S jakými překážkami se setkávají?

Lidé bez domova jsou v majoritní společnosti často stigmatizováni. Jejich životní situace bývá negativně označována a tím pádem jsou vnímáni jako odlišní a méně hodnotní. Bezdomovectví bývá veřejně debatováno jako důsledek individuálního selhání jedince a na širší socioekonomické důvody, jako je nedostupnost bydlení a nestabilní zaměstnání, není brán zřetel.

Tato stigmatizace má vliv i na získávání zaměstnání. Klienti a klientky NADĚJE do 26 let hovořili o stereotypních pohledech zaměstnavatelů či kolegů, které potkávali na pracovištích. Zmiňovali také potřebu vypadat vždy čistě a upraveně, což ale při přebývání na ulici je velmi těžko proveditelné. Zároveň stačilo, že se některý z kolegů či zaměstnavatelů dozvěděl, že jde o osobu bez domova a jejich pohled na ně se hned změnil. Nutno ale podotknout, že existovali i osoby, které naopak uměli svého kolegu či zaměstnance podpořit. Existence podporujících osob se ukázala jako výrazný prvek pro udržení mladého člověka se zkušeností s bezdomovectvím v zaměstnání co nejdéle.

Často se také klienti a klientky setkávali se zaměstnáním, kde je potřeba mít základní finanční kapitál pro úhradu základních věcí  –  například oblečení do práce, výpisy ze zdravotní dokumentace pro účely lékařské prohlídky, výpis z trestního rejstříku, jízdného na pracoviště (často sklady mimo Prahu), atp. Pro nás běžná věc, pro osoby bez domova často nepřekonatelná překážka.

Velkou roli hrají také dluhy a exekuce, do kterých se osoby bez domova dostanou díky spirále nepříznivých událostí, kterou ve svém životě zažívají. Částka nezabavitelného minima je v takové výši, za kterou nelze hradit důstojné a samostatné bydlení. S absentujícím bydlením a zaměstnáním, životní nestabilitou a nejistotou se z kruhu exekucí vychází velmi těžko.

A samozřejmě již samotné přebývání venku, zejména v zimě, je problematické při docházení do pravidelného zaměstnání.

„Když je člověk na ulici, je zima a […], jde od osmi na stavbu, končí ve čtyři a do půl osmý čeká, než mu otevřou noclehárnu. Třeba. Nebo hodinu a půl čekat, než si zatopí v boudě někde. Nebo může bejt ve stanu, jako. A pak vlastně v sedm ráno, když je mráz a člověk je v tom stanu, i když je v tom spacáku, tak prostě z toho spacáku vyhřátýho […] tak se mu nechce, ale musí se člověk překonat. […] Ten člověk je zničenej, zdeptanej, nenávidí celej svět. Jo musí prostě, musí. Pokavaď chce mít kvalitní život, tak musí.“

Tématem prekarizace práce se dlouhodobě zabývá naše skvělá kolegyně Míši Froněk Bejblové, která ho propojuje s rozhovory s klienty a klientkami denního centra pro mladé lidi bez domova, kde působí jako vedoucí.

Dnes si připomínáme Světový den bezdomovectví. Tento den nám každý rok připomíná to, že domov není samozřejmostí, přestože je základní lidskou potřebou a právem. A také už víme, že skutečným řešením problematiky bezdomovectví není represe ani schovávání lidí bez domova z očí veřejnosti (jak nás mnozí před volbami přesvědčovali). Klíčem je prevence a dostupné bydlení.

Bez ohledu na to, jak dopadlo nebo dopadne sčítání hlasů v současných komunálních volbách, a kdo nakonec usedne do vedení radnic, jedna věc se nemění  –  problém bezdomovectví, chudoby a nedostupného bydlení nezmizí sám od sebe. A (nejen) proto si přejeme, aby nová vedení městských částí přistupovala k otázce bezdomovectví s maximální možnou odpovědností, respektem k důstojnosti lidí v nouzi a ochotou hledat dlouhodobá a systémová řešení.

Protože důstojný život a bezpečné bydlení by neměly být výsadou, ale samozřejmostí.

