Archiv zpráv

Když se Eva před šedesáti lety narodila, bylo zřejmé, že kvůli mozkové obrně nebude nikdy taková, jako zdravé děti. Fyzické i mentální postižení sice nebylo tak hluboké, ale optikou tehdejšího přístupu k lidem jiným než zdravým vlastně neměla šanci na samostatný život.

To však nebylo nic pro její rodiče. Zvlášť maminka ji vychovávala k samostatnosti, společenskému chování, trpělivě ji vedla k četbě, udělala všechno možné pro její zdraví. Rodina byla velmi přátelská, pevně zasazena v komunitě sousedů, malého města i farnosti. A tak Evu každý bral úplně normálně. Lidé z domu, z kostela, nově získaní přátelé v lázních, na rekreačních pobytech, které Eva milovala. Dokázala cestovat, posílala pohledy, telefonovala známým, kupovala dárky. Když rodiče zemřeli, samozřejmě zůstala ve své domácnosti a zvládala to. Potřebovala pomoc, jistě, od své opatrovnice, sousedů i od sociálních pracovníků. Ale obstála.

Obstála taky její maminka. Nevzdala naději, že její dcera bude žít samostatný a důstojný život navzdory postižení. Dát Evu do ústavu pro ni nebylo alternativou. Obstáli Evini sousedé a známí, vždycky ji brali jako sobě rovnou, a to Evě pomáhalo žít normálně. Obstáli přátelé z kostela, pro něž byla Eva sestrou a kteří se na ni těšili, rádi s ní promlouvali, vážili si jí. Obstála její opatrovnice, když věřila Evě, že dokáže samostatně žít i po smrti rodičů. Hlavně obstála Eva, její přátelství, její starost o nás. Její dobré srdce neschopné zloby a postranních myšlenek pro nás bylo mimořádné.

Teď odešla a mě to nutí přemýšlet, proč je její příběh tak ojedinělý. Tuším, že podstatná pro život lidí se ztíženými podmínkami je podporující komunita. Přijímající společenství sousedů, přátel, spolupracovníků, souputníků. Proto má smysl připomínat si Svátek sousedů, který připadá na 30. května. Nejde jen o pěkné sousedské vztahy, klábosení přes plot a půjčování potravin, které jako naschvál zrovna došly. Dobrý život může být tam, kde přirozeně žijí zdraví s nemocnými, společensky úspěšní s těmi, pro které je úspěchem zvládnutý každý obyčejný den. Jde o nás, kterým bude Eva chybět. Ten příběh nás oslovuje – patříme k sobě, i když jsme každý jiný. Jeden druhého potřebuje i obohacuje. Tak je to normální, tak to má být.

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

Život je krásný, ale není lehký. Zvlášť ne v dnešním světě, kdy máme mnohdy pocit, že převládá uspěchanost, bezohlednost, lhostejnost nebo nevraživost, důraz na výkon, vlastnění a moc. 

Někdy už je pro duši nemožné to unést. Ale je tu ještě místo, kde si lze odpočinout, najít pochopení, podporu a pomoc, a kde je naděje, že zase bude líp.

Psychiatrická nemocnice Bohnice je tím místem naděje. 

A bude jím ještě víc o tomto víkendu 26. - 27. 5. 2018, kdy se tu koná 26. ročník festivalu MEZI PLOTY, jehož cílem je propojit lidi. Lidi různě vnímající, smýšlející a prožívající a také nestejně silné a schopné řešit svoje problémy. 

Toto je posláním i NADĚJE v Praze, pomáhat lidem, kteří jsou na tom jinak než většina společnosti, lidem bez domova. Proto se i NADĚJE opět po roce poděje do Bohnic, do Rodinné zóny, do sekce Hraj si, bav se a vytvářej, a vy si budete moci u našeho stánku vyrobit vlastní placku (button) pro radost a povzbuzení sobě nebo někoho blízkého, na kom Vám záleží. 

Těšíme se na vás!  

Už 28 let se vedle nás odvíjí mimořádný příběh pana Ilji Hradeckého a jeho odpovědi na volání světa okolo něj. Nadace Charty 77 mu včera udělila Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost. Převzal ji z rukou socioložky Jiřiny Šiklové a evangelického faráře a bývalého mluvčího Charty 77 Miloše Rejchrta.

Byl to pro nás v NADĚJI velký okamžik. Vnímáme cestu pana Hradeckého jako silný příklad pro nás všechny. Děkujeme za něj.

"Prostě jsme lidé, kteří potřebují pomoc, a jindy ji zase můžou poskytnout. To je realita. U nás je zprofanované slovo ´solidarita´. Ale to jsou prostě vztahy mezi lidmi. I když se neznáme, tak proč bychom si nemohli pomoct, když vidíme někoho v nouzi."

