Archiv zpráv

Pozvali jsme zástupce Libereckého kraje na návštěvu našeho azylového domu. Chtěli jsme ukázat, v jak dobrém stavu celé zařízení dva a půl roku od otevření stále je a jak se nám daří plnit poslání naší organizace.

Obavy o stavu vědomí většiny společnosti o životě bezdomovců v azylových domech se naplnily. Náměstek hejtmana pro řízení resortu dopravy, investic a veřejných zakázek nevycházel po celou dobu z údivu nad čistotou v budově, nad službami NADĚJE, byl "mile překvapen" vzájemnými vztahy mezi zaměstnanci a klienty. Pochopil, že naše zařízení je v mnoha případech poslední místo, kde se s bezdomovcem slušně zachází, nikdo ho nezavrhuje a kde má možnost zkusit začít nový život. A to je pro člověka, ale samozřejmě i pro společnost, to nejdůležitější.

Pan náměstek se zájmem poslouchal příběhy klientů a stále se velice divil příjemné atmosféře v celém zařízení. Slíbil tuto zkušenost tlumočit ostatním představitelům kraje a předat jim pozvání k osobní návštěvě NADĚJE.

Věříme, že návštěva měla smysl. Vždyť politici na předních místech by měli mít povědomí o všech svých spoluobčanech a v rámci svých pravomocí pomáhat při zajištění co nejlepšího fungování zařízení jako jsou azylové domy. Jde přece o člověka! To jsme také panu náměstkovi několikrát zdůraznili. 

Na závěr cituji z textu, který napsal sám pan náměstek na svůj profil na sociální síti: „Dnes jsem navštívil Azylový dům Naděje v Jablonci nad Nisou, velké díky patří všem lidem, kteří se starají o lidi bez domova. Bylo těžké poslouchat lidské příběhy, pravidla pro poskytování služeb i trable, které zde vznikají. Vážím si pracovníků co poskytují velikou pomoc lidem, kteří již nemají jinou možnost přežívání a jsem rád za příběhy se šťastným koncem."

Jiří Hána, sociální pracovník

Dům NADĚJE Jablonec nad Nisou

Medailonek naší kolegyně, fundraiserky, která vymyslela a administruje projekt Stůl pro jednoho, jenž zajišťuje teplé a hodnotné jídlo lidem bez domova, naleznete v kategorii CHARITA.

Podpořte Dominiku a dobré dílo, kterému se věnuje. Děkujeme!

http://zenaroku2018.jenprozeny.cz/soutezici/

O soukromí, osobním prostoru, působení čistoty a barev na psychiku člověka v ubytovnách a azylových domech si povídala Alžběta Medková z rádia Wave i s naším ředitelem Janem Kadlecem.

Poslechněte si.

https://wave.rozhlas.cz/design-jako-zbran-proti-bezdomovectvi-lidem-muze-pomoct-i-hezci-barva-zdi-7567040

11. a 12. července 2018 jsme v denním stacionáři a v domově se zvláštním režimem přivítali auditorky České alzheimerovské společnosti. Přijely na reaudit, zkontrolovat, jestli i po dvou letech od získání certifikátu Vážka poskytujeme v našich službách lidem žijícím s demencí kvalitní péči.

Nervózní jsme byli, to nebudeme zastírat. Stále se chceme zlepšovat a děláme pro to, co můžeme. Máme kvalitní personál, který svou práci dělá rád a s nejlepším svědomím, ale slovo kontrola či audit v člověku vyvolá vždycky zvláštní pocit, jako ve škole. Nakonec i jednotlivá kritéria auditu jsou hodnocena pětistupňovou škálou.

Co všechno se hodnotí? Kritérií je celkem 13. Např. filozofie a základní nastavení péče o lidi s demencí, aktivity, individualizace péče, výživa, zdravotní péče, bezpečnost, architektonické řešení a vybavení zařízení, péče o personál a grandmother's test.

