Vysoké Mýto

Domácí kynuté jidášky, kandované ovoce, zelené osení a dětské štěbetání.

To na fotkách vidět není, ale bez toho by obrázek o letošních jarních kreativních dílnách nebyl kompletní :-)

Děkujeme paní Petře Kličkové a její Anežce za společně strávený čas, trpělivost a radost, kterou k nám do Domova obě přinesly. Těšíme se na příště!

Aktivita je součástí projektu "Aktivizační programy pro klienty Domova pokojného stáří Naděje 2014 - 2015". Projekt podpořila společnost Isolit Bravo spol.s.r.o. Jablonné nad Orlicí. 

Projektový záměr

Snažíme se podporovat a rozvíjet schopnosti klienta a poskytujeme asistenci při činnostech, které sám nezvládne. I klienti, kteří jsou v důsledku své nemoci odkázáni na lůžko, tráví co možná nejvíce času mimo něj. Jsou citlivě, podle svých schopností, chuti a možností, zapojováni do nejrůznějších aktivit a sportovních  a společenských akcí. I ve vyšším věku lze objevit radost z něčeho pěkného, nového, nebo naopak připomenout si něco oblíbeného, celý život důvěrně známého.

Kreativní dílna je aktivita zaměřená na výrobu předmětů z různých materiálů, při které klienti nenásilně a přirozeně procvičují především funkce ruky (úchopy, hybnost prstů apod.). Program dílny je vhodný zejména pro klienty se zájmem o tvořivé a manuální činnosti. Činnost v kreativní dílně je často spjatá s aktuální roční dobou, připomíná různé tradice a zvyky.

napsala: Martina Soukupová 

V neděli 13.dubna večer jsem se s mým milým mužem vydala na Jeden svět. Ne na onen svět :-) ani do světa :-) Už po šesté se totiž v Ústí nad Orlicí konal filmový festival Jeden svět, který pořádá Člověk v tísni a do regionů se dostává díky místním iniciativám a neziskovkám. Během čtyř dnů tady organizátoři z občanského sdružení Spousti promítli 18 filmů v zastoupení Dánska, Finska, Velké Británie, USA, Francie, Německa, Polska Kanady, Jižní Afriky, Řecka a ČR (4 filmy). Loni se mí kolegové z českotřebovské pobočky účastnili jako hosté debat s veřejností. Já přijela sama za sebe, tedy na straně té veřejnosti :-)

Na plátně Malé scény jsme pak viděli dokumentární film z prostředí dánského hospice Sondergaard, nazvaný Poslední sny. Bylo téměř plno. Myslela jsem si, že toto téma mnoho lidí spíše odradí. Nestalo se tak. Shlédnutý film pak dobře posloužil k rozproudění debaty s pozvanými hosty. Byli jimi MUDr. Marie Blažková a MUDr. Jiří Košťál z chrudimského hospice, ředitelka Oblastní charity v Ústí nad Orlicí paní Marie Malá a Petra Kaplanová, vrchní sestra Charitní ošetřovatelská služby a domácí hospicové péče OCH ÚO. Jak to je u nás? Co všechno vlastně jste schopni zabezpečit? Pro koho? Vypadá to u vás jako v tom filmu? Kolik co stojí? Proč není víc hospiců? Eldéenky. Další a další...

Co všechno se mi během filmu i po něm honilo hlavou těžko vtěsnat do pár řádků. A ačkoliv jsme se pak bavili především o dostupných možnostech doprovázení smrtelně nemocných a podpoře pečujících, měla jsem pocit, že je to vzájemný dialog především o životě. Naší individualitě a důstojnosti každého z nás, našich potřebách, naší touze po lásce, bezpečí, důvěře i pochopení. Dostává se toho našim klientům například v Domě pokojného stáří Naděje ve Vysokém Mýtě? Přála bych si, aby odpovídali, že ano.

Velmi mne povzbudila neformální prezentace praktické spolupráce několika subjektů. Jde to, funguje to, všichni jdou za stejným cílem, mluví o stejných věcech stejně, nezpochybňují jeden druhého, říkají správné údaje (ano, ověřovala jsem si některá čísla a data a opravdu, opravdu opravdu :-). 

