Archiv zpráv

Neopomenutelná část lidí bez domova prožila buď celé, nebo významný kust svého dětství v ústavní péči. V kojeneckých ústavech (mimochodem ČR je poslední zemí v EU, kde tyto instituce fungují) či dětských domovech.

A právě proti kojeneckým ústavům mnoho odborníků také ostře brojí.

Proč?

Protože dítě, již od prvních měsíců věku, potřebuje jednoho „svého“ člověka.

Takového, který odpovídá na všechny jeho potřeby – nakrmí, přebalí, utěší, pochová, pohladí.

Takového, k němuž si může vytvořit silnou citovou vazbu. Z toho pak čerpá celý život ve svých vlastních vztazích, při zvládání svých emočních projevů apod.  

V ústavním prostředí toto bohužel získat nemůže.  

V žádném případě to neznamená, že daný kojenecký ústav nebo dětský domov neposkytuje dobrou péči. Poskytuje. Ale není dostatečná vzhledem k tomu, co malé dítě nebo dospívající jedinec skutečně potřebuje. Na to nemá kapacity.

V souvislosti s ústavní péči se často mluví o tzv. poruše attachmentu. To je právě ono nedostatečné naplnění potřeby mít jednu pečující osobu, která má – zjednodušeně řečeno – dítě naučit porozumět sobě i světu, a sebe i svět zvládat a orientovat se v něm. Když toto ve velmi raném dětství člověk nedostane, jen velmi obtížně se to dohání. A svět a svůj život pak takový člověk nemusí „ukočírovat“.

Celá problematika je samozřejmě mnohem obšírnější a komplikovanější a také ne každé dítě, které prošlo ústavní výchovou, bude mít zásadní potíže zvládat svůj život. V závislosti na dalších okolnostech a podmínkách to tak ovšem mnohdy dopadá a počet takových lidí, kteří poté potřebují péči nejen našich služeb, rozhodně není zanedbatelný.  

Vyrůstání mimo rodinu si ovšem nikdo z nich nevybral. Významným nežádoucím důsledkem bývá také to, že nemá právě rodinu, o kterou se později v těžkých životních situacích může opřít.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: Tomáš Kozohorský 

Celý seriál můžete sledovat zde: 

https://nadeje.cz/praha/duse_bez_domova1

Byl vyhlášen Valným shromážděním OSN už v roce 1992. Bezdomovectví je synonymem pro extrémní sociální vyloučení, jehož je chudoba nejen příčinou, ale i důsledkem.

V dnešní den připomínáme naši sbírku spacáků a fleecových dek pro lidi bez domova a také granulí pro jejich čtyřnohé kamarády. Uvedené věci můžete osobně přinést do zázemí terénního programu.

Čas a přesné místo předání je potřeba předem domluvit s vedoucím Alešem Strnadem na tel. 733 390 610.

Prosíme nenoste peřiny a prošívané deky.

Děkujeme za vaše dary a sdílení příspěvku, aby se dostal k co nejvíce lidem.

Foto: Tomáš Kozohorský

Děkujeme společnosti Varium za darování kosmetiky Ziaja Česká republika pro mladé lidi bez domova, kteří navštěvují naše denní centrum Bolzanova.

Ti už se nemohou dočkat, až všechny produkty vyzkouší.

Moc děkujeme!

Někdy se s trochou nadsázky uvádí, že symptomy poruch osobnosti trápí daleko více okolí člověka s danou poruchou než jeho samého. Porucha osobnosti (PO) je trvalá struktura osobnostních rysů, která komplikuje člověku zvládání zátěžových situací, vlastních emocí a svých vztahů, včetně péče o děti.

S velkým zjednodušením bychom mohli říct, že s člověkem zatíženým těžkou (s důrazem na slovo těžkou) poruchou osobnosti může být opravdu nesnadné žít, i komunikovat. I pro dospělého jedince. Natož pro dítě, které je na péči tohoto nestabilního rodiče závislé.

„Máma na mě v jednom kuse křičela, jak jsem k ničemu a ničím jí život. Že by bylo lepší, kdyby mě nikdy neměla. A pak začala brečet a já jsem jí musela utěšovat, jak je skvělá máma a dělá pro mě všechno. Všichni byli na nic, jen ona je skvělá žena, manželka, máma, kamarádka. Dneska se s ní ani nevídám.“

„Táta chtěl, aby bylo všechno dokonalý. Úplně dokonalý. Jednou mě za to, že jsem byl venku s klukem, kterýho neměl rád, vyhodil z bytu. Prostě hrozně řval, nadával a vyhodil mě za dveře. Druhej den vyměnil prostě zámky. Zpátky mě pustil asi po dvou tejdnech. Spal jsem u kamarádů. Asi ho ukecala máma.“ 

Někdy jdou poruchy osobnosti v těsné blízkosti s jinými psychiatrickými onemocněními – deprese, úzkosti, závislosti ad. Dítě pak může doma potkávat rodiče, který není v důsledků depresivní fáze schopen ani péče o sebe, natož o někoho druhého. Naopak samo dítě někdy musí pomoci rodiči, protože ten to nezvládá. 