Po dvoudenním pobytu auditorek můžeme říci, že jsme obhájili označení služeb certifikátem Vážka. Máme velkou radost, že všechno plníme dle auditu výborně, nadprůměrně či bez výhrad. Věříme, že i nadále se nám podaří naše služby a jejich kvalitu posunovat kupředu.

Přemýšlíte o tom, jakou hodnotu má manželství spoutané ve 115 paragrafech Občanského zákoníku? A láska v časech sobectví a sebeprosazování?

On je společenský mladý muž s nadáním k hudbě, s množstvím přátelských vztahů a schopností je navazovat. Narodil se s mentálním postižením, vyrůstal v dětském domově a ústavech sociální péče. Před několika lety začal žít v chráněném bydlení. Je čím dál samostatnější a svobodnější díky podpoře sociálních pracovníků. Soud omezil jeho svéprávnost, mimo jiné i v tom, že nemůže uzavřít manželství.

Ona se narodila do láskyplné rodiny. To, v čem ji mentální handicap omezoval, kompenzovala svojí péčí milující maminka. Po její smrti se přestěhovala do chráněného bydlení, dobrou opatrovnicí je její sestra. Široká rodina je pro ni podporou a celoživotním zázemím.

Zamilovali se, sestěhovali se spolu do chráněného bytu a žijí podle svého. Spolu dokážou mnohem víc, než každý sám. Rosťa Jarku všude doprovodí, na rozdíl od ní nemá problémy s orientací a umí bezpečně přecházet přes silnici. Jarka za oba pohlídá peníze, nákupy, čistotu v domácnosti. Rosťa Jarce zpívá a hraje, když je jí smutno. Jarka Rosťu podporuje v jeho zálibách – hraní divadla a zpracovávání fotek a videí. Stará se, aby byl upravený.

Tady by to mohlo skončit s tím, že se už víc dělat nedá.

Česká republika podepsala v roce 2007 mezi prvními signatáři Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Článek 19 Úmluvy nese název „Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti“. Na příběhu Rosti a Jarky vidíme, že cesty k jeho naplnění se dají nalézt. Oba dva, navzdory svému postižení a svým specifickým potřebám, anebo právě díky nim, mají touhu a vůli žít podle svého nezávislým způsobem života, plnit svou roli muže a ženy v partnerském vztahu. V tom je podpořila sociální služba, opatrovníci, pracovníci sociálního odboru a evangelická církev. Jednotliví aktéři v komunitě města se spojili a pomohli jim, aby si mohli veřejně slíbit lásku, úctu, věrnost a vzájemnou pomoc. Také si slíbili, že jeden na druhého budou dávat pozor a společně se postaví tomu, co by je mohlo ohrozit. Spolu s nimi jsme prožili slavnostní požehnání v evangelickém kostele. Připravovali se na ně s farářem poctivě půl roku, stejně jako se obvykle připravují snoubenci. Ne, nebyl to sňatečný obřad, jak stanoví Občanský zákoník, ale pro ně a pro nás okolo událost mimořádného významu.

Musíme uvažovat, jak dál. Jak například zajistit, aby v případě nemoci jednoho z nich ten druhý měl právo na informace? Možná jednou budou chtít opustit sociální službu a najmout si spolu bydlení podle svého. V těchto věcech jsou teď odkázáni na porozumění svých opatrovníků a na soudní posouzení svéprávnosti.

Rozumíme tomu, proč soudce znemožnil Rosťovi uzavřít manželství. Právní důsledky a všechny souvislosti jsou natolik komplikované, že by jim nedokázal plně porozumět. Ale cítit, milovat a odpovědně žít jeden pro druhého můžou Jarka a Rosťa jako každý z nás.

