Před několika dny jsme v našem azylovém domě přivítali ojedinělou návštěvu: třicet dětí ve věku deset až šestnáct let a pět pedagogů ze Speciální školy z Tanvaldu. Dlouho jsme přemýšleli, jak exkurzi pojmout. Jako přednášku nebo jako prohlídku? Ještě těsně před začátkem jsme přesně nevěděli..
Děti nám přivezly mnoho obrázků, na kterých byly zobrazeny jejich pohledy na bezdomovce. Nic nového – špína, alkohol, drogy.
Po malém občerstvení jsme děti provedli zařízením. Byly překvapeny, v jak pěkném a především čistém prostředí naši klienti žijí. Pak jsme si společně sedli a povídali si o tom, jak je možné stát se bezdomovcem. Děti byly překvapeny podruhé, protože všechny se domnívaly, že jedinou příčinou jsou alkohol nebo drogy. Dalším překvapením bylo, že vedle základní pomoci, jakou je jídlo, oblečení a hygiena, se snažíme klientům pomoci i s nalezením cesty zpátky do normálního života, nalzením práce, narovnání jejich vztahů.
Hlavní myšlenkou celé návštěvy, bylo, že i když se člověk dostane dostane takzvaně na dno, vždy zůstává člověkem. Bylo vidět, že děti nad tímto faktem přemýšlejí a že celá návštěva měla smysl – v neposlední řadě i jako prevence.
