Archiv zpráv

V pondělí 8. října podstoupil náš azylový dům pro muže na Žižkově proces certifikace ze strany S.A.D. (Síť aktérů pro domov, z.s., https://sad-cr.cz/) a osvědčení kvality poskytování sociální služby jsme získali!

Dva nezávislí hodnotitelé Iva Poláčková a David Chlupáček, kteří se ve svých profesních životech také zabývají problematikou bezdomovství a služby azylového domu jim nejsou cizí, posuzovali například lidský přístup k cílové skupině lidí bez domova, srozumitelnost naší služby pro klienty, individuální plánování, vize, hodnoty organizace, ale také to, jestli se u nás klienti cítí bezpečně, jak vznikají pravidla, které poté implementujeme do metodiky a domácího řádu, a v neposlední řadě i materiálně technický stav azylového domu. Proběhly také rozhovory s pracovníky i s klienty, kteří měli službu ohodnotit ze svého pohledu.

Je to pro nás cenná zkušenost, díky které jsme poznali, co děláme dobře a na čem je do budoucna potřeba pracovat.

Certifikát jsme převzali ve středu 10. října na Konferenci při příležitosti ukončení projektu Bezdomovství pod střechou, kde mimo jiné vystoupil i náš emeritní ústřední ředitel Ilja Hradecký, oblastní ředitel Jan Kadlec a vedoucí azylového domu na Žižkově Gábina Sčotková.

Foto zleva: sociální pracovnice Lucie Stříteská, vedoucí Gabriela Sčotková, sociální pracovnice Petra Strnadová

Vstávám brzy ráno a vyrážím do ulic města. Cestou se nasnídám z toho, co mi zbylo z předchozího dne, protože jídlo se nevyhazuje. Prohlídnu pár popelnic, jestli se nedá ještě něco využít. Je až s podivem, co dnes lidi vyhoděj. Ušel jsem tři kiláky, tak si na chvíli sednu na lavičku v parku, zavřu oči a zasním se.

V noci mě budili nějací neslušní. Nikdy nepochopím, proč někomu vadím, když v noci spím. Nedělám hluk, po nikom nic nechci, ráno si sbalím věci a odejdu.

Umím poprosit, poděkovat, pochválit. Jsem slušnej bezdomovec, kterej to v životě zvoral. Znám víc podobných, jako jsem já. Znám i několik, se kterýma bych si nepodal ruku, a raději se jim vyhýbám, i když jsou bezdomovci jako já. Jsou to ale taky lidi, přežití pro nás všechny není jednoduchý a někdy nám všem z toho ujedou nervy. A pak vypadáme neslušně.

Komu ale nervy neujížděj? Kdo byl vždycky slušnej? Ke mně se taky každej nechová slušně. Slušnej policajt se mě zeptá, jestli jsem v pohodě a měl jsem šanci si odpočinout, a řekne, že mi to nezávidí. Neslušnej mi řekne, ať někam táhnu a přestanu tady slušnejm lidem smrdět. Slušnej člověk mě nestrká do jednoho pytle z druhejma. Nechá mě být v klidu, nebo se zeptá, jestli něco nepotřebuju. Neslušnej mě pomlouvá za zády, kouká na mě z nadhledu, nebo na mě řve, ať vypadnu, že tady je to jen pro slušný. Tak je to pořád dokola.

Lidi, řeknu vám, jak já bych rád slušně bydlel! Tak jako bydlej slušný lidi! Možná, kdybych slušně bydlel, taky by se o mě říkalo, že jsem slušnej. Byl bych pak stejně slušnej jako ty druhý, co bydlej. A to bych si fakt přál.

Úvahu fiktivního klienta napsal Jan Kadlec, ředitel pobočky NADĚJE v Praze.

Přijďte a poznejte prostředí, kde lidé bez domova hledají nejen útočiště, ale mohou zde bezpečně přečkat mrazy a vyhledat pomoc odborných pracovníků. Poznejte prostředí denního centra a posuďte sami... jsou to předsudky, nebo je opravdu tak nechutné, špinavé a ponižující? Máte zájem být chvíli naším klientem? Chcete zjistit a zkusit jaký je to pocit, požádat o pomoc a projít krůček po krůčku prvním dnem klienta, který se lusknutím prstu octne na ulici? Nebo jste jedni z těch, kterým se to nemůže stát?  Ochutnejte čaj, jídlo, popovídejte si se sociálním pracovníkem. Staňte se na půl dne klientem nízkoprahového denního centra se vším všudy. V pátek 26. října v době od 8.30 do 12.00 bude středisko plně k dispozici lidem, kteří chtějí zjistit více o naší práci a na vlastní kůži prožít pár chvil v centru, kde se denně vystřídá 180 lidí bez domova. V tuto dobu nebudou na středisku přítomni klienti. Středisko bude otevřeno pouze pro veřejnost. Využijte tedy jedinečnou možnost a poznejte prostředí, kde se každý den reálně odehrávají desítky životních příběhů. Těšíme se na Vás!

Ráno 1. října to před libereckou NADĚJÍ vypadalo jako v čekárně u veterináře. Lidé bez domova zde čekali na očkování svých psů proti vzteklině zdarma. Psy přišel naočkovat do NADĚJE veterinář MVDr. David Nejedlo, ředitel ZOO Liberec.