Reportáž České televize:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11412378947-90-ct24/218411058130523/obsah/622019-cena-frantiska-kriegla-pro-rok-2018

Hana Šimková
vztahy s veřejností

V. E. Frankl tvrdí, že člověk je bytost hledající smysl, a já na to většinou spoléhám. Někdy je to však těžké připustit. Možná jsem nedostatečně vnímavý, ale snažím se být.

Druhá dimenze

Musím uznat, že jedinečné pojetí rozkrývání smyslu má postava inspektora Javerta z Bídníků. Smyslem jeho života byl zákon a jeho striktní dodržování. Lidský rozměr byl nadbytečný. Dostat Jeana Valjeana na galeje bylo prvořadé. Podstata jeho banálního provinění a lidský kontext nehrály zpočátku roli. Nicméně došlo k něčemu, co by zprvu nikdo od Javerta neočekával. Vytvořil novou dimenzi svého pojetí smyslu tím, že potřeboval zůstat věrný slepému dodržení zákona a zároveň udělit milost Valjeanovi, o jehož souladu se životem, který předpokládá duch zákona, tedy spořádaným, úctyhodným, prospěšným, nemohl už dále pochybovat. Jediným Javertovým východiskem z této ambivalence byla smrt.

Ambivalence ducha, smyslu zákona a striktního výkladu dikce zákona, respektive jeho slepého dodržování, před lety pojmenoval Václav Havel v krizové situaci, ve které se ocitala Česká televize. Pojmenoval tak tehdy fenomén, který pro řadu politiků nebyl absolutně stravitelný.

NADĚJE se několik měsíců pře s Krajským úřadem Zlínského kraje o výklad zákona o sociálních službách. O to, co je správně a co je správné.

Kontakt bez kontaktu

Prvním z větších témat byl kontakt s přirozeným společenským prostředím v ambulantních službách. Úředník Javert odkazoval na to, že je správně neopouštět ambulantní služby, neboť jsou registrovány na jedné adrese a v rámci poskytování základní činnosti služby ji není možné opustit. Opěrným pilířem se stal § 33 zákona, který mimo jiné říká „ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování“. Neříká však v žádném případě, že je nemůže s podporou pomáhajících profesionálů opouštět. Bylo nám doporučeno na přirozené společenské prostředí odkazovat, případně jej uvnitř služby simulovat.

My jsme upozorňovali na § 2 s tím, že duch zákona v něm vyjádřen nám sděluje pravý opak. Například tímto ustanovením „Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování“. A pak samozřejmě také na to, že ambulantní služby mají ve svých základních činnostech kontakt se společenským prostředím obsažen a být v kontaktu s prostředím bez kontaktu s ním je bezesmyslné.

Kraj si vyžádal stanovisko MPSV ČR. MPSV připustilo existenci ducha zákona (budiž mu za to vyjádřen skutečný dík) i kontaktu se společenským prostředím, které je skutečné. Javert se však zabývá  objemem a cítí pochybnost. Neuchopitelnost ducha zákona může leckomu vyrobit vrásky. Já v něj věřím úplně stejně, jako věřím v Ducha Svatého, tedy zcela. Prakticky to znamenalo, že dle Javerta nemohli lidé ze sociálně terapeutické dílny například jít s podporou pracovníků na chráněné pracoviště, podívat se, kde by mohli pracovat, na úřad práce zorientovat se ve svých možnostech, lidé s těžkým kombinovaným postižením z denního stacionáře prostě jen tak ven, mezi lidi. Javert to viděl jinak a obtížně se s tím smiřuje. MPSV je ovšem metodicky nadřízený orgán, a tak je třeba to respektovat. Ovšem je třeba to stejně regulovat. Díky Bohu alespoň za to. S tím se dá pracovat.

Raději rozbít než prodat

Druhou  větší oblastí se stal prodej výrobků sociálně terapeutických dílen. Tyto služby by neměly prodávat výrobky. Je to prvoplánové. Chce poskytovatel získat finanční prostředky? Jak je možné, že v dílnách vzniknou hodnotné věci?

Je moc těžké Javerta přesvědčit, že praktická užitnost produktů terapie má jako taková terapeutický význam. Velmi silný. Pochybnost zůstává, ale nadřízený orgán to připustil. Ovšem i zde se bude snažit Javert regulovat. Nabízí se objem. Jak velké procento bude v pořádku, aby to v podezíravé mysli Javertově nespouštělo neurózu podezření, že tu někdo vydělává? Bude to 5 %, 10 %? Bude to každopádně jeho dilema.

