Často se mně lidé ptají, proč to děláme a jaká je úspěšnost našeho snažení o pomoc lidem, kteří se ne vždy svoji vinou dostali do těžké životní situace a ocitli se na okraji společnosti. Řada z nich řeší svoji nelehkou situaci tím, že začnou využívat služby zařízení, kde je pro ně možné okamžité řešení situace, následně ale i další možnosti případného návratu do společnosti. Většina z těchto lidí se i přes snahu všech zaměstnanců zařízení zařadí mezi pasivní uživatele poskytnutých služeb a nijak se nesnaží svoji situaci řešit. Podmínkou posunutí klienta směřující ke zlepšení jeho situace je také ochota, snaha a zájem uživatele služby o spolupráci a další řešení.

Mezi základní způsob pomoci stále patří to nejnutnější, a to je poskytnutí teplého lůžka, stravy, možnosti provedení hygieny. Toto je samozřejmě připraveno pro každého, kdo přijde o pomoc požádat. Další spolupráce záleží na klientovi.

Za všechny úspěšně vyřešené případy uvedu příběh Honzy a Pavla (jména jsou změněna), kteří byli dlouhodobými klienty našeho zařízení – noclehárny Naděje v Liberci Kateřinkách.

HONZA  –  závislý na Pervitinu, alkoholu. Velmi špatný zdravotní stav, několikrát, dle vyjádření lékařů, na hranici života a smrti. Srdce pracovalo na 25 procent. Bez práce, neplatil výživné na svého syna, hrozilo mu umístění do výkonu trestu. V tomto neutěšeném stavu se dostal do našeho zařízení. Postupně se podařilo zajistit odpovídající zdravotní péči, léčbu závislosti, vhodné pracovní uplatnění. V současné době pracuje jako hlídač na stavbě. Všechny tyto kroky pomohly ke zlepšené jeho situace. Dnes má stabilní ubytování, má přítelkyni, nepije, nekouří, nebere žádné drogy, řeší své dluhy. Je spokojený, žije v klidu a chce si tento stav udržet.

PAVEL  –  člověk s mentálním postižením, v minulosti problémy s osobní hygienou, s celkovým působením ve společnosti. Z těchto důvodů nebylo možné najít vhodné pracovní uplatnění, ale podařilo se najít vhodné ubytování v zařízení se zdravotním dozorem, kde v současné době bydlí a dodržuje pravidla. Je spokojený, rád se zúčastňuje veškerých aktivit, které mu toto zařízení nabízí. Postupně se učí hospodařit s financemi, základy osobní hygieny, spolužití s ostatními, nemá žádné problémy.

I příběh těchto dvou chlapců je odpovědí na otázku, proč nám stojí za to pomáhat.

Máme radost z každého i sebemenšího úspěchu, a to nám dodává sílu a chuť do další práce.

Mgr. Jiří Hána  –  sociální pracovník NADĚJE Kateřinky.

3.2.2026

Vážení přátelé,

advent, vánoční svátky a konec občanského roku nám přinášejí možnost zastavit se a ohlédnout se zpět k rekapitulaci. Jaký byl starý rok, co se v něm povedlo, a co naopak bychom si přáli dělat v příštím roce jinak? 

Vstup do nového roku nám dává příležitost těšit se na to, co je před námi, jak můžeme

být druhým lidem ještě více užiteční a projevit jim své milosrdenství a pomoc.

Dovolte mi, abych vám poděkovala za vaši obětavost, podporu a pomoc a popřála vám krásné prožití vánočních svátků, pevnou blízkost lidí, které máte rádi, a v novém roce 2026 zdraví, sílu, energii a Boží požehnání!

Děkuji vám za to, že nám pomáháte pomáhat!

Milena Havrdová, oblastní ředitelka.

Protože Vánoce už pomalu začínají klepat na dveře, změnila se minulý týden kancelář sociálních pracovníků v Naději v Liberci Kateřinkách na malou výrobnu – a to vánočních věnců a ozdob. Klientky i klienti zasedli ke společnému stolu a pod vedením pracovníků se dali do vyrábění ozdob a věnců, kterými si zkrášlí své dočasné příbytky v Naději v Kateřinkách.

Nálada panovala skvělá a ze společných výtvorů měli všichni radost! Děkujeme všem, kteří se na zdárné akci dílniček podíleli i za dodaný materiál k jejich výrobě.

Míla Havrdová – oblastní ředitelka NADĚJE.

Zima každoročně odhaluje jednu z nejkřehčích hranic naší společnosti  –  život lidí bez domova.

Pro většinu z nás znamená chladné období teplo domova a bezpečí, pro lidi bez domova je však zimní počasí neustálým bojem o přežití. Nízké teploty, mokro a nedostatek vhodného oblečení či přístřeší mohou během několika hodin ohrozit zdraví, někdy i život.

Humanitární organizace i městské služby se právě v zimě snaží kapacitu nocleháren rozšířit a nabídnout teplé jídlo nebo možnost ohřát se. Přesto mnoho lidí zůstává venku  –  někdy kvůli nedostatku míst, jindy kvůli obavám z přeplněných ubytoven či osobním problémům.

Bezdomovectví není jen absence střechy nad hlavou, ale také nedostatek podpory, naděje a příležitostí. Zima tyto problémy jen zvýrazňuje. Pokud chceme situaci měnit, nestačí pouze řešit následky  –  je důležité zaměřit se na prevenci, dostupné bydlení, sociální služby a individuální pomoc těm, kteří se ocitli na okraji.