A jak už jsem uváděla v předchozích příspěvcích – dítěti pak chybí základní jistoty, neví, jak bude vypadat druhý den ani následující minuta. Jeden den maminka celý proleží a pláče, druhý den je ze všeho nadšená a chce jet na výlet místo školy. V jednu chvíli je s tátou legrace a za hodinu na dítě křičí a ono ani neví proč.

A jeho vlastní psychické zdraví? Dítěte, které vyrostlo v takovém chaosu? Může začít hledat stabilitu a uklidnění v instantní formě – návykové látky. Protože je to tak snadné a má alespoň chvíli pocit klidu. Možná začne samo propadat do depresivních a úzkostných stavů, protože svět se mu zdá nezvladatelný. Jistotu nikdy nepoznal. Možná u něj propukne jiné závažné psychiatrické onemocnění. 

I z takových rodin někdy přicházejí lidé, s nimiž se v našem denním centru setkáváme. Patologie takových rodin nemusí být ani na první pohled znát. Rodiče neužívají návykové látky, dítě fyzicky na první pohled nestrádá, rodina není ve finanční tísni. Přesto si jedinec z takového prostředí může nést nemalá traumata a zátěž. A to někdy v konečném důsledku vede k tomu, že bez pomoci nedokáže běžným způsobem vést svůj život.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Nové příspěvky od Pavlíny budeme v říjnu přidávat každý týden.

V Bezedném podcastu si také o tom povídá Tomáš Andrejsek z Bezedné misky s naší kolegyní.

Martina je vedoucí azylového domu a noclehárny pro muže bez domova a dobrovolná cvičitelka asistenčních štěňat. V podcastu se dozvíte nejen o výchově asistenčních psů a životě s asistenčním veteránem, ale také mnoho důležitého o lidech bez domova a jejich věrných druzích.  

Poslechněte si rozhovor https://www.bezednamiska.cz/i-asistencni-psi-maji-pubertu/

a jestli chcete, pomozte, právě totiž pořádáme sbírku SPACÁKŮ a FLEECOVÝCH DEK pro lidi bez domova a GRANULÍ pro jejich zvířecí parťáky.  

Uvedené věci můžete osobně přinést do zázemí terénního programu po předchozí domluvě s vedoucím Alešem Strnadem na telefonu 733 390 610.

Děkujeme!

Patrik vyrůstal v úplné a početné rodině, kterou tvořily převážně hezké, pevné vztahy. V rodině ale finančně, sociálně a vzdělanostně slabší. Patrikovi sourozenci, ale i další příbuzní žili ve světě drog – drogy užívali a prodejem si vydělávali. Pro Patrika to byl standard.

Malé dítě má omezenou schopnost vidět, že se v jeho rodině děje něco neobvyklého. Vlastní rodina je pro nás norma. Jak je běžné, on sám i rodina měli kontakty s rodinami s podobným statusem a v podobné situaci.

Asi ve 14 letech pak Patrik poprvé vyzkoušel pervitin. Přidávaly se další drogy a propadl silné závislosti. Časem se dostal na ulici, vznikly mu velké dluhy a jeho sociální síť sestávala už jen z lidí v podobných problémech jako on sám. 

Jakou vůbec měl Patrik šanci vést život jinak?

Rodina naše vnímání světa, hodnoty i třeba to, jak budeme řešit zátěžové situace, ovlivňuje více, než si vůbec jsme schopni uvědomit. Výzkumy prokázaly, že například i sebevražda může být „dědičná“. To, že náš dědeček vyřeší své problémy tím, že si sáhne na život, může posloužit jako určitý vzorec pro naše vlastní pozdější řešení těžkých situací.

Pokud pozorujeme rodiče (nebo jiné pro nás významné osoby), jak si nalévají pátou sklenku vína, aby „uhasili“ vztek na šéfa, náš mozek si toto ukládá do šuplíku strategií pro stavy, kdy se necítíme dobře, a pečlivě uchovává pro budoucí použití. Když pak taková situace v našem dospělém životě přijde, šuplík otevřeme, a – především pokud tam žádná jiná strategie není – automaticky a nevědomě ji použijeme stejně jako tehdy rodiče.

Takový člověk nemusí být samozřejmě v řešení úplně bezbranný. Většinou ale potřebuje intenzivní pomoc při vyklizení těch “smutných” a neefektivních šuplíčků a při jejich plnění účinnějšími postupy. A to je velká práce – vzpomeňte si, jaké to je, uklízet staré šuplíky, kde máte jak věci z dětství, tak ještě staré věci po babičce.

To navíc vyvolává otázku: měl se onen člověk kde naučit trpělivosti a vytrvalosti k takhle náročné a léta trvající dřině? 

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE