Rumunští uprchlíci na pražském Hlavním nádraží v létě 1990.
První lidé, jimž pomohla NADĚJE.
Foto Karel Cudlín
Kdesi uprostřed Indického oceánu prožívá těžké chvíle osamělý námořník. Přežil prudkou bouři, která poškodila loď. Leží vážně zraněný v podpalubí tisíce kilometrů od nejbližšího pobřeží. Neovladatelné plavidlo se zlomeným stěžněm se už několik dní zmítá ve vlnách.
Indický námořní důstojník se účastnil závodu v sólové plavbě kolem světa. Vydal se na moře v jachtě starší konstrukce bez moderní navigační techniky. Podobně jako ostatní, taková jsou pravidla. Podařilo se mu alespoň vyslat zprávu o nehodě. Organizátoři závodu hned zmobilizovali pomoc. Vzlétla dvě vojenská letadla, jedno indické, druhé australské. Francouzští rybáři, kteří byli nejblíž, změnili kurs a vydali se na záchranu. Po několika dnech se podařilo trosečníka zachránit.
Na pomoci se tedy podíleli Australané, Novozélanďané, Francouzi a Indové. Stálo to veliké peníze, vlády je na záchranu člověka vynaložily. Skvěle se zachoval také jeden z námořníkových soupeřů, Ir, který obrátil svou jachtu na pomoc. Nikdo z nich se nerozhodoval podle národnosti, vyznání nebo barvy pleti. Prostá lidská solidarita.
Nevíme, co onoho muže vedlo k tak riskantnímu podniku. Snad touha po slávě? Po dobrodružství? Šlo o peníze? Jisté je, že se rozhodl sám a že jako zkušený námořník věděl, do jakého rizika jde. Nikdo si nekladl otázku, jestli si pomoc zaslouží. Nikdo ho neodsoudil. Lidé se dokázali spojit na jeho záchranu.
Cena lidského života je v tomto případě hodně vysoká, vyjádřeno v penězích. Celkové náklady na záchranu tohoto člověka asi nikdo nespočítá.
Před necelými deseti lety mnou otřásla jiná událost. Jednoho zimního večera se v Dejvicích na chodníku zhroutil muž. Kolemjdoucím jen stačil říct, že je mu nevolno. Pro ně to byl pouhý opilec, co upadl a patří na záchytku. Trvalo dlouho, než přijela záchranka, kterou zavolali až strážníci. Resuscitace nebyla úspěšná, zemřel na místě na infarkt. Ten muž byl významným, světově proslulým architektem. Jmenoval se Jan Kaplický. Snad by byl nemusel zemřít, kdyby nedostal cejch opilce. Možná by stačilo jen málo empatie a ten člověk by žil. Nechci soudit. Chci jen ukázat, že někdy může stačit k záchraně života docela málo. Třeba jen trocha soucitu.
Středozemní moře je nám mnohem blíž, než byl onen trosečník Australanům, a přesto v něm hynou stovky lidí bez pomoci. Je nám zatěžko postarat se o několik cizích sirotků. Ano, jsou nám cizí. Ale indický námořník nebyl francouzským rybářům méně cizí.
Nemusíme však chodit ani tak daleko. V naší blízkosti umírají lidé a my jsme k tomu lhostejní. Jsme si cizí. Na našich ulicích, přímo mezi námi umírají bez pomoci a bez povšimnutí desítky lidí bez domova. Jiní se stávají obětí násilí. A není ojedinělé, že někdy bývají usmrceni velmi trýznivým způsobem.
Jaká je cena člověka? Závisí snad na jeho výkonnosti, na jeho postavení, barvě pleti, na jeho náboženském vyznání? Ve společnosti zaměřené na výkon a moc se zdá, že nemá každý člověk stejnou cenu. A přesto chráníme dítě, i když nevytváří finančně vyčíslitelné hodnoty, pečujeme o své blízké seniory, i když (už) nejsou ekonomicky produktivní.
Jaká je cena lidského života? Mám za to, že hodnota lidského života je v životě samém. V životě jako takovém. V životě, který je darem. Život si zaslouží být chráněn.
Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.