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

Tak si snad můžu na pár měsíců oddechnout. Je za námi každoroční boj o zachování denního centra pro bezdomovce. Pražský magistrát s námi podepsal roční nájemní smlouvu na pozemek, kde budova centra stojí. Můžeme opět nabízet sprchu, jídlo, ošacení, poradenství a zdravotní ošetření dvou tisícovkám lidí bez domova, kteří za námi každý rok přicházejí, přivádějí je terénní pracovníci, nebo je přiváží sanitka se zprávou "propuštěn do domácího léčení". Můžeme chránit město před rizikem šíření infekčních a parazitárních onemocnění, kterých řešíme několik set ročně.

Obhajování existence centra je každý rok obtížné. Většinou se to na magistrátu i přes včasné podání žádosti o prodloužení nájemní smlouvy nestihne v termínu, a tak nejdříve dostaneme smlouvu na měsíc a pak na zbývajících jedenáct. Přece jen se rozhoduje mezi tím, zda se starat o nuzáky a přivandrovalce z jiných koutů republiky, kteří otravují spořádaný život ostatních, "těch slušných" lidí, nebo to raději pronajmout na parkoviště podnikateli, který vedle v ulici pronajímá drahé kanceláře, či provozuje luxusní hotel. V místě jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek, nájezdu na Severojižní magistrálu, zázemí pro směnaře aut, která svážejí odpad z pouličních košů, mezi dvěma vlakovými nádražími, byl totiž nalezen viník bránící rozkvětu byznysu - bezdomovecké centrum NADĚJE.

Ať nejsem jednostranný: mám jisté pochopení pro nářky lidí žijících v sousedství zařízení, které navštíví kolem sto osmdesáti bezdomovců denně. Většina z nás nechce být v přímém kontaktu s bídou, nemocí a zoufalstvím. Je nám nepříjemné být s tím konfrontováni. Zvláště pokud někteří žijí v přesvědčení, že si za to můžou ti „nemakačenkové“ sami, a ti v těch buňkách (středisko je postaveno z modulárního systému) je vykrmují a rozmazlují.

Faktem je, že i my bychom byli rádi, pokud by návštěv v denním centru bylo méně. Více by to odpovídalo jeho prostorovému uspořádání i našemu přesvědčení, že je nutné mít na ty, kteří potřebují pomoc, dostatek času k individuální práci a nalezení vhodné podpory.

Jak vidno, i v době ekonomického růstu budou mezi námi lidé, jejichž místem k životu se stala ulice. Tím spíš bychom mohli otevřít potřebná zařízení, kterých je v případě nízkoprahových denních center na území Prahy nedostatek (aktuálně šest, z nichž dvě mají úžeji vymezenou cílovou klientelu). Prostředky na to máme. Lidé bez domova by si tak našli zařízení, které by jim bylo nejblíž, více by sedělo jejich potřebám a cítili by se v něm dobře. Mohli by si v něm odpočinout a nabrat sílu na řešení nelehké životní situace. Bylo by to lepší než stát ve frontě, sníst za dvacet minut oběd a muset zase ven na lavičku do parku.

Díky Bohu za udržení zdravého rozumu, který říká, že vedle toho komerčního a ziskového je nutné zachovat alespoň něco prospěšného pro ty, kteří nemají z čeho zaplatit, těžko prosazují svá práva a pro zlepšení svého života potřebují podporu druhých. Že pod magistrálou se nachází naděje, která chrání před další a další bídou v ulicích sedmého nejbohatšího regionu Evropy.

Jak dopadne rozhodování o nájmu pozemku příští rok po podzimních volbách, nevím. Pokud vám stejně jako mně leží na srdci život nuzných a "nadbytečných" lidí, modleme se společně za zachování přinejmenším toho, co je pro ně dnes dostupné. A pokud se Bůh smiluje a otevře srdce těch, kteří dostanou do rukou mandát rozhodovat, možná lidem bez domova nabídneme vedle jídla a sprchy i trvalou střechu nad hlavou, teplou postel, soukromí a štěstí důstojného života.

Jan Kadlec je ředitel pobočky NADĚJE v Praze.