Ošacení pro klienty NADĚJE není nikdy dost. Je to znát zejména teď na podzim, kdy venkovní teploty pomalu klesají a klienti v NADĚJI přibývají. Proto srdečně děkujeme Rodinnému centru v Milovicích za štědrý dar několika pytlů čistého ošacení.

I Vy můžete pomoct dobré věci a darovat obnošené ošacení, které už nepotřebujete. Nejvíce je potřeba pánské ošacení  –  kalhoty, trika, mikiny, svetry a bundy; stejně jako spodní prálo a ponožky. Váš dar rádi přijmeme ve Středisku NADĚJE v ulici Štyrsova, č. p. 918 v Mladé Boleslavi. 

Psychiatrická nemocnice Kosmonosy pořádala 9. září Dny pro duševní zdraví. Zaměstnanci NADĚJE v Mladé Boleslavi se u této příležitosti vydali na návštěvu zařízení, aby se blíže seznámili s jeho fungováním a možnostmi spolupráce. 

Nejprve shlédli ukázku práce policejního psa, kterou provedli strážníci Městské Policie Liberec. Poté navštívili oddělení S9  –  mužské sexuologické oddělení, kde byli podrobně seznámeni s místní praxí  –  přijímáním pacientů, denním režimem, podmínkami propuštění. Poté se zaměstnanci přesunuli k prezentaci Hipocentra PN Kosmonosy, přičemž se jim podařilo domluvit spolupráci a předjednat aktivity pro klienty NADĚJE. Dále pracovníci navštívili oddělení B1 a B3  –  příjmové a chronické oddělení žen, kde se obeznámili s podobou péče o gerontopsychiatrické pacientky. Nakonec zavítali na oddělení K20, detoxifikační a resocializační oddělení. 

Následujícího dne – 10. září  –  se zaměstnanci boleslavské NADĚJE zúčastnili vzdělávacího programu pořádaného obecně prospěšnou společností Tichý Svět. Seznámili se s připravovaným internetovým portálem pro neslyšící, který bude zprostředkovávat on-line tlumočení.

VÍČKA POMÁHAJÍ

Napadlo Vás někdy, že byste rádi někomu pomáhali? 

Připadá Vám však, že na to nemáte dostatek času ani peněz? Pojďte pomáhat za zcela minimálního úsilí!!

NADĚJE, POBOČKA MLADÁ BOLESLAV se rozhodla pro sbírku víček od PET lahví, čímž finančně přispěje na nákladnou léčbu nemocnému Davídkovi Koškovi z Mnichova Hradiště. Davídkovi je nyní 2,5 roku, sám nesedí, neleze, nepřetáčí se, nechodí a největším problémem je u něj každodenní zvracení. Davídkovi diagnostikovali  hypotonický syndrom, svalové napětí, epilepsii a podezření na mitochondriální onemocnění, s kterým se nedá nic moc dělat.

Zaměstnanci a klienti nízkoprahového denního centra se rozhodli, že víčka od nápojů budou vkládat do určené nádoby na středisku a následně se budou sesypávat do pytle.

Až bude víček větší množství odvezou se rodičům Davídka. 

a dne 30.7. se pustili do přípravy kynutých knedlíků. Další nezastupitelnou ingredienci těsta tvořila mouka z programu SZIF. Klientky využily svých dříve získaných dovedností a pracovních návyků a o knedlíky se po uvaření podělily se všemi ostatními klienty. Dobu strávenou u této volnočasové aktivity jsme společně využili k neformálnímu povídání. Klientky vyprávěly o jídlech jejich dětských let i o jejich zkušenostech v kuchyni a v zaměstnání obecně. Tím jsme posílili vzájemnou důvěru a zejména strávili velmi příjemné dopoledne. A co takhle příště třeba langoše?

