Archiv zpráv

Byl jednou jeden pavouk, který se rozhodl postavit si svoje vlastní bydlení. Na pečlivě vybraném místě spustil základní vlákno a začal spřádat pavučinu. Pěkně od prostředka, pomalu a dokola. Občas se vrátil a vlákno opravil. Pracoval pilně několik dní.

Když byl hotov, rozhodl se své dílo ještě jednou projít. Byl spokojen. Až narazil na vlákno, které se mu zdálo, že do pavučiny konstrukčně nepasuje a ani esteticky nesedí. Nevěděl, co s ním. Jelikož usoudil, že je naprosto zbytečné, tak ho prostě ukousl. Bohužel se ukázalo, že to bylo ono základní vlákno, u kterého začal a které celou pavučinu drželo pohromadě. Pavučina se zhroutila, splaskla a spadla na zem. Pavouk záhy poté, co si svůj domov pracně a s láskou postavil, o své dílo v jediném krátkém okamžiku přišel.

Mít místo k bydlení je základní potřebou snad pro všechno živé, co sdílí tuto planetu. Pro člověka to platí obzvlášť. Bydlení je významné společenské téma. Pro mladé i staré, jednotlivce i rodiny, městské úřady, státní instituce, politické strany; pro lidi bohaté i chudé. Právě s ohledem na poslední uvedenou kategorii se před lety začal spřádat soubor pravidel s cílem přijmout zákon o sociálním bydlení. Ten by stanovil pravidla a způsob zajištění bydlení pro potřebné lidi. Horké téma mnoha debat. Proběhly stovky setkání, vznikla spousta různých projektů a další jsou plánovány.

Bude to snad už deset let, co se v naší zemi přede síť bydlení pro chudé a potřebné. Zatím ale a pavučina nevypadá nikterak upraveně. Některá oka jsou velká, jiná malá. Někde je to celé nakřivo. Místy dokonce kus pavučiny chybí. Setkáváme se s různými snahami najít vhodnou formu sociálního bydlení jako je Housing First, prostupné bydlení, Rapid Re-Housing či azylové domy. Sledujeme projekty v Brně, Liberci, Plzni.

Jakou roli může v této nedokonalé pavučině hrát zákon o sociálním bydlení? Očekáváme, že ji urovná, nefunkční oka opraví, zpevní, zkrátka, že dá vodítko, jak ji dokončit a potom co nejlépe udržovat. V minulém vládním období bylo řešení na spadnutí. Skoro dopleteno. Samozřejmě, nebylo vše dokonalé. Mnozí pavouci cítili potřebu na pavučině dále pracovat.

Jenže pak na scénu vstoupil nový osminohý tvor. „Je to sekáč, pánové! Ten se nezakecá.“ Sekáč obchází upředenou síť. Nelíbí se mu. Pohrdá jí. Nechápe, k čemu vlastně je. A tak se chystá ukousnout základní vlákno... Andrej Babiš zatím neslyší nespokojené volání pavouků, kteří na pavučině léta pracovali. Pavouci nejlépe tuší, co se stane, jestli to opravdu udělá. Pavučina se zhroutí, splaskne a spadne na zem.

Jistě, mnozí si dokáží poradit i bez zákona. V některých městech si například postaví svoji malou pavučinu. Jiným městům se ale jejich vlastní pavučina bydlení z různých důvodů postavit nepodaří.  Ve většině měst se nestane vůbec nic. A chudí lidé nebudou mít kde bydlet.

Daniel Svoboda je ředitel poboček NADĚJE v Písku a v Plzni.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

„To chce klid a nohy v teple,“ není od věci říci někomu, kdo je nastydlý a teče mu z nosu. Díky klidu a nohám v teple se totiž rychleji uzdravíme. A od nohou se právě také nejčastěji nachladíme. Lidem bez domova to hrozí tím spíš. A zvlášť v zimě, která už je za dveřmi. Takže aby se to nestalo, pomozte nám tomu předejít a DARUJTE NOHY V TEPLE

Za cílovou částku můžeme nakoupit 1000 párů ponožek a 500 párů bot. Nebo pořídit komplet jednoho páru bot + dvoje ponožky pro 1/3 z počtu 1 500 osob bez domova, kterým jsme schopni během zimního období poskytnout službu v denních centrech a na ulici.

Lidé bez domova potřebují vaši podporu – pomozte jim s námi zajistit nohy v teple, a tím i klid ke zvládání jejich nelehké situace.

DARUJI TEĎ

Děkujeme vám!

Přesně na den před jedenácti lety, 1. listopadu 2007, jsme otevřeli Nízkoprahové denní centrum U Bulhara v Praze 2. Nízkoprahové znamená, že příchozím nejsou při vstupu kladeny žádné podmínky.

Zdarma nabízíme stravu, hygienu, sociální a psychologické poradenství, zprostředkování noclehu. Mužům i ženám od 27 let. Od počátku je zde k dispozici i ordinace praktického lékaře. Postupně se přidala gynekologie, stomatologie a psychiatrie.

