V rámci Světového dne porozumění autismu přinášíme jeden z pohledů rodičů, dnes již dospělého dítěte s poruchou autistického spektra. Snad i vás napadne spojení, které vyjadřuje náš postoj ke všem, kterých se tato vývojová porucha dotýká… Autismus? Respekt!
„Soužití s dítětem s postižením je těžké. Je plné zvratů, zmatků apod.
Péče o dítě s poruchou autistického spektra vyžaduje trpělivost, důslednost, odříkání a někdy i změnu profese či bydlení.
Máme pocity selhání, sebeobviňování.
Někdy bojujeme sami se sebou, bojujeme za dítě a to někdy i s nejbližší rodinou.
Na druhé straně, prožíváme chvíle štěstí, lásky, oslavujeme každý malý pokrok.
Učíme se žít s naším dítětem a ono s námi.
Naši lásku nám vrací, avšak po svém a svým vlastním způsobem, který je nefalešný, bezelstný, bezprostřední a čistý.
Dříve jsme na ulici, v obchodě nebo v čekárně u lékaře byli středem zájmu.
Vnímání veřejnosti a okolí k lidem s hendikepem se díky médiím a pořadům všeobecně zlepšilo.
Chování „ zdravých“ lidí k lidem s hendikepem se podle naší zkušenosti dělí na 3 skupiny – informované, neinformované a ty, kteří nechtějí vědět.
Jednou se mě psycholožka zeptala, jaký pozitivum spatřuji v tom, že mám dítě s postižením. V tom okamžiku jsem se na ní rozzlobila. Co na tom může být pozitivního?!
Pak jsem na to přišla. Moje dcera mě naučila trpělivosti, pokoře, empatii. Naučila mě radovat se z maličkostí.“
