Vážená paní Evo, vážený pane Františku,
nikdy jsme se neviděli. Přesto jste mimořádně ovlivnili nejméně jeden den mého života. Vy i já jsme součástí jedné organizace. Já pracuji v Praze jako zástupce NADĚJE vůči veřejnosti a Vy jste klienty Domu pokojného stáří NADĚJE ve Vysokém Mýtě. Nejste však klienty v běžném slova smyslu. Jako byste jimi ani vlastně nebyli. Místo odpočinku, kterému by se na Vašem místě mnozí oddávali, věnujete svůj čas a energii ostatním obyvatelům Domu pokojného stáří. Dle svědectví mých kolegů z Vysokého Mýta neustále vymýšlíte a realizujete cokoliv, co by mohlo zlepšit život druhým. Naposledy jste třeba přivezli a opravili tkalcovský stav nebo zrenovovali sedací soupravu.
Nastíněnému životnímu postoji Vás obou zcela odpovídá i Vaše reakce na ocenění v projektu Dobrá duše – odmítli jste ho do Prahy jet převzít, protože „se nechcete zviditelňovat“.
A tak se stalo, že jsem Vaši cenu přebírala já, která na ní nemám sebemenší zásluhu. Cítila jsem velkou radost, že jsou na světě takoví lidé jako Vy. Neberu jako samozřejmost ani jednu z věcí, které jsem o Vás napsala. Velmi si Vás vážím.
Vaše darování se pro druhé tedy zasahuje ještě dále, než si sami uvědomujete. Dnes jste obdarovali jednu zaměstnankyni NADĚJE z Prahy, asi sto hostů slavnostního předávání cen Dobrá duše a také pacienty Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Součástí Vaší ceny, již Vám do Mýta posílám, byla totiž nádherná kytice, kterou poslat nebylo možné. Odnesla jsem ji tedy sestrám boromejkám. Mám Vám vyřídit, že kytici použily pro výzdobu nemocničního kostela.
Děkuji Vám
Hana Šimková