Foto: Tomáš Kozohorský

Nízkoprahové denní centrum Bolzanova pro mladé osoby bez domova ve věku 18-26 let zřejmě již znáte. Bolzanku navštěvují pravidelně mladí lidé, kteří se mohou vypořádávat se zažitými traumaty. Často o svých zkušenostech, problémech a pocitech nemluví, mají pocit, že musí vše zvládnou sami a že požádání o pomoc je ukázkou slabosti. Cesta k pomoci je proto velmi dlouhá, náročná a někdy trvá i několik měsíců či let, než se podaří s mladým člověkem navázat důvěru a je možné společně pracovat na změně. U hluboce traumatizovaného člověka je cesta k uzdravení mnohem náročnější a delší, je ale důležité se nevzdávat a být stálou oporou.

„Chtěl bych vám poděkovat za pomoc, kterou jsem před lety dostával v Naději na Bolzanově 7 v Praze. Dva roky jsem žil na ulici a využíval vaše služby. Nebyl jsem jednoduchý člověk. Byl jsem proti systému, nevěřil institucím, jel v drogách a alkoholu a často jsem odmítal pomoc. Přesto mě Naděje neodepsala a mohl jsem se tam vracet. Pak jsem se dostal úplně na dno. Lezl jsem po skalách na pervitinu, a nakonec jsem na dojezdu a opilý přišel do nemocnice s tím, že se chci zabít a že mám asi toxickou psychózu.

Od března jsem v psychiatrické nemocnici a snažím se svůj život dát dohromady. Dnes už chápu, že i když člověk pomoc odmítá, je důležité mít místo, kam se může vrátit. Děkuju Naději, že jste mě tehdy neodepsali. Tehdy jsem to možná neuměl ocenit. Dnes už ano.

Napsal jsem tento krátký příběh také proto, že bych byl rád, kdyby mohl třeba povzbudit někoho dalšího, kdo je právě na ulici nebo se potýká se závislostí.“

Text se svolením klienta zpracovala Míša Froněk Bejblová, vedoucí NDC Bolzanova

Foto: Rishabh Kaul

V září se naše kolegyně Olga Jandová, vedoucí terénního programu, zúčastnila na Točně Dlabačov debaty „Pod Mostem“ na téma nedostupnosti sociálního bydlení a života na ulici, kterou moderovala Magdalena Dušková z deníků Alarm.

Spolu s dalšími hostkami Zuzkou Kříčková, sociální peer pracovnicí v Jako Doma a Rut Niedobou, spoluzakladatelkou spolku Medici na ulici a současnou psychiatričkou KC Sananim, diskutovaly nad palčivými tématy, kterými se v rámci svých profesí zabývají  –  jaký je život „na ulici“ v dnešní polykrizi a co můžeme my, jako společnost nebo jednotlivci, udělat pro zlepšení situace.

„Téma bezdomovectví se týká nás všech. S potěšením vnímám zvyšující se zájem o něj ze strany veřejnosti. Výrazně méně mě těší rychlá neúčinná řešení této problematiky a některé názory, které vídám často na sociálních sítích. I z toho důvodu považuji veřejné debaty s odbornictvem za velmi důležité a přínosné“, dodává Olga Jandová.

Děkujeme za pozvání a za prostor dostat naše téma zase o něco blíž veřejnosti.

Foto: Jakub Hlaváč

Dnešek je Mezinárodním dnem seniorů a také Mezinárodním dnem lékařů.

Ať už v ordinaci či v jiných našich službách se často setkáváme s klienty v seniorském věku. Tito lidé často trpí výskytem více chronických onemocnění najednou, tzv. polymorbiditou. Tito lidé potřebují často dlouhodobou a komplexní péči o jejich zdravotní stav, a to nejen ze strany praktického lékaře, ale i se strany specialistů.

Tím, že nejsou řešeny zdravotní problémy klientů komplexně, dochází tím k častým hospitalizacím z důvodu dekompenzace zdravotního stavu. S čímž souvisí i nedostatečné kapacity lůžek, nedostatek zdravotnického personálu nebo problém při zajišťování potřebné následné péče. Dost častým problémem jsou dlouhé čekací lhůty na různá potřebná odborná vyšetření a omezená dostupnost některých odborných specialistů.

Tímto bych ráda moc poděkovala našemu týmu lékařů, kteří se snaží pomáhat našim klientům a klientkám v jejich tíživé situaci, a to bez předsudků a s velkou dávkou empatie.

Text: Petra Strnadová, nová vedoucí ordinace lékařů NADĚJE

Foto: Tomáš Kozohorský