Naděje pro mě vždy znamenala rodinu a to jak jejím přístupem, tak svou myšlenkou. Já jako zaměstnanec jsem cítila, že jsem součástí této rodiny a to samé jsme poskytovali našim klientům. Tento přesah z nás cítili naši klienti, kteří sice byli bez domova, ale našli zde útočiště před okolním světem, ve kterém byli všude nežádoucí či nechtění. Člověk bez domova nemá lehký život, potřebuje někde přečkat den a to jen v klidu a teple. To však bývá největší problém, nikde není žádoucí. Ze všech veřejných prostorů jako je nádraží, knihovna či obchodní centra jsou vyhazováni. Překvapivě i lidem na ulici bezdomovec vadí, přestože nikoho neobtěžuje a nikomu nic nedělá. Jen nastavuje zrcadlo naší společnosti, že i tito lidé jsou její součástí.
Často jsem slýchávala, jak těžké je pro člověka který je pár dní na ulici přijít do denního centra a požádat o pomoc. Obcházejí okolo, ale zaregistrovat se znamená přiznat si, že jsem skutečně člověk v tísni či bez přístřeší pro kterého je služba určena. Ten kdo tuto situaci nezažil, se neumí vcítit do pocitů, které člověk (klient) prožívá.
Ve chvíli kdy však překoná tento počáteční ostych se stává součástí rodiny Naděje a opět díky skvělému přístupu pracovníků někam patří, je mezi svými. Většina lidí se kterými jsem měla možnost spolupracovat za osm let mého působení v Naději, jsou skvělí lidé, kteří mají svou práci rádi a to i přes to, že je podhodnocená. Pro klienty dělají spoustu práce nad rámec svých povinností a jen díky tomu a lásce kterou v sobě mají posouvají klienty, nad kterými už dávno každý zlomil hůl, zpět do života.
Jen těžko se mi odcházelo z Naděje. Byl to pro mě jeden z nejtěžších odchodů z „ práce“. Ale návrat ke své rodině a do svého rodného města se pro mě stal životní prioritou. Dodnes jsem však v kontaktu jak s pracovníky Naděje, tak s některými klienty. Tato práce nekončí rozvázáním pracovního poměru, tedy alespoň já to tak cítím. Jsem ráda, že mohu dál být průvodcem životů lidí, kterým jsem vstoupila do života a pomáhat na dálku. Nyní jsem vychovatelkou v Dětském diagnostickém ústavu. Pracuji s dětmi, které díky tomu, že vyrůstají v ústavní péči nebo mají velmi špatné rodinné zázemí, nemají lehký životní osud. Díky tomu poznávám své bývalé klienty z jiné strany a dokážu více pochopit jak je těžké se vymanit z těchto kruhů.
Tento rok se nám podařilo s mou báječnou bývalou kolegyní Jitkou realizovat plán jak propojit tyto dva světy. A vymyslely jsme návštěvu našich dětí z DDÚ v Nízkoprahovém denním centru v Liberci. Děti si prošly všechny prostory, vydávaly obědy, měly možnost se na cokoliv zeptat a to jak pracovníků, tak klientů kteří byli za návštěvu rádi a byli k nim velmi otevření. Ještě nikdy jsem naše děti neviděla tak nadšené, několik jich tam chtělo začít pracovat, jiní měli spoustu dotazů a to ještě dva dny po návštěvě. Jako by se kouzlo Naděje přeneslo i na ně. A na dotaz, zdali si pamatují, kde byli, tak nás všechny dospělé doslova položili, „byli jsme v domově pro bezdomovce“.
Tento článek je poděkováním pracovníkům NADĚJE, jak za jejich skvělou práci, tak za otevřenost těmto projektům. Vážím si toho o to víc, že nás přijali době, kdy mají mnoho práce a každá aktivita navíc je narušení běžného provozu. V Naději však byla skvělá atmosféra, která obohatila obě strany.
Lenka Dušková, bývalá pracovnice Nízkoprahového denního centra
