V rámci nového vizuálního stylu připravujeme také novou podobu webu. Rozhodli jsme se, že každá služba, kterou NADĚJE poskytuje, bude mít na novém webu samostatnou stránku. Pro ně je zapotřebí nových fotografií s uceleným stylem a s jednotící myšlenkou. Vymyslet takový koncept a dát vzniknout takovým snímkům není ovšem nijak snadné, zvláště při šíři našich služeb.
Proto NADĚJE navázala spolupráci s vedoucím ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze Hynkem Altem. Rozhodli jsme se pro koncept s pracovním názvem „Přeskoč, přelez, vytáhni“, jehož základním rysem je pohyb vzhůru.
V těchto týdnech jezdíme po vybraných pobočkách NADĚJE a kreativní muž s fotoaparátem zachycuje okamžiky, které vytváří s některými z našich klientů. Zatím jsme navštívili děti v Plzni, obyvatele Domu pokojného stáří ve Vysokém Mýtě, klienty bez domova v Azylovém domě v Praze-Radotíně, v denním centru U Bulhara, v denním centru v Bolzanově i tam, kde lidé bez střechy nad hlavou přežívají, v lokalitách, do nichž nás zavedl terénní pracovník NADĚJE.
Děti s radostí skákaly na trampolíně, šplhaly na zeď a všechny naráz volaly: „Hynku, teď já, foť mě! Já jsem hvězda!“ Barevnými křídami psaly na chodník jméno oblastního ředitele NADĚJE: Dan Svoboda. Skoro to vypadalo, že i tato generace se začíná ve veřejných prostranstvích vypisovat ze své touhy po svobodě.
Do Domu pokojného stáří jsme jeli s obavami, zda klienti budou ochotni – a budou moci – vyslyšet naši prosbu o focení v pohybu. Jenže šestaosmdesátiletý pan Soušek, mimochodem po operaci obou kolen, vylezl na dětskou prolézačku dřív, než fotograf stihl zaujmout postoj. Když jsem se ho ptala, jak to, že po roce od operace tak svižně chodí, odpověděl bez váhání: „Já z vozejku utekl.“ „Pane Soušku, vy jste se proto, že na tom vozíku nebudete, prostě rozhodl, viďte?“ „Samozřejmě! Člověk si nesmí povolit! To nesmí být.“ Mezitím nás ovšem jednadevadesátiletá paní Kalvachová a čtyřiaosmdesátiletá paní Štifterová přerušily voláním z vrchu malé skalky: „Tak Soušku, nezdržuj a polez nahoru!“ Začala jsem velice litovat, že náš web nebude audiovizuální.
S lidmi bez domova jsme si zatím nejsilněji uvědomili křehkost celého projektu. Potřebujeme držet jednotící linku našich fotografií, tedy hru s pohybem vzhůru, ale nechceme porušit tenkou hranici mezi hrou a přílišnou stylizací klientů. A do té by bylo snadné sklouznout. Zkoušíme tedy různá prostředí, jdeme za klienty i do „jejich“ míst, do prostředí, kam „běžný občan běžně nechodí,“ jak řekl nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas vedoucí terénního programu NADĚJE Praha Aleš Strnad.
V dalších dnech čeká Hynka Alta focení klientů našeho programu pro sociálně ohrožené rodiny v Plzni a lidí s handicapem v Litoměřicích. A také odpověď na otázku, jak nafotit vzdělávací a duchovní služby NADĚJE tak, aby tyto snímky souzněly s celou sérií, která je focena v exteriérech.
Imponuje mi, jak zodpovědně bere pan fotograf celou věc. Dokonce natolik, že se rozhodl za NADĚJI běžet příští rok maraton. (Nevím, zda bude rád, že jsem to takhle zveřejnila. Víte, ono běžet maraton není jen tak. Přiznávám, že vycházím z předpokladu, že co je psáno, to je dáno. A mít jméno Hynek Alt v týmu, to je slušný mediální zásah.) Navíc pan fotograf pouze planě neslibuje, nýbrž skutečně trénuje. Možná ho potkáte. Poznáte ho snadno. Vizuální styl NADĚJE se mu líbí natolik, že si sám vyžádal naše sportovní tričko v bílém provedení.
Hana Šimková
média a vztahy s veřejností