Kavárnu zavřít, kávu vylít

Ještě v několika dalších oblastech se musí smiřovat s kompromisem. Jedna oblast však zůstala v nesouladu. Tréninková kavárna jako sociální služba. Unikátní prostor sociálně terapeutické dílny spojený s veřejným prostorem. Možnost tréninku v přirozeném prostředí, individualizované terapie, účasti v přirozených situacích, komunikace s lidmi, zpětné vazby. Kavárna, která nemá parametry podnikání, nevyváří zisk a každou korunu výnosu věnuje na krytí nákladů sociální služby, tedy sociálně terapeutické dílny, kterou je, protože o nic jiného než o terapii se zde nejedná, neexistuje její jiný smysl, nemá žádný jiný účel. Jen kavárna uzavřená, bez zákazníků, bez reálného prostředí, to by bylo prostředí, které by Javert bez problému uznal.

Hranice absurdního dramatu

Jak prosté, ale jak složité přijmout pro Javerta. Nezbývá, než se za něj modlit. Modlit se za to, aby přešel ze své první fáze do fáze druhé, tedy té, kde shledává smysl věcí a upouští od trestu. Nechť neskáče do řeky v poutech, bylo by to zbytečné. Mnohem smysluplnější by bylo, kdyby v tomto bodě drama skončilo. Kdyby jen nenasadil pouta někomu, kdo je nemá proč nosit, kdo se neprovinil ani na samém počátku. My trváme na tom, že jsme v souladu s dikcí i duchem zákona, tedy oběma jeho dimenzemi. Vzhledem k tomu, že projekty sociálně terapeutických dílen jako tréninkových kaváren fungují napříč kraji a realizují je neziskové i příspěvkové organizace, je zřejmé, že princip Javert není u krajských úřadů univerzální. Je příjemné vidět, jako například v případě Libereckého kraje a jeho příspěvkové organizace, kterou v realizaci tréninkové kavárny jako sociální služby aktivně podporuje, že vůle ke smyslu existuje.

Pavel Polák je ředitel pobočky NADĚJE v Otrokovicích.

„Potřebuji se v tom vyznat,“ řekl mi přítel, když hledal pomoc pro svoji nemocnou matku. Nerozuměl tomu, jaké jsou možnosti péče a za jakou cenu. Při běžném racionálním uvažování předpokládáme, že možností je víc, vyberu tu vhodnou a tu, kterou si můžeme finančně dovolit. Přece chceme pro své staré rodiče to dobré, chceme jim dopřát a sami se ubezpečit, že všechno bude v pořádku.

Váš stárnoucí rodič postupně nebo najednou potřebuje větší a zvětšující se pomoc. Může to začít pomocí s nákupem, úklidem, potom dohledem nad jídlem, pitím a užíváním léků. Může přijít čas, kdy se sám nedostane ven z domu, na toaletu, bude potřebovat pomoci s hygienou. Pořád je to vaše milovaná máma nebo táta, budete dělat, co budete moci. V kombinaci s vlastním zaměstnáním a ostatními povinnostmi. Je normální říci si o pomoc. Je normální kombinovat neformální rodinnou péči s prací profesionálů. Je normální i ve stáří, navzdory nemoci a omezeným schopnostem, zůstat ve své domácnosti a žít po svém.

Jenže takhle to u nás nefunguje. Vítejte v „matrixu“ českých a moravských sociálních služeb!

Pro mého přítele a pro tisíce dalších lidí v podobné situaci je opravdu velký problém vyznat se v možnostech, které v takové situaci mají. Pracuji v sociálních službách přes deset let, ale uspokojivé odpovědi na otázky jsem pro svého kamaráda neměla. Neumím vysvětlit, proč se péče o staré lidi stále tříští mezi oblast zdravotnictví a sociální práce. Co platí a jakou péči maminka dostane v léčebně dlouhodobě nemocných a co bude jinak v domově pro seniory? Sám zjistil, že v celém kraji nenajde odlehčovací službu, která by pro ně měla místo a všem by jim tak aspoň na krátkou dobu ulevila. Vyřídit příspěvek na péči trvá i několik měsíců, hlavně kvůli přetíženosti lékařů posudkové služby. Pečovatelské služby, osobní asistence, agentury „home care“ nemají volnou kapacitu. Musíte čekat, hned to nebude.

Specificky nepřehledná situace je v oblasti pobytových zařízení – domovů pro seniory. Je libo příspěvkovou organizaci státu, nebo kraje, nebo domov, který zřizuje nevládní organizace? Obrátíte se raději na církevní sociální službu? Ti všichni mají plno, musíte čekat. Možná vám nezbyde, než se nechat zaujmout pestrobarevnými propagačními materiály podnikatelů se stářím. Kolik za takovou službu zaplatíte, to se na jejich webových stránkách nedozvíte.

