Minule jsme si v úvodním příspěvku vysvětlili, co je pojem „prekarizované zaměstnání“. Teď vykopáváme první díl, kde Míša Froněk Bejblová vysvětluje, proč je tak strašně těžké pro člověka bez domova najít si zaměstnání.
Když si představíte člověka bez domova, vidíte někoho, kdo nepracuje?
Je to jedna z nejčastějších představ, ale výzkumy ukazují, že to není tak úplně pravda. Osoby, které potkáváme v našich službách, často pracují, většinou se jedná o fyzicky náročnou práci. I přesto nemají stabilní a bezpečné bydlení. Práce, které navštěvují, jsou často nepravidelné, nejisté a mnohdy nebývají po odpracování spravedlivě odměněné. Neexistuje možnost plánování budoucnosti.
Lidé bez domova potřebují výplatu velmi rychle, ideálně vyplacenou ihned po směně. Není v jejich možnostech čekat měsíc na výplatu mzdy. Proto docházejí do pracovních agentur, kde je možné získat zaměstnání velmi rychle. Jedná se často ale o brigády, směny se dozvídají den před výkonem, mnohdy se stává, že v den nástupu jsou odesláni pryč, jelikož je již kapacita zaměstnanců naplněna.
Mzdy bývají nízké, mladí lidé bez domova hovořili o tom, že mají například více přivýdělků, aby si mohli uhradit základní potřeby. Mnohdy se shodují, že pro hrazení bydlení by byla taková mzda nedostačující. Často museli opouštět své bydlení právě z důvodu nedostatečných financí na úhradu nájmu a základních potřeb. V případě exekucí, či jiných závazků se situace dále komplikuje.
V dalším díle se zaměříme na to, jaké pracovní pozice lidé bez domova nejčastěji vykonávají a jaká pro ně taková zkušenost je.
Míša Froněk Bejblová už několik let působí v našem denním centru pro mladé lidi bez domova, nejprve jako sociální pracovnice a nyní několik let jako vedoucí. Tématem prekarizace se dlouhodobě zabývá.
Foto: Martin Štípala