Honza je mladý muž, který žil v domově pro osoby se zdravotním postižením kousek od Otrokovic. Honza verbálně téměř nekomunikuje, používá jenom pár slov. Věří v reinkarnaci a má jasno v tom, čím bude v příštím životě: lékařem. Je veselý, rád se učí novým věcem, vždy jde do všeho po hlavě a snaží se dělat všechno, jak nejlépe umí.
Honza se na nás obrátil, když začal navštěvovat sociálně terapeutickou dílnu v Otrokovicích. Neuměl se totiž sám na místo dopravit. Dosud cestoval vždy s doprovodem, nikdy samostatně. V tom mu mohla pomoci služba sociální rehabilitace, která lidem s mentálním a kombinovaným postižením nabízí podporu v získávání a rozvoji schopností a dovedností. Prostřednictvím nácviků konkrétních situací pomáhá klientům dosáhnout co nejvyšší míry samostatnosti, aby mohli vést plnohodnotnější život a podle svých možností se dokázali realizovat ve společnosti.
Nejprve bylo nutné zjistit Honzovy dosavadní schopnosti a dovednosti, abychom věděli, v čem ho můžeme podpořit a na čem bude třeba zapracovat. Aby bylo učení pro Honzu jednodušší, dělal mu společnost kamarád, který se také učil samostatně cestovat.
Honzova sociální rehabilitace spočívala v nácviku trasy z domova na autobusovou zastávku a zpět, bezpečný přechod přes cestu, cestování dopravním prostředkem, bezpečný nástup a výstup z autobusu, zakoupení lístku, komunikace s řidičem, dodržování bezpečnosti za jízdy, zásady slušného chování, jednání v situaci, kdy má spoj zpoždění nebo jej zmeškám, nácvik rozpoznání cílové stanice, při výstupu v Otrokovicích znalost trasy z autobusové zastávky do dílny a zpět atd.
Hezké bylo, že ani okolním lidem nebyla naše práce lhostejná a nejednou při Honzově nacvičování pomohli. Do procesu Honzova učení jsme zapojili nejen službu, z které k nám přicházel, ale i dopravní podnik.
Po zhruba pěti měsících Honza zvládl cestovat samostatně, bez kamaráda, do dílny i zpět do domova. Tento velký pokrok mu umožnil nejen navštěvovat dílnu, ale posílil jeho sebevědomí a osobnost. V tu chvíli Honza naši službu již nepotřeboval a spolupráci jsme ukončili.
Netrvalo však dlouho a Honza se na sociální rehabilitaci opět obrátil. Přál si naučit se základy vaření, aby mohl bydlet sám v chráněném bydlení. Tam by musel být již více samostatný.
Čím déle byl Honza v naší službě, tím více se chtěl učit novým věcem. Kromě vaření také praní prádla, nakupování, úklidu místnosti a úklidu toalety. Vzhledem k tomu, že Honza neumí číst a psát, zvolili jsme u některých nácviků obrázkové postupy. Časem již Honza od pracovníků sociální rehabilitace nepotřeboval tak velkou míru podpory. Získané dovednosti se snažil předávat i ostatním ve svém okolí a pomáhat jim v různých situacích. Například kamarádovi, který na rozdíl od Honzy verbálně komunikuje, ale je nevidomý.
Nastal dlouho očekávaný okamžik: Honza se přestěhoval do svého vysněného chráněného bydlení. Loučení bylo na jednu stranu smutné, ale jinak bylo důvodem k velké radosti a hrdosti na to, co Honza zvládl a jak dokáže jít za svým přáním o samostatném životě. Pro nás bylo také důkazem toho, že to, co děláme, má smysl.
tým NADĚJE 2019