Petr Kulhavý ze Spousti letošní ročník pak ještě shrnul v číslech - filmy vidělo 2 200 studentů a 1300 diváků z řad veřejnosti. Další součástí festivalu jsou totiž dopolední projekce pro základní a střední školy. My jsme platili každý mírných padesát korun; výtěžek ze vstupného festivalu Jeden svět bude věnován Oblastní charitě v Ústí nad Orlicí, která ho použije na služby, které nehradí ZP, a to na domácí hospicovou péči a na noční pohotovost zdravotních sester (27.500 Kč) a dále na projekt nadačního fondu "Nejen léky léčí " orlickoústecké nemocnici na pořízení nových lůžek pro internu (stejná částka). 

připravila: Martina Soukupová

Skončil březen. V básni Měsíce od Václava Čtvrtka stojí: „březen dá první lžičku medu“. Do povědomí mnohých z nás vstoupil text básně až v provedení Hradišťanu, hudbu složil Pavel Jurkovič. A co v něm zpívá Alice Holubová a Jiří Pavlica o dubnu?

MĚSÍCE

Václav Čtvrtek

Leden je měsíc plný ledu,

únor zavolá skřivánka, 

březen dá první lžičku medu, 

v dubnu se čistí studánka,

květen se říká podle kvítí,

červen si na svět sluncem svítí, 

červenec po jahodách voní,

srpen si bleskem zakřeše,

v září se sejdem pod jabloní, 

v říjnu déšť pleská po střeše,

listopad svléká stromům šaty, 

v prosinci zrajou hvězdy zlatý.

Dvanáct je měsíců a každý z nich
jinou čepici nosí
zima nám do dlaní nasype sníh
v létě běháme bosi.

S čištěním někoho napadne úklid :-) U nás v Domově žádný velký jarní úklid neplánujeme. Uklízí se pravidelně a pečlivě, navíc se dbá na přísné hygienické normy. Myjí se postupně všechna okna, na chodbách se objevily nové informační tabule a nástěnky. Připravujeme pro naše klienty velikonoční kreativní dílnu  - někteří si rádi vyrobí něco sobě či druhým pro radost nebo pro sváteční výzdobu Domova. Mnozí z nás přijali postní dobu před Velikonoci jako nové zavolání na cestu domů, k Bohu Otci. Její význam si můžeme připomenout například tady.

Čistá dubnová studánka ze Čtvrtkovy básně ve mně osobně vzbuzuje pohled do průzračné vody, nezkalené, nic neskrývající.  Nečeká mě v ní žádná spadlá větev, o kterou se mohu zranit, bahno, do kterého snadno zapadnu a dlouho ho pak čistím z bot. Je v ní čistá voda, ze které se můžu napít. Je mi u ní dobře. 

Neseme si s sebou mnohá neodpuštění, nedorozumění, starosti, trápení, křivdy. Dokážeme nenávidět. Myslíme si, že na to máme právo, škodíme tak ale především sami sobě. Kéž bychom v této době našli odvahu podívat se s Boží pomocí do svého srdce. Vyhledejme vhodnou pomoc, pokud si myslíme, že bychom to neunesli sami.  

Kdo nenávidí, žije ve tmě
a neví kam jde,
protože jeho oči
pro samou tmu nevidí...

(srov. Bible 1.list Janův 2.kapitola,11.verš)

Kéž bychom na konci této postní doby byli jako ta čistá studánka…

Martina Soukupová

Fundraising a PR

NADĚJE, pobočka Vysoké Mýto

Nám.Naděje 731, 566 01 Vysoké Mýto

tel. 775 868 104, m.soukupova@nadeje.cz
www.nadeje.cz

"Rád/a bych Vám nějak pomohl/a. Jak? Co byste teď nejvíc potřebovali?"

Velmi si vážíme každé nabídnuté pomoci. Aby byla opravdu účinná, připravili jsme seznam aktuálních potřeb  pro zkvalitnění poskytovaných služeb nebo zpříjemnění interiéru našeho Domova. Pokud Vás nějaká nabídnutá možnost zaujme, prosím, dejte nám to vědět - budeme moc rádi. 

