Duševní zdraví žen bez domova – realita, kterou v azylovém domě řešíme každý den.
Práce s duševně nemocnými ženami tvoří zásadní část naší každodenní reality a čísla mluví jasně. Z aktuálně 34 ubytovaných žen má 15 z nich diagnostikované duševní onemocnění nebo zkušenost s pokusy o sebevraždu, sebepoškozováním, těžší depresí či úzkostmi. Téměř každá druhá žena tak přichází nejen s příběhem ztráty domova, ale i s psychickou zátěží, která zásadně ovlivňuje její život. V mnoha případech je to právě to, co ženy nasměrovalo mimo jejich domov, ven, k životu na ulici.
Mnoho z těchto žen má zkušenost s domácím násilím, dlouhodobým stresem, traumatem, přidruženou závislostí a to roky bez dostupné odborné péče – ať už z nedostatku kapacit či pocitu studu. Do azylového domu přicházejí nejen pro střechu nad hlavou, ale také pro bezpečné prostředí, kde mohou říct: „Není mi dobře. Potřebuji podporu.“ Sociální pracovníci přitom v základu nejsou školeni k práci s akutní psychickou krizí nebo suicidálním chováním. A přesto každý den zvládají panické ataky, stavy disociace, sebepoškozování i situace, kdy je krizová pomoc nedostupná. V praxi tak často suplují několik profesí najednou – sociálního pracovníka, krizového interventa, zdravotníka i jedinou stabilní oporu, kterou žena má.
Do toho přichází období Vánoc, které je pro ženy bez domova tradičně nejnáročnější. A zde si troufám říct, že nejen pro ženy. Ne pro každého jsou totiž tyto svátky „Šťastné a Veselé“.
Často jsou samy, nemohou být se svými dětmi, nebo mají za sebou rozpad vztahů, které pro ně kdysi byly vším. Vánoční atmosféra, která většině lidí připomíná blízkost, jim často připomíná ztrátu. Psychická zátěž v tomto období stoupá a naše práce se ještě více proměňuje v přímou podporu, krizovou intervenci a hledání cest, jak ženám ulevit alespoň v tom, co je zvládnutelné. Byť je to názor nepopulární, častokrát musíme přimhouřit oči nad všemi pravidli našich služeb jen proto, aby se ženy v bydlení udržely. Proto o tom mluvíme a proto právě teď. Duševní nemoc ani ztráta domova nejsou okrajová témata a nemohou být ponechána jen na sociálních službách. Potřebujeme lepší dostupnost psychické péče, krizových týmů, odborného školení i systémové pozornosti.
My se snažíme být ženám oporou – každý den, v každé krizi, v každém jejich návratu k sobě. A snažit se budeme dál. Ale je potřeba, aby se tomuto tématu věnovalo mnohem více pozornosti. Protože za každým příběhem je žena, která si zaslouží podporu, bezpečí a šanci na nový začátek.
Přejeme všem, kdo nás sledují, co nejklidnější Vánoce. A nejen ženám, které tyto dny prožívají bez rodiny, daleko od svých dětí nebo uprostřed osobního boje, přejeme alespoň kousek bezpečí, porozumění a (N)aděje.
Tématu žen bez domova a jejich duševnímu zdraví bychom se rádi věnovali i v příštím roce. Už v lednu se k tématu vrátíme a přiblížíme naši práci v azylovém domě ve Vršovicích.
Text: Irena Burmeková, vedoucí azylového domu
Foto: Vendula Tulisová