Toto středisko navazuje na službu denního centra, kterou jsme provozovali již od listopadu 1992 v Bolzanově ulici.

Zajímá vás, jak je středisko vytížené?

V jeden moment můžeme pomáhat až 80 lidem, denní kapacita je 350 osob.

Například v listopadu roku 2017 navštívilo středisko v průměru 184 osob denně.

Celkově za rok 2017 zde v denním průměru využilo možnost osprchovat se 42 osob bez domova a převléknout do čistého ošacení 23 lidí.

Lidé bez domova potřebují vaši podporu - Pomáhejte s námi!

Daruji teď

Děkujeme!

Nedávno jste se k nám mohli přijít podívat v Den otevřených dveří. Pro toho, kdo nestihl, máme alespoň malou ochutnávku

Virtuální prohlídka

Pamatuji si dny, kdy jsme na tom byli hodně špatně. Každý den shánět drogy, práce žádná. Pořád žebrání peněz od rodičů. Tak nějak jsme si říkali: "Jo, přestaneme." Nejhorší bylo, že chtěl vždycky jen jeden, ale ten druhý už ne. Popravdě můžu říct, že jsem si nikdy nemyslela, že bychom to mohli někdy zvládnout. Zdá se to dost těžké, ale stačí opravdu jen chtít. 

Každý den byl vlastně stejný. Vstát a shánět. Buď peníze a pak drogy, nebo rovnou drogy. Pořád jsme se jen hádali, dělali si jen naschvály. Chvíli jsme pracovali, ale když dealer neměl čas, tak shánění drog bylo přednější než práce, takže jsme šli radši shánět a do práce jsme nešli. Pak jsme začali chodit do NADĚJE. Moc se nám tam nechtělo, ze začátku jsme se styděli. 

V té době už jsme byli na ulici a spali v opuštěným kamionu i s naším pejskem. Jak se říká, pes je nejlepší přítel člověka. Opravdu to tak je. Pejsek s námi zažil spoustu ošklivých věcí, a proto mu teď dopřávám jen to nejlepší, zaslouží si to. Takto jsme žili asi tři měsíce. Můžu říct, že to bylo dost hrozné. 

V NADĚJI se nám snažili hodně pomoct, ale pokud ten člověk nechce, tak s tím bohužel nikdo nic neudělá. Také rodina, jak ode mne, tak i od manžela, se snažila nám pomoci. Ale prostě pokud sami nechceme, tak to stejně nevyjde. I když jsme kolikrát viděli, jak moc ostatním tímto ubližujeme. 

Pak jsme si našli práci v neziskové organizaci a začali chodit do práce - z ulice. První výplata padla na drogy, ale pak jsme si „naštěstí" oba řekli, že bychom chtěli přestat brát a najít si byt a začít žít normálně. Věděli jsme, že pokud nepřestaneme, tak spolu zůstat nemůžeme. 

Dál jsme chodili do NADĚJE a do práce. V NADĚJI jsme poznali skvělý lidi, kteří nám pomáhali. Když jsme měli problém, tak jsme šli do NADĚJE. Klidně si i jen promluvit, vždycky nás vyslechli a poradili. Jsou to fakt moc úžasný lidičky. No a když jsme měli další výplatu, tak jsme začali shánět byt. 

Řekli jsme si, že drogy si už nekoupíme, a tak se i stalo. Není to jednoduché přestat, ale zvládnout se to dá. Byt jsme našli, zaplatili, ale na nic jiného nám už nezbývalo. Pak jsme se nastěhovali a chodili dál do práce. Mezi lidi jsme ze začátku moc nechodili. Báli jsme se, abychom si zase nedali pervitin. Takže jsme byli pořád doma nebo v práci. Hodněkrát jsme přemýšleli, že bychom si chtěli dát, ale vždycky jsme si řekli, že přece nechceme skončit tak jako předtím. Čas šel dál.

Teď je to už skoro 4 roky, co jsme v pohodě. Vzali jsme se. Měli jsme krásnou svatbu, kterou jsme si opravdu užili. Ale užili jsme si ji jen proto, že jsme přestali brát. Můžu říct, že nás ten normální život začal bavit víc než s těmi drogami. Hlavně je úžasné mít poblíž svoji rodinu. Každopádně by si všichni měli uvědomit, že rodinu máme jen jednu, tak bychom si jí měli dost vážit a ne jí ubližovat.  Protože u toho života s drogami zažijete jen shánění drog a nikdy ne to hezký. Třeba oběd u rodičů, nebo shánění dárku na Vánoce. 

Chtěli bychom poděkovat VŠEM pracovníkům z NADĚJE, NAŠÍ rodině, že tu pro nás pořád byli. Za to, co pro nás dělali a hlavně jak se k nám moc hezky chovali. Určitě to není jednoduchá práce, pracovat s drogově závislými, závislými na alkoholu a s lidmi bez domova. Myslím si, že je to dost psychicky náročná práce, a moc si vážím těchto lidí. 

