Archiv zpráv

O víkendu 5. a 6. září se výstava uskuteční v rámci Dne otevřených dveří Úřadu vlády ČR v prostorách Lichtenštejnského paláce na Kampě.

Jedná se o expozici fotografií pořízených v jarním období pandemie koronaviru. Za NADĚJI jsme poslali 2 snímky od našich zaměstnankyň Jany Vlčkové a Marie Zajíčkové z terénního programu.

Jděte se podívat. Více informací zde https://www.facebook.com/events/1223702841316124/

Kristýna (22 let) k nám docházela asi půl roku. Rodina nepřijala jejího staršího přítele, a tak skončila na ulici. Když zjistila, že je těhotná, projevila zájem o ubytování. Ubytovali jsme jí v azylovém domě, kde si následně vyřídila sociální dávky. Potom přešla do azylového domu pro matky s dětmi.

•••

To je jen jeden z příběhů s dobrým koncem, které se odehrály za 6 let působení úspěšného projektu Nejdřív střecha, na jehož vzniku jsme se společně s iniciátorem Vojtou Sedláčkem podíleli a který byl spuštěn právě 1. září. Nyní je projekt pod správou Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové a my jsme za to velmi rádi.

A jak si vedl projekt minulý rok?

Azylové domy - projekt poskytl 1625 dní pobytu zdarma 62 lidem, 82 % lidí pobyt výrazně pomohl zlepšit sociální situaci, ostatní odešli bez zpětné vazby,

noclehárny - projekt poskytl 829 dní pobytu zdarma 60 lidem v noclehárnách, 61 % lidí pobyt výrazně pomohl zlepšit sociální situaci.

Děkujeme všem, kteří projekt podporují. My tak dál můžeme smysluplně pomáhat lidem, kteří se ocitli v nouzi, okamžitě a bez zbytečného odkladu.

http://www.nejdrivstrecha.cz

Díky finančnímu příspěvku ve výši 50 000 Kč z programu Spolu se zaměstnanci Nadačního fondu Avast jsme mohli zakoupit ochranné pomůcky a desinfekční prostředky určené pro naše zaměstnance, kteří poskytují každý den služby lidem bez domova v terénu, denních centrech, noclehárnách, azylových domech či tréninkových bytech.

Děkujeme!

Od 1. srpna jsme se s naší ordinací zapojili do projektu „Zvýšení dostupnosti a vytvoření možností zdravotní péče pro osoby bez domova“, jehož hlavní podstatou je propojení zdravotních a sociálních služeb pro lidi bez domova.

Jak to bude vypadat v praxi?

I nadále budeme provozovat naše ordinace praktického lékaře, gynekologie a stomatologie.

Zároveň bude zdravotní sestra pomáhat lidem bez domova přímo na ulici. Zajistí jim potřebnou a dostupnou zdravotní péči, domluví se na návštěvě ordinace, dohodne převozy a návazné sociální služby.

Zdravotní sestra bude také navštěvovat lidi ubytované v azylových domech, kteří potřebují pravidelné zdravotní ošetření.

Těšíme se, že tento projekt usnadní lidem bez domova dostupnost zdravotní péče a povede ke zlepšení jejich zdravotního stavu.

Projekt je spolufinancován z Evropského sociálního fondu, ze státního rozpočtu ČR a je součástí projektu Ministerstvo zdravotnictví České republiky.

Připomínáme si výročí otevření objektu v Husitské ulici na Žižkově, kde v současné době sídlí azylový dům a noclehárna pro muže.

Podívejte se s námi na pár zajímavých statistických čísel:

od zřízení dosud azylovým domem prošlo 1381 klientů,

95 % klientů bylo z ČR, 5 % z ciziny (nejvíce Slováků, a to 63, ale také například 3 občané USA),

průměrný věk 48, nejstaršímu bylo 81 let,

průměrná délka pobytu je 108 dní,

azylový dům začínal s kapacitou 37 míst,

od 1. 10. 2013 byla kapacita navýšena na 50 míst.

Pomáhejte s námi https://www.darujme.cz/projekt/1060

„Je horké léto, srpen 1990, teploty přesahují třicítku. Od listopadového převratu už uplynulo tři čtvrtě roku. Jsme předposlední středoevropskou zemí, ve které padla komunistická vláda. Ještě zbývá Rumunsko. Tamní nepokoje trvají, komunisti se drží moci za cenu násilí. Hrozí občanská válka. Mnozí Rumuni opouštějí zemi a hledají cestu na Západ. Jedna z tras vede přes Československo.

 

Vracíme se z dovolené na chalupě, není tam televize ani rádio, ba ani noviny. Byl to blahodárný odpočinek v lesích plných hub a malin. A s vlastním biblickým programem v malém společenství.

 

Televizní zprávy nás vracejí do reality. Obrázky z pražských nádraží s rumunskými uprchlíky. Zastavily je uzavřené hranice do východního Německa. Připomínám si život československých emigrantů v Paříži před dvaceti lety, jejich nejistoty a naděje. Rozumíme potřebám lidí, kteří opustili svou vlast a zůstali bez pomoci v cizí zemi.