Od canisterapeuta se  dozvěděli informace jak canisterapie probíhá, k čemu je určená a co lze od ní očekávat.  Jednoduše řečeno „canisterapie je léčba lidské duše psí láskou“. Nejde jen o příjemné rozptýlení  klientů, ale pejsek napomáhá při sbližování se s okolím, plní roli určitého prostředníka mezi lidmi a okolním světem. Pejskové přispívají k duševní rovnováze a snižují pocit osamělosti, podporují komunikativnost, zajišťují pocit ochrany, jistoty, bezpečí a svobody.  Je to důvěrník a věrný kamarád. Ale i pro pejska to je náročné a vyčerpávající cvičení a musí být dodržována určitá pravidla. Po odchodu  canisterapeuta jsem s klienty ještě dlouze diskutovala, každý mi chtěl říci o svých zkušenostech s pejsky. Rozpovídal se i klient, který toho moc nenamluví.

Mé první kroky v NADĚJI

Byla to lákavá nabídka, přijmout místo psychologa v Naději. Jako psychoterapeut a pedagog mám již mnohaletou zkušenost s terapií s různými skupinami klientů. Ať už to byli lidé drogově závislí, děti, osoby s mentálním postižením či lidé, se kterými jsem se setkal ve své poradně. Jaké to ale bude s bezdomovci? Nebudou na mě koukat jako na nafintěného psychouše, který si spokojeně hoví v křesle, má svoji klientelu, zatím co oni spí kdesi pod mostem? A existuje vůbec nějaká reálná naděje, že budou mít o tuto službu zájem? Co jim vlastně mohu nabídnout? Jak vlastně mohu opravdově pomoci člověku, který často ztratil všechno..a to i to poslední: smysl a cíl svého života?

Tak takové otázky (a také upozornění mých kolegů „ať neočekávám, že budou zrovna vonět“) mě provázely při mých prvních krocích do jabloneckého domu Naděje v Podhorské ulici.  Očekával jsem všechno, ale že na chodbě před místností, kde probíhají konzultace, bude sedět čistě vymydlený, asi 20 letý mladík, mi vyrazilo dech. Tématem byla jeho odlišnost. Jen co odešel, tak přichází asi 25 letá, pohledná, čistě upravená dívka. Asi mě chtějí na začátek šetřit, abych hned „nezdrhnul“, říkám si a tak mi posílají klenoty mezi bezdomovci. Jejich témata jsou citlivá, se vzrůstající důvěrou se stále více a více otvírají, hledáme řešení a cesty, jak jejich momentální situaci co nejlépe zvládnout.

Ještě týž den mám naplánováno zastavit se v liberecké Valdštejnské a v ubytovně v Kateřinkách. Sotva se seznámím se zaměstnanci, už přicházejí první klienti. Tématy jsou vztahy, důvěra, partnerství, jak pracovat s agresí. Nestačím žasnout, jak otevřeně se ke svým problémům někteří z nich staví. Vnímám jejich úlevu, že si mohou o těch věcech popovídat.

 Po těchto prvních prožitcích, již bez obav a pln očekávání, odjíždím několik dní nato do Naděje v Mladé Boleslavi. Zde mne vítá vedoucí střediska a již mne zde také očekává jeden z klientů, se kterým se v průběhu sezení hned domlouváme na jednotlivých krocích, které by měl v brzké době vykonat. Cílem je, aby se jeho současná situace alespoň trochu zlepšila. Jsem zvědavý, co do příští schůzky z domluvených kroků vykoná. K mému úžasu všechny a ještě to mám potvrzené sympatickou sociální pracovnicí Pavlínou.

Za těch několik konzultací, které už ve výše popsaných pracovištích proběhly, jsem si uvědomil, jak důležité je podat těmto lidem pomocnou ruku. Nejsou to žádná otupělá, zapáchající monstra, která touží jen po alkoholu, ale lidé, kteří procházejí tíživou životní situací. Je pro mne milostí Nejvyššího, že při tom můžu svým malým dílem  –  péčí o jejich duši  –  přispět i já.

Pavel Kalpakcis