Pro lidi na ulici je pes často tím jediným, co jim zbylo. Je to jejich strážce, parťák a nejbližší přítel. Paradoxně je ale láska ke zvířeti často připraví o možnost přespat v teple, protože většina nocleháren a azylových domů psy nepovoluje.

Před dvěma lety jsme se rozhodli tuto bariéru alespoň částečně prolomit a spustili jsme provoz přístupný i pro zvířata v našem denním centru U Bulhara.

Návštěvníci denního centra už nemusí své psy nikde uvazovat ani složitě shánět hlídání. Přítomnost psů (i jiných zvířat) vnesla do centra pozitivní energii, což si pochvaluje i naše pracovnictvo. Ukázalo se, že respekt k poutu mezi člověkem a zvířetem je tou správnou cestou k lidštější a efektivnější pomoci.

Za těch 22 let se v těchto zdech napsalo spoustu příběhů. Některé měly šťastný konec, některé bohužel ne. Ale všechny byly skutečné. Byly plné radosti, smutku, naděje, zklamání, začátků i konců. A na některé z nich vzpomínáme dodnes s úsměvem.

Protože to nejdůležitější vždycky bylo a je nezapomenout, že za označením „člověk bez domova“ stojí především člověk! Člověk se jménem, minulostí, schopnostmi, chybami, sny, a hlavně se šancí něco změnit. Za těch 22 let se toho změnilo opravdu hodně. Lidé, kteří tu pracují. Lidé, kteří tu bydleli. Pravidla, doba i samotný Žižkov.

Ale některé věci se nemění. Pořád platí, že není jednoduché začít znovu. Že za každým člověkem, který potřebuje pomoc, je nějaký příběh. A že někdy je největší pomocí něco úplně obyčejného  –  otevřít dveře, uvařit kafe, vyslechnout, poradit a říct: „Dobře. Tak to zkusíme společně.“

A pak jsou samozřejmě chvíle, kdy se neřeší žádná velká životní krize, budoucnost ani osud lidstva, invaze mimozemských či nadpřirozených sil … ale třeba čí je ta jedna jediná ponožka, která se už třetí den záhadně válí na chodbě a ke které se samozřejmě nikdo nehlásí. Osm chlapů kolem ní dokáže vést poradu hodnou zasedání vlády. Každý má svou teorii, nikdo není majitel a ponožka mezitím stále statečně čeká na svého člověka. A možná právě v těchto chvílích je vidět, že domov není jen střecha nad hlavou. Je to také místo, kde se lidé mohou smát, hádat o naprosté nesmysly, dělat si ze sebe legraci a na chvíli prostě být spolu. Takže k 22. výročí přejeme Domu Naděje Žižkov hlavně hodně lidí, kteří dostanou šanci začít znovu, hodně příběhů s dobrým koncem, co nejméně těch smutných… a samozřejmě co nejméně záhadných ponožek bez majitele.

Děkujeme všem, kteří za těch 22 let byli součástí tohoto místa  –  pracovníkům, klientům, dobrovolníkům, podporovatelům i všem, kteří někdy jen otevřeli dveře, podali hrnek kávy nebo nabídli pomocnou ruku.

Protože 22 let není jen číslo. Je to 22 let lidských příběhů. 22 let naděje. 22 let nekonečných šancí. A tak si připijme na další roky. Na Žižkov. Na NADĚJI. Na všechny, kteří prošli jejími dveřmi. A na to, aby se vždycky našel někdo, kdo řekne: „Tak jo. Zkusíme to společně.“

A pokud možno… ať se konečně najde i majitel té ponožky!

Text: Simona Kafková, vedoucí azylového domu a noclehárny Žižkov

Foto: Filip Gabrhelík

Všichni víme, jak moc lidi, kteří žijí na ulici, ohrožuje zima. Podobně rizikové jsou pro ně ale i letošní vedra. Nemají se kam schovat a jejich organismus je kvůli vysokým teplotám vystaven riziku přehřátí či dehydratace. Ve vedrech se ale také například hůř hojí otevřené rány.

