Tak nějak by se dal shrnout pohled Marka, našeho řidiče-údržbáře, na práci v Naději. A možná právě proto jeho pracovní pozice zdaleka nevystihuje všechno, co u nás dělá.
Marek je celoživotní snílek, dobrodruh a rebel. V minulosti byl ochráncem zvířat, podnikatelem, motorkářem i metalovým frontmanem. Dnes vozí naše klienty, pomáhá tam, kde je potřeba, a cestou s nimi často stihne i něco mnohem důležitějšího – popovídat si.
Marku, kdo jste? 😊
Ahoj, jmenuji se Marek a asi bych o sobě řekl, že jsem celoživotní snílek, dobrodruh a rebel.
Jak jste se dostal k práci řidiče-údržbáře v Naději?
K práci v Naději jsem směřoval už nějaký čas. Vzhledem ke své předešlé životní cestě – ochránce zvířat, podnikatele, motorkáře a metalového frontmana – jsem vždycky hledal smysluplné naplnění své životní pouti.
A myslím, že právě tady jsem ho našel.
Co vás na práci nejvíc baví?
Nejvíc mě baví její rozmanitost, kolektiv, jehož jsem součástí, a v neposlední řadě klienti a jejich životní příběhy.
Všichni z personálu, které v Naději každý den potkávám, berou svou práci spíš jako poslání. Vkládají do ní více srdce než potřebu finančního zajištění nebo kariéry. A hlavně empatie je to, co nás všechny spojuje.
Je prostě hezké vidět odezvu od klientů. Někdy je to jen jemný úsměv, poděkování za pohlazení po ruce nebo po rameni. A někdy člověk cítí, že to pohlazení bylo vlastně i na duši.
Jsou chvíle, kdy je důležité prostě být s nimi, když musí čelit životním situacím, které jsou těžké pro každého z nás.
Je nějaký příběh klienta, na který nikdy nezapomenete?
Těch příběhů je dlouhá řada. Některé je potřeba vstřebat a jiné jsou zase spíš epizody, u kterých se všichni rádi zasmějeme.
Třeba paní S. mi vždycky ráda vypráví, jak jako malé děvčátko jezdila se svým tatínkem na motorce. Měli Jawu 250. Tatínek prý nebyl zrovna technický typ, takže i když měli motorku vždycky naleštěnou a společně se o ni rádi starali, měla své mouchy. Jednou z nich bylo sundávací sedlo, které jim moc nedrželo. A tak se každou chvíli během jízdy nečekaně – i se sedlem – „vysypali“ na louce nebo do příkopu. Potom to museli doma nějak ututlávat před maminkou. Takže měli prázdniny co prázdniny taková malá tajemství. Paní S. na to hrozně ráda vzpomíná.
Nebo vzpomínky paní M., která s manželem procestovala svět. Ráda nám nosí fotografie z cest a vypráví o zážitcích z exotických krajin.
Já nemám vždycky moc času, ale když spolu jedeme – když klienty vezu domů nebo do stacionáře – kolikrát se mi rádi svěří. A já jsem rád, že mám jejich důvěru.
Díky našemu povídání pak vím, o čem si spolu můžeme během jízdy povídat a co mají rádi.
Vím, že paní M. ráda vaří a stará se o zahrádku. Paní S. zase miluje květiny, takže spolu obdivujeme všechno, co po cestě do stacionáře kvete.
A čas od času se s klienty dostanu i na nějaký výlet. A to jsou potom zase nové příběhy.
Co by podle vás měla mladší generace převzít od seniorů?
Umění žít. Umět se občas obejít bez sociálních sítí a internetu. Mít chuť učit se, tvořit a vnímat krásu kolem sebe.
A také umět změnit pohled na svět, i když se s námi život zrovna nemazlí. Negativní zkušenosti se dají „přetavit“ v něco pozitivního. Třeba jen v nějakou drobnost.
Úsměv má podle mě větší smysl než škarohlídství.
Jak poznáte, že jste měl dobrý pracovní den?
Mám dobrý pocit, když jsem nějak pomohl holkám na domově, které odvádějí neskutečnou práci při zajišťování komfortu a potřeb klientů.
Nebo když vidím tým v denním stacionáři, který je pro mě obrovskou motivací svým profesionálním a zároveň krásně lidským přístupem ke klientům.
Každý den mají klienti nějaký program – zpívání, cvičení, malování, pečení…
A když vidím, že je všechno v pořádku, je mi prostě fajn.
Co byste vzkázal člověku, který si myslí, že práce v sociálních službách není pro něj?
Pokud nemá srdce na pravém místě nebo se nedokáže vcítit do těžkostí i hezkých chvil, které nám život přináší, asi to pro něj opravdu nebude.
Ale pokud hledá v životě něco, čím může přispět k tomu, aby byl svět o něco hezčí, odměnou mu bude sebeúcta a pocit naplnění.
Když ráno přijedete do práce, na co se nejvíc těšíte?
Na všechny a na všechno.
Je to radost a zároveň výzva.
Jednou jste řekl, že nevstáváte do práce, ale za novým příběhem klienta. Co jste tím myslel?
Ano. A nejen za příběhem klientů, ale za příběhem nás všech.
Každý den je jiný.
Mám super šéfovou Martinu i Peťku a jsem rád, že jim můžu pomoct s každodenním návalem všeho, co se nahrne.
Těším se na všechny. Na Kamču, až ji potkám s klienty na zahradě. Na Honzu, který připravuje program pro klienty. Na Pavču, Evku, Verunku, Marťu, která nám tam uklízí. Na Magdičku, Danušku, Olinku, Michala…
Prostě všichni jsou tak vzácná esence života, že je mi každý den odměnou a zároveň inspirací.
A to je něco, co si za peníze nikde nekoupím. 😉🙏🍀☯️✌️
Otázky kladla: Bc. Kateřina Poplšteinová, personalistka