Každý drobný čin solidarity, ať už v podobě daru teplého oblečení, finanční podpory neziskovým organizacím nebo jen obyčejného lidského zájmu, může v zimě znamenat moc pro samotné lidi venku i pro pracovníky, kteří jim nabízejí pomoc a podporu. Děkujeme všem, kterým osud lidí na ulici není lhostejný.

Lucie Štěpánková NADĚJE Liberec Kateřinky

Celá naše společnost si pomalu zvyká na skutečnost, že existence bezdomovectví je realita nikoli jen přelud. Je jedno, jestli lidi z této skupiny nazýváme občany ohroženými sociálním vyloučením, nebo sociálně slabými, či snad nepřizpůsobivými, problémovými, nebo prostě jenom bezdomovci.

Tento problém tady je, a smiřme se se skutečností, že jeho řešení není vždy rychlé a snadné. Určitě není správné hodnotit osoby, které se ocitnou „na ulici“ stejným metrem. Je mezi nimi řada lidí, kteří za svoji situaci nemohou a přiznejme si, že se do podobné situace může dostat kdokoli z nás.

Cesty osudů jsou nevyzpytatelné a dle známého rčení „nikdy neříkejme nikdy“ musíme připustit, že selhání se může týkat každého z nás. Souhra nešťastných náhod, zdravotní stav, problémy v rodině, špatné rodinné zázemí, rozpad manželství, ztráta zaměstnání, špatná rozhodnutí, lajdáctví či nezodpovědnost … Pak už je jenom krůček k nadměrnému užívání alkoholu, gamblerství a dalším závislostem, což situaci ještě dále zhoršuje. To je pouze zlomek důvodů, které nám mohou znepříjemnit život a v nejhorším scénáři dostat až na ulici. Pád bývá rychlý, ale cesta zpět je složitější.

Všichni zaměstnanci organizací, kteří jsou připraveni všem těmto lidem pomoci, se snaží udělat vše pro zlepšení jejich životní situace. Velmi často se nás široká veřejnost ptá, proč tito lidé nejsou v pro ně připravených zařízeních a vyskytují se na ulicích.

První kontakt s lidmi, kteří žijí na ulici většinou dělají terénní pracovníci, kteří nabízejí škálu služeb od možnosti poskytnutí hygieny, základního zdravotního ošetření, odborného poradenství, materiální pomoci v podobě oblečení a jídla až po možnost ubytování. Sociální služby nemají žádnou zákonnou možnost, jak někoho vykázat z území či ho odvézt jinam. Mohou pouze místo zmonitorovat, nabídnout jiné možnosti řešení situace, ve které se osoby nachází, a dále s nimi pracovat.

Jednou z takových organizací., která působí v Liberci již více jak 15 let a snaží se lidem pomáhat je i NADĚJE.

Záleží pouze na osloveném člověku, jestli využije nějakou formu pomoci nebo ne. Pokud se dotyčný rozhodne pomoci nevyužít, respektujeme toto rozhodnutí, i když důvody se pro mnoho lidí mohou zdát nepochopitelné.

Jsme rádi, že většina oslovených stále naši pomoc vítá a vážíme si sebemenšího úspěchu či zpětné vazby od lidí, kterým jsme pomohli.

Míla Havrdová – oblastní ředitelka NADĚJE, Jiří Hána  –  sociální pracovník.

Život na ulici bývá často nahlížený optikou čísel a statistik  –  kolik lidí bez domova žije v naší zemi, kolik z nich využívá azylové domy či noclehárny. Jenže za těmito čísly se skrývá skutečnost, se kterou se setkáváme každý den, ať už o tom přemýšlíme, nebo ne: lidé bez domova žijí v našem společném prostoru. Jsou součástí městské krajiny, a tím i součástí života každého z nás.

Smíšené pocity kolemjdoucích

Setkání s lidmi na ulici bývá rozporuplné. Mnozí z nás cítí lítost, touhu pomoci, ale také nejistotu. Nevíme, zda je bezpečné se zastavit, nabídnout drobnou pomoc, nebo zda tím naopak nepodpoříme začarovaný kruh závislostí. Jindy se objevuje strach  –  ne ze samotného člověka, ale z připomenutí, že ztratit zázemí může být mnohem snadnější, než si chceme připustit.

Každodenní přítomnost

Lidé bez domova nejsou někde „jinde“. Potkáváme je před obchodem, na nádraží, v parcích. V mnoha případech se stávají  neodmyslitelnou součástí prostředí, které denně míjíme. Někteří kolemjdoucí se naučili tváře bezdomovců rozeznávat a dokonce s nimi navázali tichý vztah  –  úsměvem, pozdravem, občasnou mincí nebo teplým nápojem. Jiní se naopak snaží pohled odvrátit, protože jim přítomnost člověka bez domova působí nepohodlí.

Spoluobčané, ne „ti druzí“

Připomínat si, že i lidé bez střechy nad hlavou jsou spoluobčané, je klíčové. Mají své životní příběhy, někdy tragické, někdy složité, a v mnoha ohledech podobné těm našim. Každý z nich má jméno, minulost a často i sny, které se nápadně podobají snům „běžných“ lidí  –  mít bezpečí, zdraví a přijetí.

Naše role

Spoluobčané na ulici jsou zrcadlem společnosti. Ukazují, jak funguje systém podpory, solidarita i schopnost empatie. V očích veřejnosti je bezdomovectví problém, ale zároveň i výzva: jak přistupovat k lidem, kteří žijí v těžkých podmínkách? Máme se obrnit lhostejností, nebo hledat cesty, jak nabídnout respekt a pomoc?

Lucie Štěpánková – pracovnice v sociálních službách Naděje Kateřinky.