Jen vzdělaní lidé s určitými znalostmi a dovednostmi mohou obstát v systému dnešní konkurenční společnosti a využívat všechny zdroje, které jsou dostupné. A tím zlepšit postavení své i své rodiny. A stát se možným vzorem pro ostatní, že cesta ven existuje. Nechci říct, že je to tak jednoduché, protože problém sociálního vyloučení je rozhodně velký a nezmizí pouze mávnutím proutku, ale přesto vnímám vzdělání jako jednu z možností, která určitě může pomoci přecházet problémům, které sociální vyloučení přináší.
Projekt 3V díky finanční podpoře z ESF a výzvě OP VVV mohl zajistit fungování 3 předškolních klubů pro děti (předškolní kluby Margaretka, Chaloupka, U Rybníčku a později Klíček). Tyto předškolní kluby je potřeba si představit jako běžné mateřské školy, pouze s tím rozdílem, že nároky na rodiče a děti jsou nastaveny nízkoprahově. A tím pádem jsou dostupnější pro děti, často romské děti, a jejich rodiče. Všechny služby jsou zdarma. Samozřejmě není zajištěn celodenní provoz a jídlo jako nabízí běžná mateřská škola. Ale pouze provoz od 8:30 hodin do oběda. Rodiče neplatí „školkovné“, nemusí hradit obědy, děti v předškolních klubech nespí, což je často noční můrou mnoha dětí i rodičů a svačiny s pitím si děti nosí z domova. Tento systém se osvědčil hlavně u dětí ze sociálně vyloučených lokalit, kdy rodiče těchto dětí nejsou z různých důvodů schopni zajistit finančně docházku dítěte do školky. Problém muže být i lokální vyloučení – školka je daleko, nejezdí tam linkové spoje a chodit pěšky je náročné a v zimě nereálné. Dalším důvodem proč děti nechodí do školky je strach z neznámého nebo špatná zkušenost rodičů, kterou si nesou ze svého dětství. Obavy z institucí a nového prostředí je často velký problém. Romské matky jsou velmi úzkostlivé a při prvním pláči dítěte berou dítě domů a odcházejí. Adaptační fázi je nutné rodičům dobře vysvětlit a hlavně připravit je na to, že pláč u dítěte je ze začátku běžná věc.
Na výše uvedeném je zřejmé, že neformální vzdělávání dětí v podobě např. předškolních klubů, zejména u romských dětí může být ze začátku velkým přínosem. Rodiče i děti si zvykají na fungování vzdělávacího zařízení. Komunikují s pedagogy, řeší věci, které se týkají přípravy dítěte do předškolního klubu. A díky této zkušenosti je potom přechod do běžné mateřské školy či do základní školy jednodušší. Bez této zkušenosti jsou děti v 6 letech hozeni do systému základní školy a jsou ztraceni, nechtějí tam chodit, protože nejsou zvyklé být někde jinde bez rodiny.
Jak to vypadá v praxi, když romské dítě přijde do školy bez předchozí zkušenosti s docházkou do školského či jiného neformálního vzdělávacího zařízení, popisuje publikace Vzdělávání Romů v ČR pro pedagogy (1). Takové dítě přichází pouze se zkušenostmi ze života v rodině. Při vstupu do školy se tedy najednou v šesti letech setkává s neznámým, cizím, někdy až nepřátelským prostředím, kterému musí čelit samo, bez pomoci rodiny (a komunity), na níž je do té doby závislé. Škola mu ve většině případů nepomůže. Nesetká se tu s ničím známým – nejsou romští učitelé (s výjimkou těch škol, kde se postupně, ale zatím v zanedbatelné množství začínají objevovat romští asistenti), pomůcky a učebnice jsou obsahově i výtvarně přizpůsobeny chápání a vkusu českých dětí. (1)
Tradiční rodinná romská výchova nedává dítěti takový základ, který učitel u průměrného žáka první třídy předpokládá, a tak od počátku školní práce vzniká nedorozumění, které se může rychle odrazit ve školní neúspěšnosti dítěte. Jako hlavní problémy, se kterými se dítě začne brzy po příchodu do školy potýkat, lze označit: nedostatek času a prostoru na domácí přípravu, neochota rodičů zajistit základní školní pomůcky, priorita pracovat doma (péče o sourozence) než ve škole, nezvyk na pevný denní režim, přísný řád a aktivity vyžadující dlouhodobé soustředění, neschopnost se samostatně rozhodovat a zodpovídat sám za sebe, nerozvinutá jemná motorika, neznalost kreslení a psaní, neznalost pojmů, které nejsou potřeba v praktickém životě a které děti získávají z knih a encyklopedií, jazyková bariéra i u dětí, které již nemluví romsky, ale stále užívají etnolekt češtiny. (1)
Velkým problémem je užití českého jazyka ve výuce. Romové se kvůli asimilaci měli co nejrychleji odnaučit používat svůj vlastní jazyk – romštinu. Ve školách se nesměla používat ani jako pomocný jazyk, ačkoliv mnoho dětí přicházelo do školy s minimální znalostí češtiny a umožnění využít jejich jazyk by pouze přispělo ke snadnější adaptaci na školu. Výjimkou nebylo ani trestání za to, když děti mluvily romsky mezi sebou. Snaha byla korunována úspěchem. (1)
Mnoho Romů pod dlouholetým tlakem začalo při komunikaci s dětmi používat češtinu, aby děti neměly ve škole problémy. Jejich jazyk ale logicky nebyl (a u mnohých není dodnes) normativní, je to romský etnolekt češtiny, ovlivněný jednak romštinou (tj. myšlením v romštině, přenášením její gramatické struktury do češtiny neboli kalkováním), jednak nespisovnou češtinou, kterou se neučili ve škole, ale od svého okolí, často též od sociálních vrstev, které často spisovný jazyk nepoužívají. Tomuto etnolektu pak učí své děti. Problémy s češtinou mají pak děti ve všech jazykových rovinách – od fonetiky až po stylistickou oblast. Dnešní situace tedy vypadá tak, že dítě neumí při vstupu do školy žádný z jazyků opravdu dobře. Z romštiny ovládá často jen několik frází, v horším případě nadávek, česky se sice domluví, ale mluví etnolektem. Používání etnolektu se neinformovanému pedagogovi může jevit jako mentální retardace („já se bojím od psa, pustil mne vlak, babička mne nosí do školy“ apod.). (1)
Fungování dětí ze sociálně vyloučených lokalit a často romských dětí v systému školství vyžaduje dlouhodobou podporu, jak pro samotné děti, ale i rodiče. Práce s rodiči dětí v lokalitách v podobě fungujících sociálních služeb a nízkoprahových neformálních vzdělávacích a volnočasových klubů může napomoci mnohým nedorozuměním při komunikaci s pedagogy a školou. Ale zejména podpora dětí od předškolního věku pomáhá dětem zvládnout přestup do tradičního vzdělávání a díky této podpoře se děti a žáci základních škol nemusí setkávat ve zvýšené míře se školním neúspěchem.
Použité zdroje:
1) Vzdělávání Romů v ČR. Informace pro pedagogy. [online]. [citováno 12-6-2022]. Dostupné z: https://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/b02romove/18.pdf
Zpracovala: Mgr. Petra Martíšková, manažerka projektu 3V
