A máme tady další výroční den!
A to dlouhých 22 let našeho Azylového domu ve Vršovicích. Jeho dveřmi prošlo stovky ženských osudů. Nespočet rozhovorů, slz, úsměvů, malých vítězství i nových začátků.
Přemýšlela jsem, jak toto výročí připomenout. Mohla bych psát o naší práci, číslech a příbězích, které se za ty roky odehrály. Ale napadlo mě něco lepšího. Zeptat se přímo žen, které u nás kdysi bydlely.
Napsala jsem pěti bývalým klientkám, se kterými jsme i po jejich odchodu zůstaly v kontaktu, a položila jim jednoduchou otázku:
„Když si dnes vzpomenete na dobu, kdy jste u nás bydlela, co se Vám vybaví?“
A tady jsou jejich odpovědi.
„Hlavně to, že jsem se konečně mohla v klidu vyspat. Nemusela jsem přemýšlet, kde budu další noc.“
„No, vracet bych se nechtěla! Ale když jsem neměla kam jít, byli jste tam. A to se počítá.“
„Pamatuju si, jak jste mi říkaly, že to zvládnu. Já vám nevěřila. Dneska mám práci a vlastní bydlení.“
„Někdy mě tam všechno štvalo. Pravidla, ostatní ženský, občas i vy. Ale zpětně vím, že mi to pomohlo.“
„Víte, co je nejlepší? Že už vás nepotřebuju. Ale jsem ráda, že jste tenkrát byli.“
A právě ta poslední věta možná vystihuje smysl naší práce nejlépe. Naším cílem totiž není, aby u nás ženy zůstávaly. Naším cílem je, aby nás jednou už nepotřebovaly. Ne vždy má každý příběh šťastný konec nebo že by každá cesta byla jednoduchá. Ale každý člověk si zaslouží šanci začít znovu.
Naše práce má smysl!
Foto: Filip Gabrhelík
Text: Irena Burmeková, vedoucí azylového domu pro ženy ve Vršovicích