„Lidé na ulici jsou ohrožení dehydratací, a navíc jsou vystaveni nebezpečnému vlivu slunce. Z toho můžou vzniknout kožní poranění, a dokonce i popáleniny. Co se týká ubytovacích zařízení, kapacity jsou pořád nízké. Azylových domů, které poskytují pobyt 24/7, je málo a jsou neustále plné“, říká v článku pro Bold news náš kolega Aleš Strnad.

Odkaz na článek: https://boldnews.cz/vedro-je-nebezpecne-i-pro-lidi-bez-domova-nemaji-se-kam-schovat

Už jste slyšeli o termínu prekarizované zaměstnání?

Prekarizace práce je charakteristická svojí nejistotou, nestabilitou a časovou omezeností. S takovou formou zaměstnání se určitě setkalo mnoho z vás. Mohlo se jednat například o krátkodobé brigády, kdy jste nevěděli, kolik směn vás bude čekat, a tudíž jste netušili, s jakou výplatou můžete počítat. Nebo jste pracovali jako náhrada za člověka na rodičovské, případně jste pracovali na zkrácený úvazek, protože jste nemohli najít odpovídající zaměstnání na úvazek plný. Jedná se také o nárazové agenturní zaměstnávání.

S prekarizací práce se lidé bez domova setkávají ve velké míře, a proto pro ně často zaměstnání nebývá zázračnou cestou ven z bezdomovectví. Obecně mají dopady prekarizace na člověka velký vliv, například mohou vést ke stresu ohledně nejistoty budoucího příjmu, k pocitům méněcennosti, hovořit můžeme také relativní deprivaci.

A co je relativní deprivace? Je to pocit nespravedlnosti a frustrace z toho, že někomu se daří skoro bez velkého úsilí a druhému se i přes jeho veškeré snažení daří méně a má se hůř než ostatní. Kumulace těchto dopadů může vést až k depresivním symptomům a nepřátelskému jednání.

Tématem prekarizace lidí bez domova se zabývá naše kolegyně Míša Froněk Bejblová, vedoucí denního centra Bolzanova, která dlouhodobě pracuje s lidmi bez domova do 26 let. Míša si pro vás připravila sérii příspěvků na téma zkušeností s prekarizovaným zaměstnáním, zejména ze strany mladých lidí bez domova. Míša čerpá z odborné literatury a z rozhovorů s našimi klienty a klientkami.

Text: Míša Froněk Bejblová

Foto: Martin Štípala

Měli zdravotní problémy, ať už fyzické či psychické, bojovali se závislostmi, nemysleli na budoucnost. Byli důvěřivý, zradila je rodina, přátelé nebo naopak žádnou rodinu neměli. Měli smůlu nebo prostě a jednoduše udělali v životě chybu. To všechno se může stát. A teď z nich jsou senioři bez domova. Přežívají na ulicích nebo v azylových domech, chodí spát na noclehárny nebo živoří v zahradních chatkách. A my ve věkové skupině 65+ i tento rok pozorujeme nárust.

Systém sociálních služeb v Česku má v této oblasti slepé místo. Lidé bez domova nad 65 let (a nejen ti), kteří navíc bojují s těžkou nemocí nebo závislostí, v běžných domovech pro seniory místo nenajdou  –  buď kvůli extrémně dlouhým čekacím lhůtám, nebo proto, že tato zařízení neumí pracovat s jejich specifickými potřebami. Výsledkem je, že tito lidé končí na ulici, v nemocnicích a bez jakékoli šance na důstojné stáří.

V roce 2010 jsme evidovali 100 lidí bez domova nad 65 let, v roce 2025 je jich 270. Nejvíc, co jsme kdy za posledních 15 let měli.

Foto: Martin Štípala