Lidé bez domova na invalidních vozících v centru měst? Zdá se to jako zvláštní, zarážející, někdy až absurdní. Jak je možné, že zejména v centru Prahy přežívá takové množství lidí bez domova na invalidních vozících? Jak je nastaven systém?
Jako vedoucí sociálních služeb pražské pobočky NADĚJE se k systému vyjadřovat raději nebudu. Nicméně mám za to, že tito lidé by měli mít zajištěnou střechu nad hlavou. I když z důvodu svého handicapu, často zhoršené schopnosti sebepéče, sebeobsluhy, většinou nejsou schopni využívat služeb určených pro lidi bez domova. Tyto služby, které vznikly v devadesátých letech, byly koncipovány jako služby sociální prevence, tzn. na krátkodobé využívání služeb – zajištění krizového/přechodného ubytování u lidí, kteří přijdou a odejdou, nikoliv pro lidi vyžadující větší míru péče.
Většina objektů, kde jsou provozovány služby pro lidi bez domova, nejsou bezbariérové. V Praze by se lůžka pro lidi bez domova upoutaných na invalidní vozík v režimu „běžných“ služeb daly spočítat na prstech několika málo rukou. Před pár lety byla otevřena nová pobytová služba pro lidi bez domova v režimu služeb sociální péče, a to Domov se zvláštním režimem Přístav. Avšak kapacita této služby, není schopna pokrýt poptávku ze strany klientů, kteří potřebují bezbariérové zařízení a vyšší míru podpory ze strany zdravotnického personálu.
Myslet si tedy, že poskytovatelé sociálních služeb pracující s lidmi bez domova jsou schopni se postarat o kohokoliv, je bohužel mylné. O to více nás pak mrzí, když se jedná o velmi zranitelné skupiny lidí. Pravdou je, že se v Praze v zimním období navyšují lůžka pro lidi bez domova, včetně zařízení v provozu 24/7, zařízení bezbariérová – avšak v tomto případě hovoříme o zimním období od 1. 12. do 31. 3. To není žádné systémové opatření. Řešení této zoufalé situace často nepřispívá ani nespolupráce, případně pouze „jako“ spolupráce (formální) ze strany jednotlivých obcí s rozšířenou působností, kde mají tito potřební lidé veden trvalý pobyt.
V rámci poskytovaných služeb jsme schopni klienta při výkonu terénní práce navštívit, odvést do nízkoprahového denního centra, kde se vykoupe (často za naší dopomoci), obdrží čisté ošacení, potravinovou pomoc a následně většinou z důvodu absence volného/vhodného lůžka, odjíždí zpět „na ulici“. Za poslední rok jsme v rámci naší terénní práce zaznamenali úmrtí minimálně čtyř lidí na invalidním vozíku – někde klient odmítal pomoc, někde se komplexní pomoci nedočkal. Zoufalé a smutné. Ve 21. století, v hlavním městě, které je součástí EU, nepochopitelné.
Tímto je nutné opětovně apelovat na zástupce MPSV, Vládu ČR v tom smyslu, že tuto problematiku je nutné řešit na národní úrovni, nikoliv pouze regionálně. Solidarita totiž mezi regiony, kraji, okolními státy, co se týká řešení bezdomovectví, bohužel neexistuje!
Text: Aleš Strnad, vedoucí sociálních služeb pražské pobočky NADĚJE
Foto: Olga Jandová, vedoucí terénního programu