Přejeme všem, aby se z toho také dostali. Všem držíme palce. Hlavně nezapomeňte, rodinu máte jen jednu!!!

Dominika a Dan, bývalí klienti nízkoprahového denního centra Liberec

23. října 2018

Spolu s dalšími neziskovými organizacemi a odborovými svazy jsme Andreji Babišovi odeslali otevřený dopis s výzvou, aby se svou vládou vypracoval zákon o sociálním bydlení. K jeho vypracování se vláda zavázala v programovém prohlášení, tento měsíc ovšem Andrej Babiš a ministryně Klára Dostálová uvedli, že zákon vláda nepřipraví. Ministryně Dostálová 11. října uvedla, že vláda má dokonce v záměru vypustit zákon z plánu legislativních prací.

„Vláda připraví zákon o sociálním bydlení k řešení potřeb občanů v bytové nouzi a na okraji společnosti,“ stálo v prohlášení vlády. Podle ministryně se nyní vláda chystá zákon nahradit investičním programem. Ten ale podle organizací není dostatečný: „Navrhované 2 mld. ročně v programu ‚Výstavba‘ by podle odhadů Ministerstva pro místní rozvoj mohly stačit na výstavbu 1 400 bytů / rok, což by ani nepokrylo roční přírůstek cílové skupiny, který vládní materiál odhaduje na cca 3 000 domácností,“ stojí v otevřeném dopise premiérovi.

„V posledních letech rekordně rostou ceny bydlení, počet občanů ohrožených ztrátou bydlení tak stále přibývá. Z průzkumu od společnosti MEDIAN z minulého roku přitom víme, že zákon o sociálním bydlení schvaluje 71 % občanů. Vzhledem k situaci na trhu vidíme, že bez zákona se neobejdeme a vláda by měla bezodkladně pokračovat v jeho přípravě,“ uvedl ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák.

Vypracování zákona o sociálním bydlení v dopise jménem svých organizací žádají: Štěpán Ripka (předseda Platformy pro sociální bydlení), Josef Středula (předseda Českomoravské konfederace odborových svazů), Martin Šimáček (ředitel Institutu pro sociální inkluzi), Jan Vaněček (ředitel NADĚJE), Jan František Krupa (ředitel sociálních služeb Armády spásy v ČR), Lukáš Curylo (ředitel Charity Česká republika), Petra Kačírková (ředitelka Lumos Česká republika) a Dana Nedělníková (ředitelka Sítě aktérů pro domov).

V pátek 26. října 2018 jsme v Domě Naděje v brněnských Řečkovicích měli neobvyklou návštěvu. Přijela k nám reportérka České televize, paní Barbora Žítková, a spolu s panem kameramanem natočili vzpomínky našich dvou klientek na svoje osobní setkání s prvním prezidentem naší republiky, T. G. Masarykem. Natočený záznam byl odvysílán v sobotu 27. 10. 2018 na programu ČT1 v Událostech v 19 hodin jako součást reportáže „Po stopách prvního prezidenta“, shlédnout jej můžete prostřednictvím archivu pořadů ČT zde (záznam z našeho domova najdete cca od času 1:20). 

Paní Anastázie Chrástková, která letos oslavila úctyhodných 101 let, se setkala s prezidentem Masarykem v Praze na Všesokolském sletu. Bylo jí v té době asi 10 let. Vedoucí skupiny dětí z Jemnice, mezi kterými byla paní Chrástková, jim řekl, že na terasu přijde pan prezident. Pan prezident přišel, aby měl pěkný výhled na slet. Paní Chrástková vzpomínala, že byla taková všetečná a přistoupila k panu prezidentovi a on ji pohladil po vlasech. Všichni jí to údajně záviděli. Vzpomínala také, co měl na sobě oblečené – tříčtvrteční oblek a jezdecké kalhoty, vše v šedé barvě. Vidí to jako dnes.

Paní Libuše Zimmerová (96 let) vyprávěla o tom, že její tatínek byl za 1. světové války ruský legionář. Jednou měli legionáři schůzku s panem prezidentem Masarykem v Lánech a byly pozvány i děti těchto legionářů. Při té příležitosti se paní Zimmerová setkala s prezidentem Masarykem a zarecitovala mu básničku: „Milý pane prezidente, u nás na obrázku, my děti Vám slibujeme poslušnost a lásku“. Vzpomínala také, jak jim na setkání přinesli zmrzlinu v pohárcích. Paní Zimmerové bylo v té době asi 11 roků.

Za milou vzpomínku, která příjemně pohladila po duši, a se kterou jsme si v brněnské pobočce NADĚJE připomněli výročí vzniku republiky, oběma klientkám i České televizi děkujeme!