Čím víc příležitostí mám poznávat jednotlivé obyvatele našeho Domova, tím víc mne znovu a znovu překvapují a zahanbují. Svým zájmem, otevřeností nebo milým úsměvem (který mi na tváři – nevím proč ) tak často chybí. Nebo tím, jak se vyrovnávají se svými hendikepy. Dovedou naslouchat a také poutavě vyprávět. Co člověk, to silný a vzácný příběh.
Naposledy mne takto obohatili manželé Vajrauchovi. To, že se zabývají výrobou různých dřevěnných hraček, šitím, čalouněním a podobnými pracemi, to jsem věděla. Že je to ale i při jejich věku a zdravotních omezeních stále ohromně baví a že dovedou vyrobit téměř vše, jsem se přesvědčila na vlastní kůži minulé pondělí. Můj sedmiletý synek si namaloval jakési strašidlo a zatoužil po jeho „zhmotnění“ do skutečné podoby. Po laskavé a vstřícné domluvě s paní Vajrauchovou jsem jí obrázek předala a netrvalo ani dva dny – a ejhle! „Drápek“, jak ho náš Honza poté pojmenoval, byl na světě! Jak se to povedlo – posuďte sami!
O jejích krásných krajinných malbách a o tom, jak se těší, že zkusí něco nového – tentokrát akvarel – s jejím svolením zase někdy příště. Snad se mi podaří její nadšení předat dál!
Martina Soukupová
PR a fundraising
