Jsem terénní sociální pracovnice a svou práci s lidmi bez domova většinou vykonávám ve veřejném prostoru. Ráda bych odpověděla na otázku, kterou přihlížející občané často mají na jazyku, a sice “proč jim pořád cpu ty tyčinky?!”
Co když klient chce využívat pomoc, ale nechce na své situaci nic měnit? Mám s ním přestat pracovat? Práce na ulici vypadá jinak než práce v kanceláři. Venku člověka neponechám jeho osudu. Pozvolna mu nabízím pomoc a vyčkávám, navazuji s ním vztah. Klient si až časem uvědomí, že by šlo na sobě pracovat a něco udělat jinak, změnit svůj život…
Jsou to udržovací kontakty. Možná mrhám prostředky na ty, kteří na sobě nebudou pracovat, možná dávám potravinovou pomoc lidem, kteří o ni tolik nestojí. Mně je to ale jedno, já otevírám cestu.
Jsem v práci, nejsem vzorem pro kolemjdoucí, jak se chovat k zanedbanému bezdomovci. Tím, že mu něco dávám, nabízím i širší pomoc. Klient pak ví, že jsem nablízku. Až se odhodlá, může napřaženou ruku kdykoliv uchopit.
Jana Ginzlová, terénní sociální pracovnice pobočky Mladá Boleslav