Situace, kterou lidé prožívají při snaze zajistit dobrou péči ve stáří, je vždycky specifická. Řešení jsou nepřenosná. Záleží na zdravotním stavu, vztazích v rodině, charakteru komunity, místních podmínkách. Nakonec každý musí sám nesčetněkrát vzít do ruky telefon, volat do všech možných sociálních služeb, doptávat se a snažit se pochopit. Nezbyde, než se jít podívat do různých domovů pro seniory a dát na svůj instinkt a neformální doporučení. Nepodlehnout pocitu, že musíme urvat místo kdekoliv, i když se nám tam nelíbí. Je potřeba spíš spojit v rodině síly dohromady a udělat to nejlepší v čase čekání na dobrou sociální službu.

Jen mi to celé nepřipadá normální v zemi, kde se ve státním rozpočtu zázračně nacházejí miliardy a kde nejvyšší politici kudy chodí, tudy cosi slibují.

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

Nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla zakladateli a dlouholetému řediteli NADĚJE Iljovi Hradeckému za vytrvalou a občansky statečnou pomoc lidem v nouzi.

Již před rokem 1989 umožňoval na své chalupě v Černé Vodě setkávání mladých lidí hledajících hlubší duchovní zakotvení. V roce 1989 začal se svou ženou pomáhat na pražských nádražích uprchlíkům z Rumunska. V roce 1990 založil občanské sdružení NADĚJE, které v křesťanském duchu poskytuje pomoc lidem v nouzi. Vybudoval z něj jednu z největších nestátních organizací poskytujících sociální služby v České republice.

V roce 1992 založil Společnost pro rozvoj potravinových bank a v roce 1994 Českou federaci potravinových bank.

Je uznávaným odborníkem na problematiku chudoby a bezdomovectví. Občanskou statečnost prokazoval průběžně, často musel čelit nepřátelským náladám, např. při převozu uprchlíků z Prahy k provizornímu ubytování do Jablonečku u Mimoně, kde místní obyvatelstvo zahradilo příjezdovou komunikaci barikádou. Stal se nepřítelem populistických politiků, kteří slibovali “vyčistit ulice od bezdomovců“. Dlouholetou vytrvalou prací se zasloužil nejen o současný rozsah činnosti a služeb NADĚJE, ale o celkový rozvoj sociálních a zdravotně sociálních služeb v České republice a v neposlední řadě o lepší vztah veřejnosti k lidem v nouzi vůbec.

Cena Františka Kriegla je udělována za občanskou statečnost projevenou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika. Oceňováni jsou jedinci, kteří riskují vlastní postavení, kariéru a často i život, aby prosadili názory a cíle, jež odpovídají humanistickým ideálům, demokracii a lidským právům a jež oni považují za správné. MUDr. František Kriegel byl jedním z nejvýznamnějších politiků pražského jara 1968 a jediným z československých politiků, kdo po odvlečení do Moskvy odmítl v Kremlu podepsat moskevský diktát.
Cena je udělována od roku 1987.

Porota:
Jan Dus, Martin Groman, Jana Horváthová, Miloš Rejchrt (předseda poroty), Břetislav Rychlík, Jiřina Šiklová, Jaroslav Veis

Dosavadní laureáti:
Vladimír Kadlec (1987), Jaroslav Šabata (1988), Jan Dus a Josef Zvěřina (1989), Miroslav Jasinski (1990), Peter Mariánek (1991), Petr Pithart (1992), Igor Blaževič a Jaroslav Štětina (1992), Milena Hübschmannová (1994), Vlado Čech, Karel Kryl a Josef Vavroušek - in memoriam (1995–1996), František Stíbal (1997), Kumar Vishwanathan (1998), Václav Trojan (1999), Jakub Polák (2000), Stanislav Milota a Miloš Rejchrt (2001), Miroslav Opatřil (2002), František Lízna a Tomáš Vlasák (2003), Petra Procházková (2004), Mária Machnig (2005), Yekta Uzunoglu (2006), Ondřej Cakl (2007), Jiří Voráč (2008), Jakub Štěrbík a Stanislav Vodička (2009), Alena Dernerová (2010), Libor Michálek (2011), Vladimíra Dvořáková (2012), Matěj Hollan (2013), Božena Fuková a Miroslava Pošvářová (2014), Činoherák Ústí, spolek (2015), sociální centrum Klinika (2016), Radek Banga (2017).