Pan Ladislav býval vyhledávaný zedník. Vybudoval vlastní firmu, měl rodinu a dvě dcery. Jeho život stál na pevných základech a zdálo se, že nic nemůže narušit to, co léta budoval.
Pak ale přišel rozvod a s ním ticho, které bylo těžší než jakákoli fyzická práce. Samota se pomalu vkrádala do každého dne a alkohol se stal způsobem, jak ji na chvíli utišit. To, co začalo jako útěk od bolesti, postupně rozbouralo všechno, na čem mu záleželo. Podnikání se rozpadlo, vztahy ochladly a jistota domova zmizela.
Při svém pobytu na ulici každý den řešil, kde sehnat něco k jídlu, kde si večer lehnout a jak přežít další noc. Ztratil doklady, ztratil kontakt s rodinou, ztratil víru, že se ještě někdy může vrátit zpátky. Stres a beznaděj se podepsaly i na jeho zdraví. Na nohou se mu otevřely bolestivé bércové vředy a lékaři mluvili o možné amputaci levé nohy. Tělo mu dávalo jasně najevo, že takhle už dál nemůže.
Opakovaně vyhledal pomoc v nízkoprahovém středisku NADĚJE v Michli, kam docházel na pravidelné převazy a využíval také služeb noclehárny. Alkohol byl však dlouho silnější. Několikrát musel středisko opustit, protože nedokázal dodržet pravidla. Naděje se zdála být na dosah, a přesto tak vzdálená.
Zlom přišel ve chvíli, kdy ho terénní pracovníci NADĚJE našli na ulici znovu ve velmi špatném stavu a přivezli ho do střediska Michle.
Tentokrát si uvědomil, že další šanci dostat nemusí. Rozhodl se ji nepustit. Začal pravidelně spolupracovat s adiktologem a rok užíval Antabus. Nebylo to snadné, ale krok za krokem začal svůj život znovu stavět, stejně jako kdysi stavěl domy.
Našel si brigádu, nechal si udělat nové zuby a vyřídil si invalidní důchod. Dlouhá léta na ulici zanechala následky a potíže s dolními končetinami ho trápí dodnes. Přesto se nevzdal. Z azylového domu se posunul do startovacího bytu s roční smlouvou. Dnes pravidelně pracuje pro Pražské služby a směřuje k získání sociálního bytu, který by se měl stát jeho trvalým domovem.
Život mu však nyní připravil další zkoušku. Lékaři mu diagnostikovali diabetes a musí si čtyřikrát denně aplikovat inzulin. Čeká ho také operace očí kvůli šedému zákalu. Díky stabilnímu bydlení však může všechny zdravotní komplikace řešit včas a důstojně. Sám říká, že na ulici by s tím neměl šanci přežít.
Postupně obnovil kontakt s rodiči i se svými dcerami a za to je velice vděčný.
Nejvíc je na sebe hrdý, že dokázal znovu vstát. Když mluví o své cestě, usměje se a tiše dodá, že je rád, že zvítězil nad alkoholem.
Velkou vděčnost cítí vůči pracovníkům nízkoprahového centra a noclehárny Michle, kteří při něm stáli i ve chvílích, kdy sám selhával.
Jeho příběh je důkazem, že návrat je možný, když člověk dostane podporu ve správný čas. A že i život, který se zdá být zcela rozbořený, lze znovu postavit, pokud se najde někdo, kdo podá pomocnou ruku.
Text a foto: Kristýna Míšková, sociální pracovnice NDC a noclehárny v Michli