Pro naše klienty sháníme:

- káva a čaj, šťávy pro skupinové aktivity klientů

- čajové lžičky

- ložní (krepové) povlečení

- napínací prostěradla

- SAVO, WC čističe

- krémy na ruce

- zemina a hnojivo pro pokojové květiny

- pokojové květiny

- květináče

- rychlovarné konvice

- notebook

- televize (pro imobilní klienty na pokoji)

- předplatné denního tisku (např. Lidové noviny, Mladá fronta)

- papíry na flipchart a do kopírky

Hledáme také dobrovolníky /dobrovolnice pro literární odpoledne, kreativní vyrábění a rukodělné činnosti, doprovody na procházkách, péči o pleť klientů (masáže a zábaly rukou apod), hraní společenských her, uspořádání zahradní slavnosti apod. Dobrovolnická činnost vede ke zkvalitnění péče o naše klienty. Díky našim dobrovolníkům otevíráme pravidelně knihovnu a čajovnu v Domově, pořádáme různá společenská setkání.  

Kontaktujte nás, rádi Vám vše vysvětlíme. Děkujeme a těšíme se na Vaši první návštěvu u nás!

Martina Soukupová Ɩ PR a fundraiser

NADĚJE, pobočka Vysoké Mýto

Nám. Naděje 731 Ɩ 566 01 Vysoké Mýto

tel. 775 868 104 Ɩ m.soukupova@nadeje.cz

Největším přáním každého z nás je konec svého života strávit doma. Není rozhodující, zda se jedná o seniora nebo člověka s nevyléčitelným onemocněním. Toto přání se však nemusí vždy splnit. Dovoluji si Vám zprostředkovat osobní zkušenost paní Lenky Hasnedlové s péčí o svou maminku. 