 

Jdu na holešovické nádraží. Je tam dvacet třicet lidí, s nimi děti. Potřebovali by sprchu, mají hlad, mnozí jsou bez peněz. Naše dvě děti nakupují potraviny, Vlasta vaří velký hrnec polévky. Navazujeme kontakt, dorozumíváme se všelijak, jen s některými se daří domluvit francouzsky nebo německy. Obcházíme pražská nádraží a přemýšlíme, jak těm lidem ulehčit.

 

Po několika dnech se schází krizový štáb státu. Jan Ruml, který jej řídí, nás oba přizval. Všem jde o pomoc, koordinují se úkoly. Hledá se místo pro uprchlický tábor. Ve hře je některý z mnoha vojenských objektů po sovětských vojácích, ale jednání jsou obtížná. Lidé v jejich blízkosti využívají právě nabytou svobodu k odporu vůči uprchlíkům.

 

Na Vinohradech stojí hotel Flora, už několik let uzavřený pro havarijní stav. Daří se zprovoznit vodu a elektřinu, aby mohl přijmout asi stovku uprchlíků. Jsme přizváni, abychom jako dobrovolníci pomohli. Současně poskytujeme provizorní ubytování asi třiceti lidem v jednom suterénu na Žižkově.

 

Potřebujeme dobrovolníky pro nepřetržitý provoz. Nejdřív to jsou lidé, se kterými jsme se poznali na naší chalupě. Ale je nás málo. Hledáme ve sborech a farnostech ochotné lidi. V předinternetové době nám stačí křesťanské tamtamy. Zprávy jdou od úst k ústům. Pomáhají manželé i celé rodiny. Naše děti se zapojují s námi.

Rumunští uprchlíci na pražských nádražích, srpen 1990
foto: Karel Cudlín

Mezi prací přemýšlíme, co dál. Je jasné, že spontánní neorganizovaná pomoc je možná po krátkou dobu akutní nouze, ale je třeba se rozhodnout, co potom. Už víme, že své původní profese opustíme a budeme se věnovat službě lidem. Sbíráme odvahu pro samostatnou činnost. Nemáme žádné peníze kromě vlastních, je nás sotva jako prstů na rukou a zázemí žádné. Rozum se brání. Srdce naopak říká ano, dát se do práce.

 

Neuměl jsem si představit, jak do toho. Vlastní peníze dojdou. Dobrovolníci taky potřebují z něčeho žít. Zatímco jsem pochyboval, Vlasta měla jasno. Nevím, jestli si nepřipouštěla tyto otázky, anebo měla nějaké zjevení. Přesvědčila mě. Založíme křesťanský dobročinný spolek.

 

Ale jaké jméno? Mělo by být krátké a výstižné. Najednou je to jasné. Apoštol Pavel píše v dopise do Korintu: „A tak zůstává víra, naděje, láska.“ Ano, ta trojice, to jsou věci podstatné na zemi. Naděje proti beznaději. Máme to!

 

Napsat stanovy a jde se na úřad. Nemyslím na to, co je za den a kolik je hodin, doba je tak vzrušená! Klepu na vysoké dveře. Mladé ženě vysvětluji, proč přicházíme. Beze slova mi bere z ruky žádost o registraci a nechá nás na chodbě. Hledíme jeden na druhého. Asi nám potvrdí převzetí žádosti. Čekáme dvě tři minuty.

 

Dveře se znovu otevřou, beze slova dostávám do ruky stanovy s razítkem, že je registrace provedena. Do očí mi padne datum 21. srpna 1990. Teprve teď mi dochází to kouzlo nechtěného. Dnes je výroční den sovětské invaze a následné okupace, den, který přes dvacet let symbolizoval beznaděj. Ale pro nás je dnešek dnem Naděje! Na hodinkách mám poledne, právě skončily úřední hodiny. Nejsem si jistý, jestli jsem stačil poděkovat. Netuším, proč to šlo tak rychle. Možná zázrak?

 

Viděl jsem uspokojení lidí v krizovém štábu, když jsme oznámili registraci nového spolku. Našeho, československého. Tak se Naděje hned po svém zrodu stala nevládním partnerem státu.

 

Všechny tyto věci se odehrály během tří letních týdnů. Prožívali jsme přítomnost v horečném tempu. Museli jsme nacházet řešení problémů, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali.

 

Neměli jsme žádný plán založit organizaci. Všechno vyplynulo z běhu událostí, do kterých jsme jen vstoupili. Přišlo to spontánně. Naděje nevznikla, nebyla založena, Naděje se stala.“

...dále pracovali manželé Vlastimila a Ilja Hradečtí v uprchlickém táboře.

Pak zřizovali střediska pomoci pro integraci uprchlíků.

Potom začala NADĚJE pomáhat lidem bez domova.

Pak lidem ve stáří.

Později lidem s handicapem.

Následně ohroženým rodinám.

Nato ohroženým dětem.

Potom provozovat dluhové poradny.

Dnes NADĚJE působí ve 23 městech České republiky.

Dnes je NADĚJI třicet let.