Psy, případně další domácí miláčky, mají často i lidé bez domova. Pro potěšení či jako nepostradatelnou obranu svých provizorních příbytků. Očkování těchto zvířat brání rozšíření vztekliny mezi hospodářskými zvířaty i volně žijícími živočichy, ale především pomáhá předcházet nákaze lidí.

„Zdravá zvířata, zdraví lidé." Pod tímto heslem od roku 2009 pracuje česká obecně prospěšná společnost Veterináři bez hranic ČR. Stejně jako v předchozích letech i letos se členové a dobrovolníci připojili ke Světovému dni boje proti vzteklině, který je připomínán v desítkách zemí světa 28. září. V Liberci probíhá spolupráce s Nízkoprahovým centrem NADĚJE a Městskou policií Liberec.

Rumunští uprchlíci na pražském Hlavním nádraží v létě 1990.
První lidé, jimž pomohla NADĚJE.
Foto Karel Cudlín

Kdesi uprostřed Indického oceánu prožívá těžké chvíle osamělý námořník. Přežil prudkou bouři, která poškodila loď. Leží vážně zraněný v podpalubí tisíce kilometrů od nejbližšího pobřeží. Neovladatelné plavidlo se zlomeným stěžněm se už několik dní zmítá ve vlnách.

Indický námořní důstojník se účastnil závodu v sólové plavbě kolem světa. Vydal se na moře v jachtě starší konstrukce bez moderní navigační techniky. Podobně jako ostatní, taková jsou pravidla. Podařilo se mu alespoň vyslat zprávu o nehodě. Organizátoři závodu hned zmobilizovali pomoc. Vzlétla dvě vojenská letadla, jedno indické, druhé australské. Francouzští rybáři, kteří byli nejblíž, změnili kurs a vydali se na záchranu. Po několika dnech se podařilo trosečníka zachránit.

Na pomoci se tedy podíleli Australané, Novozélanďané, Francouzi a Indové. Stálo to veliké peníze, vlády je na záchranu člověka vynaložily. Skvěle se zachoval také jeden z námořníkových soupeřů, Ir, který obrátil svou jachtu na pomoc. Nikdo z nich se nerozhodoval podle národnosti, vyznání nebo barvy pleti. Prostá lidská solidarita.

Nevíme, co onoho muže vedlo k tak riskantnímu podniku. Snad touha po slávě? Po dobrodružství? Šlo o peníze? Jisté je, že se rozhodl sám a že jako zkušený námořník věděl, do jakého rizika jde. Nikdo si nekladl otázku, jestli si pomoc zaslouží. Nikdo ho neodsoudil. Lidé se dokázali spojit na jeho záchranu.

Cena lidského života je v tomto případě hodně vysoká, vyjádřeno v penězích. Celkové náklady na záchranu tohoto člověka asi nikdo nespočítá.

Před necelými deseti lety mnou otřásla jiná událost. Jednoho zimního večera se v Dejvicích na chodníku zhroutil muž. Kolemjdoucím jen stačil říct, že je mu nevolno. Pro ně to byl pouhý opilec, co upadl a patří na záchytku. Trvalo dlouho, než přijela záchranka, kterou zavolali až strážníci. Resuscitace nebyla úspěšná, zemřel na místě na infarkt. Ten muž byl významným, světově proslulým architektem. Jmenoval se Jan Kaplický. Snad by byl nemusel zemřít, kdyby nedostal cejch opilce. Možná by stačilo jen málo empatie a ten člověk by žil. Nechci soudit. Chci jen ukázat, že někdy může stačit k záchraně života docela málo. Třeba jen trocha soucitu.

Středozemní moře je nám mnohem blíž, než byl onen trosečník Australanům, a přesto v něm hynou stovky lidí bez pomoci. Je nám zatěžko postarat se o několik cizích sirotků. Ano, jsou nám cizí. Ale indický námořník nebyl francouzským rybářům méně cizí.

Nemusíme však chodit ani tak daleko. V naší blízkosti umírají lidé a my jsme k tomu lhostejní. Jsme si cizí. Na našich ulicích, přímo mezi námi umírají bez pomoci a bez povšimnutí desítky lidí bez domova. Jiní se stávají obětí násilí. A není ojedinělé, že někdy bývají usmrceni velmi trýznivým způsobem.

Jaká je cena člověka? Závisí snad na jeho výkonnosti, na jeho postavení, barvě pleti, na jeho náboženském vyznání? Ve společnosti zaměřené na výkon a moc se zdá, že nemá každý člověk stejnou cenu. A přesto chráníme dítě, i když nevytváří finančně vyčíslitelné hodnoty, pečujeme o své blízké seniory, i když (už) nejsou ekonomicky produktivní.

Jaká je cena lidského života? Mám za to, že hodnota lidského života je v životě samém. V životě jako takovém. V životě, který je darem. Život si zaslouží být chráněn.

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.

Patron naší pobočky ve Vsetíně, František Segrado natočil s našimi zaměstnanci věci pozoruhodné.

Víte například, k čemu mohou sloužit šipky na podlaze, nebo co lze vyrobit v rámci recyklace? Podívejte se k nám! Nabízíme skvělé průvodce.

https://www.youtube.com/watch?v=Y8898fXvFh8