„Vyrůstala jsem v rodině, kde dlouhověkost nebyla ničím výjimečným. Do posledních chvil jsme pečovali o babičku, která celý život strávila na Vysočině a tak jsme veškeré záležitosti řešili v rámci 100 km. Po nešťastném pádu ze schodů si babička v roce 2000 zlomila nohu pod kolenem. Po operaci v pelhřimovské nemocnici si maminka vzala dovolenou a o babičku se starala. Bohužel operace nedopadla, jak měla a na podzim se operovala noha znovu. To již babičce voperovali konstrukci, kterou měla na 6 týdnu upevněnou dráty skrz holenní kost. Babičku jsme přestěhovali k rodičům do bytu 3+1. Všichni jsme v té době byli zaměstnaní, já měla syna ve třetí třídě a pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny v domov, kam jsem dojížděla 25 km. Denně jsem docházela za babičkou a pečovala o pooperační ránu. Každý vstup drátku jsem čistila, což zabralo minimálně hodinu. Zajistit rehabilitační sestru, která by docházela domů, bylo nadlidským výkonem. Ale podařilo se díky kontaktům, které jsem díky dřívější práci v nemocnici měla. Docházela 2 x týdně, po zbytek dnů jsme chůzi do a ze schodů trénovaly samy. Babička byla zvyklá na kamna, ohřát si jídlo na plynovém vařiči odmítala. Snažila jsem se jí dodat potřebnou výživu, a velmi pomohl Nutridrink. Jeho pozitivní účinky znám i ze své praxe v domově pro seniory. Péči o babičku zajišťovala celá rodina. Mimo již výše uvedené ještě kontroly u ortopeda, rentgeny 2x týdně. Soužití tří generací v malém bytě bylo také občas napnuté. Mohu zodpovědně říct, že jsem byla ráda, když se babička po půl roce plně uzdravila a mohla se vrátit domů. Péče o člověka v domácím prostředí je fyzicky, psychicky, časově a také finančně velmi náročná. Bohužel mi před rokem odešla maminka tam, odkud již není návratu. Čtrnáct dnů trávila na resuscitačním oddělení. Během té doby jsem samozřejmě věřila, že se stav upraví a my si budeme maminku moci vzít domů. Bohužel to nešlo. Zdravotní stav tento přesun neumožnil, ale také jsem si uvědomila, jak se náš stát stará o pečující osoby. Není to tak dlouho, co jsem čekala na nádraží a krátila si čas prohlížením vystavených novin. Zaujal mě titulek jednoho deníku „Senioři: Do starobince nechceme! Rádi bychom dožili doma!“ Nelenila jsem a doma vyhledala celý článek (zdroj www.ahaonline.cz). Je zde uvedena informace o příspěvku na péči včetně jeho výše a také nabídka ambulantních a terénních služeb, sociálních služeb, domácí zdravotní, paliativní a hospicové péče. Vzpomněla jsem si na své dilema v době odcházení maminky. Vyžadovala péči 24 hodin denně. V jednom člověku nezvládnutelné třeba jenom při zajištění hygieny, když bydlíte v panelákovém bytě, nemáte technické pomůcky a koupelnu velkou tak, že se tam vejde jeden člověk. Finanční ohodnocení pečující osoby nedostávají, v momentě, kdy dopečují o svého blízkého se ocitají na samém dně naší společnosti - fyzicky a psychicky vyčerpaní, bez sociálních kontaktů, bez zaměstnání a hlavně uvědomme si, koho se tato situace týká. Když odchází nastávající maminka na mateřskou dovolenou, je jí místo drženo. Ale kdo bude držet místo pečující osobě? Jedná se o padesátníky, kteří se velice špatně uplatňují na trhu práce. Kdo z nich může zůstat doma a pečovat? Uvědomuje si vůbec někdo kolik let jim ještě zbývá do důchodu, a hlavně z čeho se jim důchod vypočítává? Uvedený titulek mě naštval. Nemyslím si, že naše pobytové služby domovů pro seniory jsou starobince. Ano, domov a rodinu nikdy seniorům nenahradíme, ani se o to nesnažíme. Snažíme se o poskytování kvalitní sociální služby, která přinese seniorům příjemné a bezpečné prostředí, které mu umožní sociální vazby a kontakty. V červnu mě žádaly dcery jedné naší klientky, která k nám nastoupila před 10 měsíci, o poskytnutí péče v terminálním stádiu. Jejich věta „maminka by chtěla umřít doma“byla nepatřičně krásná. Co víc si můžeme přát. Toto je to, co naší práci dává smysl."

Paní Lenka Hasnedlová pracuje v Domově seniorů, jehož provozovatelem je Středisko sociálních služeb Městské části Praha 9. Děkuji jí tímto za za sdílení osobní - životní i profesní zkušenosti. Velmi si toho vážím. 

Martina Soukupová

Čím víc příležitostí mám poznávat jednotlivé obyvatele našeho Domova, tím víc mne znovu a znovu překvapují a zahanbují. Svým zájmem, otevřeností nebo milým úsměvem (který mi na tváři - nevím proč ) tak často chybí.  Nebo tím, jak se vyrovnávají se svými hendikepy. Dovedou naslouchat a také poutavě vyprávět. Co člověk, to silný a vzácný příběh.

Naposledy mne takto obohatili manželé Vajrauchovi. To, že se zabývají výrobou různých dřevěnných hraček, šitím, čalouněním a podobnými pracemi, to jsem věděla. Že je to ale i při jejich věku a zdravotních omezeních stále ohromně baví a že dovedou vyrobit téměř vše, jsem se přesvědčila na vlastní kůži minulé pondělí. Můj sedmiletý synek si namaloval jakési strašidlo a zatoužil po jeho "zhmotnění" do skutečné podoby. Po laskavé a vstřícné domluvě s paní Vajrauchovou jsem jí obrázek předala a netrvalo ani dva dny - a ejhle! "Drápek", jak ho náš Honza poté pojmenoval, byl na světě! Jak se to povedlo - posuďte sami!

O jejích krásných krajinných malbách a o tom, jak se těší, že zkusí něco nového - tentokrát akvarel - s jejím svolením zase někdy příště. Snad se mi podaří její nadšení předat dál!

Martina Soukupová

PR a fundraising