Mladí lidé, kteří zažívají vyloučení či ne zcela plnohodnotné začlenění do společnosti (buď po výstupu z ústavní výchovy, po ukončení náhradní rodinné péče nebo když odchází ze své původní rodiny, kde ale neměli dostatečnou podporu při osamostatňování), jsou jedním z našich velkých témat.

Snažíme se na tuto problematiku stále upozorňovat a rozhodně nejsme sami.

Rádi bychom poukázali na to, že tito mladí lidé se do této situace nedostali zcela vlastním přičiněním.

Předminulý rok se zúčastnila jedné z konferencí Heidi Walter. Heidi pracuje v Kanadě jako sociální pracovnice a terapeutka s mladými lidmi, kteří zažívají bezdomovectví. Důraz v Kanadě kladou zejména na prevenci a pracují s mladými lidmi již od 16 let a také jsou zaměřeni na práci s rodinou. K nám do projektu Housing Youth se dostanou mladí lidé, kteří však již bezdomovectví zažívají, zde je již na prevenci pozdě.

Rádi bychom zdůraznili několik důležitých momentů při práci s mladými lidmi:

• Mladí lidé mezi 18- 26 lety se nacházejí v zásadní životní fázi  –  přechod do dospělosti je vždy náročnější proces, a to pro každého mladého člověka. Pokud nedostanou správně zacílenou podporu nyní, mohou zůstat na ulici, a to zejména kvůli nízkému vzdělání, užívání návykových látek nebo problémy s duševním zdravím.
• Mladí lidé na ulici jsou extrémně zranitelní. Nyní jsou v situaci, kdy takřka nemají trpělivou, citlivou a respektující podporu nikoho z dospělých lidí, kde si vyzkouší v bezpečném neodsuzujícím prostředí hranice, což je to přirozená součást dospívání každého člověka. Mladí lidé potřebují jinak zaměřený druh podpory a pomoci než lidé dospělí.
• Je nutné upozorňovat na potřeby mladých lidí. Pro společnost je ve všech ohledech jednodušší a levnější, když podá pomocnou ruku včas. Člověk bez adekvátní podpory pak může skončit celý život v bezdomovectví.

Text: Kateřina Sehnoutková

Jedenáct stanovišť v 8 městských částech, všude tam můžete ve stanovené časy potkat naší „mobilku“. Mobilka, neboli mobilní sociální služba, zvyšuje dostupnost pomoci v přirozeném prostředí lidí bez domova. Svou nízkoprahovostí a zároveň mobilitou nám umožňuje pravidelně poskytovat většímu počtu klientů na daném místě v aktuální čas sociální poradenství, potravinovou a materiální pomoc a základní zdravotnické ošetření.

Pozor! Od února jsme změnili stanoviště v Praze 6  –  nově nás lidé bez domova najdou na parkovišti u křižovatky ulic Podbabská a Pod Paťankou.

Rozpis všech stanovišť najdete na našem webu.
https://nadeje.cz/ph_teren_stanoviste-2/

Vše začíná telefonátem z centrálního dispečinku, kdy se dozvíme údaje o člověku bez domova, kterého přiveze terénní tým NADĚJE, Armády Spásy či intervenčního týmu. Po jeho příchodu zjišťujeme celkový, nejen zdravotní, stav, nasměrujeme ho do sprchy a vyměníme oblečení, pokud je potřeba.

„S prací na zimních humanitárních opatřeních jsem začala zhruba před 13 lety. Tehdy jsme měli zázemí v denním centru U Bulhara. Klienti přicházeli sami s žádostí o hygienu, ošetření, doporučení na noclehárnu či byli přivezeni pracovníky z nočního terénního programu. I letos jsem se znovu zapojila do zimních humanitárních opatření. Po šestileté pauze jsem zjistila, že se služby mnohem více provázaly a rozšířily  –  vznikla centra 24/7 pro nejpotřebnější a nejzranitelnější. Navíc se zvýšil i počet nocleháren a zapojili se více také Medici na ulici“, říká Gabriela Ligocká, sociální pracovnice NADĚJE a přes zimní období také pracovnice nočního hygienického centra.

V nočním hygienickém centru nabízíme možnost hygieny, včetně dopomoci s hygienou, ošetření proti svrabu, odvšivení, pomoc při základním zdravotním ošetření (desinfekce, převaz), převléknutí, poskytnutí čistého ošacení a v odůvodněných případech také přespání na krizovém lůžku. Teplý čaj a něco k malého k jídlu je samozřejmostí.

Pan Ladislav býval vyhledávaný zedník. Vybudoval vlastní firmu, měl rodinu a dvě dcery. Jeho život stál na pevných základech a zdálo se, že nic nemůže narušit to, co léta budoval.

Pak ale přišel rozvod a s ním ticho, které bylo těžší než jakákoli fyzická práce. Samota se pomalu vkrádala do každého dne a alkohol se stal způsobem, jak ji na chvíli utišit. To, co začalo jako útěk od bolesti, postupně rozbouralo všechno, na čem mu záleželo. Podnikání se rozpadlo, vztahy ochladly a jistota domova zmizela.

Při svém pobytu na ulici každý den řešil, kde sehnat něco k jídlu, kde si večer lehnout a jak přežít další noc. Ztratil doklady, ztratil kontakt s rodinou, ztratil víru, že se ještě někdy může vrátit zpátky. Stres a beznaděj se podepsaly i na jeho zdraví. Na nohou se mu otevřely bolestivé bércové vředy a lékaři mluvili o možné amputaci levé nohy. Tělo mu dávalo jasně najevo, že takhle už dál nemůže.

Opakovaně vyhledal pomoc v nízkoprahovém středisku NADĚJE v Michli, kam docházel na pravidelné převazy a využíval také služeb noclehárny. Alkohol byl však dlouho silnější. Několikrát musel středisko opustit, protože nedokázal dodržet pravidla. Naděje se zdála být na dosah, a přesto tak vzdálená.

Zlom přišel ve chvíli, kdy ho terénní pracovníci NADĚJE našli na ulici znovu ve velmi špatném stavu a přivezli ho do střediska Michle.

Tentokrát si uvědomil, že další šanci dostat nemusí. Rozhodl se ji nepustit. Začal pravidelně spolupracovat s adiktologem a rok užíval Antabus. Nebylo to snadné, ale krok za krokem začal svůj život znovu stavět, stejně jako kdysi stavěl domy.

Našel si brigádu, nechal si udělat nové zuby a vyřídil si invalidní důchod. Dlouhá léta na ulici zanechala následky a potíže s dolními končetinami ho trápí dodnes. Přesto se nevzdal. Z azylového domu se posunul do startovacího bytu s roční smlouvou. Dnes pravidelně pracuje pro Pražské služby a směřuje k získání sociálního bytu, který by se měl stát jeho trvalým domovem.

Život mu však nyní připravil další zkoušku. Lékaři mu diagnostikovali diabetes a musí si čtyřikrát denně aplikovat inzulin. Čeká ho také operace očí kvůli šedému zákalu. Díky stabilnímu bydlení však může všechny zdravotní komplikace řešit včas a důstojně. Sám říká, že na ulici by s tím neměl šanci přežít.

Postupně obnovil kontakt s rodiči i se svými dcerami a za to je velice vděčný.

Nejvíc je na sebe hrdý, že dokázal znovu vstát. Když mluví o své cestě, usměje se a tiše dodá, že je rád, že zvítězil nad alkoholem.

Velkou vděčnost cítí vůči pracovníkům nízkoprahového centra a noclehárny Michle, kteří při něm stáli i ve chvílích, kdy sám selhával.

Jeho příběh je důkazem, že návrat je možný, když člověk dostane podporu ve správný čas. A že i život, který se zdá být zcela rozbořený, lze znovu postavit, pokud se najde někdo, kdo podá pomocnou ruku.

Text a foto: Kristýna Míšková, sociální pracovnice NDC a noclehárny v Michli

V minulém roce se nám díky výtěžku z charitativní výstavy „0m2“ v Trafo Gallery a našim skvělým dárcům podařilo získat dostatek financí na to, abychom zahájili renovaci našeho azylového domu pro muže v Radotíně.

Na podzim se podařila vyměnit všechna okna (a že jich nebylo málo) a byl kompletně zrekonstruován jeden pokoj. Opravy azylového domu jsou plánovány na období dvou let, takže máme ještě spoustu práce před sebou. Letos bychom chtěli provést hydroizolaci stěn v suterénu a následnou opravu dalších pokojů. Rádi bychom vyměnili také vnitřní dveře v celém objektu a zrekonstruovali podkrovní pokoje.

Ještě jednou děkujeme všem, díky kterým můžeme zvelebovat prostředí v našich zařízeních pro lidi bez domova. Víme, že domov tím nenahradíme, ale chceme vytvářet důstojné a přívětivé prostředí pro nové začátky.