Archiv zpráv

a pomozte přežít zimu lidem bez domova. 

Po roce je tady opět sbírka na boty a ponožky, ale nyní rozšířená o další oblečení:

120 Kč na čtyři páry ponožek

440 Kč na jeden pár bot

770 Kč na zimní bundu

1 750 Kč na komplet výbavu na zimu

Darujte nejen nohy v teple a zapojte se s námi i do světového svátku dárcovství Giving Tuesday. 

Věříme, že se nám společně podaří překonat úspěch z minulé zimy, kdy jsme rozdali 523 párů bot a 1 848 párů ponožek.

O sbírce již informovala i Česká televize. Přečtěte si to zde.

Pomozte s námi, darujte teď. 

Děkujeme vám!

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit půdu pro předložení zákona o eutanazii. Pozvali na ni právníky z několika evropských států, žádného lékaře, žádného filosofa.

Hned na začátku bylo sděleno, že k příspěvkům nebude diskuse, ta bude odpoledne. Otázku můžeme napsat, a „pokud bude dost času, tak se o ní pobavíme“.

V úvodním příspěvku „Eutanázie – sémantika a terminologie“ jsem očekával vymezení pojmů. Josef Kuře z brněnské lékařské fakulty, který přednáší lékařskou etiku, mluvil k české veřejnosti, nechápu proč, anglicky. Rychlosti jeho řeči tlumočníci nestačili, přeložili každou druhou třetí větu. Mnoho jsem se nedověděl, i když jsem si překlad jeho příspěvku poslechl třikrát ze záznamu.

Přiznal, že na Masarykově univerzitě mají akademičtí pracovníci jiné porozumění pojmům. Na obrázcích z wikipedie (spíš bych očekával odkaz na vědeckou práci) ukazoval, že eutanazie je přítomná zejména v západním světě. Držel se zastaralé zavádějící terminologie, která nerozlišuje morální rozdíl mezi aktivní eutanazií (lékař zabije pacienta) a pasivní eutanazií (odstoupením od léčby).

Pochopil jsem, že pod eutanazii zahrnuje taky paliativní péči. Příspěvek zakončil slovy (doslovný přepis překladu): Mnoho lidí má strach, že nebudou dostatečně léčeni, že se jim bude dostávat přílišné nebo malé péče, ve skutečnosti máme dystanazii* a nemáme jaksi čísla, ale myslím si, a mnoho lékařů to potvrzuje, že většina lidí umírá právě kvůli dystanazii, což je špatná smrt. Neuvedl žádný výsledek výzkumu, jen „myslím si“.

Po něm vystoupili právníci z Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Mluvili o pravidlech eutanazie v jejich zemích, ukázali statistiky. Uvedu jen několik detailů:

• v Nizozemí lze eutanazie vykonat na dětech od 12 let,
• v Belgii není omezení věku, vytvořili konstrukt „schopnost vyjádřit přání“,
• lékař, který provedl eutanazii, to musí nahlásit, a teprve dodatečně komise posuzuje zákonnost – tedy v době, kdy je pacient mrtev a nic už nelze napravit,
• v Nizozemí se dostal před soud jen jeden případ, prokurátoři to prý nechtějí dělat, aby lékaři neskrývali provedenou eutanazii,
• eutanazii lze vykonat i bez explicitní žádosti pacienta (lékař rozhoduje sám o životě a smrti svého pacienta; lékař rozhoduje, kdo má právo žít a kdo ne).

V Nizozemí lékaři usmrtili nebo dopomohli k sebevraždě za rok 2018 celkem 6100 pacientů, z toho 430, to je 7 %, zemřelo nedobrovolně, lékař rozhodl bez jejich žádosti. To znamená, že o každé čtrnácté eutanazii rozhodl jen lékař bez vůle pacienta, možná proti jeho vůli.

Bylo mi úzko z toho, jak chladně a bez emocí se mluvilo o zabíjení lidí bezbranných a zranitelných. Dokonce dětí. Jen čísla, techniky a postupy, jako by nešlo o lidské životy.

Nebyl jsem dál schopen poslouchat další řečníky, před obědem jsem odešel.

Listina základních práv a svobod, která je ústavním zákonem, říká v článku 6: Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Je v ní však nebezpečná klička, kterou by mohli propagátoři eutanazie zneužít: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Jsem přesvědčený, že zákon o eutanazii nepotřebujeme. Potřebujeme kvalitní paliativní péči. Jejím principem je kvalitní odborná léčba bolesti a řešení psychické, sociální a duchovní součásti pacientovy osobnosti. Trpící člověk potřebuje více péče a doprovázení v umírání. Smrt musí být chápána jako přirozená součást života.

Nedopusťme schválení zákona o eutanazii! Nedopusťme, aby lékaři beztrestně zabíjeli své pacienty!

                                 Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.

*Dystanázie - umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie, neboli zadržená smrt, je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup. Zdroj: Hospice.cz

Možná jste nepostřehli, že 10. října běžela reportáž Sociálního bydlení ČR ve Snídani s Novou.

Promluvila v ní bývalá obyvatelka našeho azylového domu ve Vršovicích a zároveň současná uživatelka našeho tréninkového bydlení, paní Jitka Antošková. n

í Jitka Antošková.

Na reportáž se můžete podívat zde.

Cílem projektu Stůl pro jednoho je zajistit lidem bez domova teplé kvalitní jídlo a motivovat je k aktivní snaze o začlenění zpět do společnosti.

Podniků, které několikrát týdně rezervují stůl a nabízejí teplé jídlo člověku bez domova, je nyní 14. Celkem 23 potřebných spoluobčanů získalo skrze ně možnost pravidelné stravy.

Jsme vděčni všem dosud zapojeným provozovnám a doufáme, že jejich počet bude stále růst.

"To díky vám, vážení majitelé, vaší pohostinnosti a přívětivosti lidé bez domova, kteří jsou do projektu začleněni a chodí k vám na jídlo, méně strádají. Při návštěvě vašich restaurací si na vyloučení ze společnosti ani nevzpomenou a věřte nebo ne, pocit, že jsou někde vítáni, je pro ně velmi léčivý. Vážíme si také všech, kteří projekt Stůl pro jednoho jakkoli jinak podporují." říká Dominika Hejduková, iniciátorka projektu.

Jejich průměrný věk byl 45 let.

32 % žen odešlo z azylového domu do jiného návazného bydlení (pronájem, ubytovna atd.)

Kapacita našeho azylového domu je 40 míst.

Ženy bez domova mají v mnohém těžší situaci než muži. Mezi našimi klienty je jich 22 %. 

Děkujeme, že jim pomáháte s námi!

Jaký je smysl služeb a péče o lidi bez domova?

Mají motivaci ke změně? A jsou schopni postavit se na vlastní nohy?

Kolik je mezi nimi žen?

O tom a mnohém dalším si s ředitelem pražské pobočky NADĚJE, Janem Kadlecem, povídal Šimon Ornest.

Přečtěte si celý článek v Radničních novinách, listech městské části Prahy 3, na straně 11

Je to teď, v Týdnu sociálních služeb, nanejvýš aktuální.