních zaměstnanců, kteří by mohli odejít do jiných služeb, které i během pandemie COVID-19 zachovávají služby v normálním režimu.

 

Zkušenosti se zvládáním epidemie hepatitidy v roce 2018 z NADĚJE Litoměřice také ukázaly, že i přes dodržování všech hygienických opatření a intenzivní spolupráci s KHS se tato situace protáhla na půl roku a ani tehdy ze strany KHS žádný návrh na souvislý pobyt s klienty v zařízení nepadl. Navíc např. v azylových domech je situace složitější než v domovech a dle vyjádření Mgr. Lutišanové [7] by tam při dvoutýdenních nonstop pobytech s klienty hrozil nárůst napětí a agresivity klientů, tlak na posunutí či prolomení hranic služby a mohlo by dojít i k napadení zaměstnanců.

 

Chápeme obavy související s šířením koronoviru na začátku března a i pohnutky, které vedly k zavedení tohoto způsobu řešení provozu. Nyní je však začátek května a při současné znalosti situace a s nově nabytými zkušenostmi se zvládáním nákazy na různých místech ČR si myslíme, že nastala vhodná doba pro ukončení této praxe. Je neefektivní z hlediska prevence, kontraproduktivní při propuknutí nákazy a zbytečně zatěžuje již tak zatěžované a neadekvátně doceňované zaměstnance sociálních služeb.

 

Jiří Valnoha je ředitelem pobočky NADĚJE v Brně

 


[1] Doporučený postup APSS ČR pro poskytovatele sociálních služeb v souvislosti se šířením nákazy koronavirem COVID-19 ze dne 5.3.2020 (http://www.apsscr.cz/cz/asociace/aktuality/?id=372)

[2] MUDr. Eclerová Petra, KHS JmK se sídlem v Brně, vedoucí odd. hygieny zdravotnických zařízení – telefonický rozhovor

[3] Viz např. rozhovor s MUDr. Šebkem: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tomas-sebek-koronavirus-lekar-rozhovor-opatreni-covid-19-nemocnice-seniori_2004260600_eku

[4] https://koronavirus.mzcr.cz/category/mimoradna-opatreni/

[5] Zákoník práce č. 262/2006 Sb.  ze dne 21.4.2006, účinný od 1. 1. 2007 v platném znění

[6] Mgr. Ing. Eliška Vondráčková, vedoucí domovů NADĚJE Brno – emailová komunikace

[7] Mgr. Michaela Lutišanová, oblastní ředitelka NADĚJE Litoměřice – emailová komunikace



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
„Proč se (mladí bezdomovci) nezačlení zpět do společnosti?“

„Proč se (mladí bezdomovci) nezačlení zpět do společnosti?“

02.03.20 | Lidé bez domova | Kateřina Sehnoutková
Bezdomovectví mladých lidí je velmi odlišné
Více...
 
„Proč se (mladí bezdomovci) nezačlení zpět do společnosti?“

Bezdomovectví mladých lidí je velmi odlišné od bezdomovectví lidí starších. Má jiné příčiny, přináší jiné těžkosti. Většina mladých lidí bez domova, kteří navštěvují naše nízkoprahové denní centrum, vyrůstala v dětských domovech, výchovných ústavech nebo v rodinách, kde vztahy nebyly v pořádku. Někteří nemají ukončené střední vzdělání, část z nich je vyučená. Většinou se již setkali s drogami. Po odchodu z výchovných institucí nemají kam jít, jsou bez rodinného zázemí, bez přátel, většinou bez peněz. Při odchodu z dětského domova sice dostanou nějaký finanční obnos, ale neumí hospodařit, protože neměli, kde se to naučit. Někteří mají psychiatrickou diagnózu, avšak nemají svého doktora, ani peníze na léky. Příslibem práce s bydlením se dostanou do Prahy, kde se stávají snadnou obětí podvodníků. Posléze začnou řešit svou situaci krádežemi, kvůli obživě a ošacení, a také drogami, které jsou pro ně únikem z bezvýchodné situace.

 

V našem denním centru mají mladí lidé bez domova zabezpečené jídlo, ošacení a sprchu. Snažíme se je motivovat ke změně života a pomáháme jim v oblastech, které jsou pro ně neznámé. Často jsme jediní dospělí, které znají a kteří je mohou podpořit. Mnohdy pouze slovem, ale také třeba doprovodem na úřady. Je to ovšem běh na dlouhou trať, protože během krátké doby nelze změnit člověka, který na život nebyl připraven.

 

Spojení „začlenění zpět do společnosti,“ jež veřejnost ve vztahu k mladým bezdomovcům často používá, tedy není přesné. Tito lidé mnohdy ve společnosti nikdy začleněni nebyli, protože vyrůstali v prostředí, které jim fungující společnost nezprostředkovalo. Někteří až v 18 letech poznávají, jak vlastně společnost funguje.

 

Jak mladým lidem pomáháme z ulice my? Při sociální práci využíváme mj. i volnočasové aktivity: socioterapii, dramaterapii, řezbářské kurzy, fotbalové tréninky. Snažíme se vždy nabízet to, o co mají zájem sami klienti. Kurz sociálního cirkusu, společné vaření, návštěvy kulturních zařízení. Jezdíme na vodu, lézt na skály a na „Cestu hrdiny“.

 

Každá aktivita má přínos. Sociální cirkus učí spolupráci, ale také dovednostem, které člověk může před někým předvést, případně je předávat dál. Klienti zažívají pocit, že něco umí, a to posiluje jejich sebevědomí. Na „Cestě hrdiny“ se mohou v bezpečném prostředí zamyslet nad svým životem. Jde o náročnou práci na sobě samém. Na vodě zase s klienty zkoušíme, kde jsou jejich hranice a jaký je to pocit, když se chtějí vzdát, ale nakonec se překonají a dojedou až do konce.

 

Klienti tyto příležitosti poznat nové lidi, dozvědět se nové věci, a hlavně si dát chvíli pauzu od života na ulici, velice oceňují. Většinou jsme překvapeni, s jakou chutí se zapojují nejen do programu, ale i do štípání dříví, vaření a podobně. Když mladí lidé cítí, že mají za něco zodpovědnost, opravdu dokáží fungovat.

 

Aktivity na výjezdech vedou externí profesionální lektoři za účasti dvou našich pracovníků. To je pro nás klíčové při navazující sociální práci. Klienti, kteří na výjezdy jezdí pravidelně, činí viditelné pokroky: přestává je bavit život na ulici a drogy, řeší svou bytovou situaci a práci. Bohužel jim cestu komplikují další problémy spojené s bezdomovectvím - dluhy, exekuce, nemoci, soudy. Všechny tyto překážky pomáháme klientům řešit. Podporujeme je, aby to nevzdali, protože tato fáze bývá opravdu vyčerpávající.

 

Kateřina Sehnoutková je vedoucí Denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let v Praze.

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...