Archiv zpráv

Tohle jsou Jimmy a Apollo. Z Jimmyho, štěněte bílého labradora, bude jednou asistenční pes. Zatím ho vychovává naše kolegyně Martina, vedoucí azylového domu v Radotíně, ale už za pár měsíců půjde do tréninku Pestrá, o.p.s., kde se naučí vše potřebné, aby někomu handicapovanému ulehčil život.

Pestrá vycvičila i Apolla, který své psí poslání už dokončil a teď si užívá zaslouženého důchodu. A kdo jiný by mu měl poskytnout azyl než právě Martina? Oba kluci našim zaměstnancům i klientům, jako správní canisterapeuti, často zpříjemní den. Doufáme, že i vám vykouzlí jejich fotky úsměv na rtech.

Za čtrnáct dní vám tuhle psí dvojku ukážeme znovu, budou totiž asistovat u akce "Kulový blesk". Sledujte nás a dozvíte se víc!

Přátelé, konečný výsledek sbírky "Darujte nejen nohy v teple" je krásných 216 701 Kč!

Díky vám jsme mohli pořídit:

229 párů bot,

100 ks zimních bund,

127 ks zateplených mikin,

33 ks kalhot,

135 ks triček

a poslední drobný nákup nás ještě čeká. Oblečení a boty putují hlavně lidem, kteří navštěvují naše dvě denní centra, a také lidem, které oslovíme při terénní práci.

Celkem jsme obdrželi 176 darů, z toho 73 % bylo od žen, 25 % od mužů a 3 % tvořily firemní dary.

Cílová částka 180 000 Kč byla překročena o 20 %.

Průměrný dar činil 828 Kč.

Fotografie ze sbírky si můžete prohlédnout zde: https://www.darujme.cz/projekt/1203789#aktuality.

Srdečné díky!

Jak to funguje?

Jděte na Givt.cz, vyberte si svůj e-shop a NADĚJI.
Nakupte jak jste zvyklí.

Část vaší útraty půjde NADĚJI! Přitom nezaplatíte ani korunu navíc.

Jelikož nás Givt.cz vybral jako Neziskovku týdne, dostaneme tento týden ze všech nákupů dvojnásobné příspěvky.

Nejúčinnější formou podpory NADĚJE je, když budete využívat givtího Pomocníka. Díky tomu  tak NADĚJI při nakupování nikdy nezapomenete podpořit. Stáhnout si jej můžete z tohoto odkazu givt.cz/ziskat-pomocnika a ještě tím NADĚJI pošlete bonus za stažení.

Srdečně děkujeme!

Mezi lidmi slovo bezdomovec doprovází spousta předsudků a mýtů. To je do určité míry přirozené. Když se ale odmítavý přístup založený na nevědomosti objevuje i na úřadech, u lékařů a v jiných institucích, které mají sloužit všem, je to zlé. Je to neetické a neprofesionální.   

Kdo je bezdomovec? Je to člověk, který se z nějakého důvodu dostal do krize. Zda za svoji situaci může sám, nebo ne, nejde často poznat. Propad do sociálního vyloučení je většinou následkem souhry několika nepříznivých vlivů, označit za původce jenom nejviditelnější z nich je krátkozraké. I kdybychom nakonec nějak „spravedlivě“ došli k závěru, že bezdomovec si za svou nouzi může sám, je to legitimní důvod odmítnout mu pomoc?

Sociální propad může potkat každého z nás, ať už jsme schopni si to připustit, nebo ne. Když to řeknu názorně, i "škodovákovi" může vyhořet byt, rodina ho může opustit, mohou ho okrást, může onemocnět. Každému z nás se mohou přihodit věci, které nemáme moc zcela ovlivnit a které sami nezvládneme. Když člověk pomoc potřebuje, potřebuje ji bez ohledu na to, jak do tohoto bodu došel. Proto když lékař řekne, že nebere sociální případy, nebo když strategie magistrátu pro řešení bezdomovectví je vyhnat bezdomovce z města, je to hloupé a nelidské.

Bezdomovec nepije, nepohoršuje, nechová se asociálně se záměrem nám ostatním škodit. Nedělá to ani se záměrem být bezdomovcem. Nikdo nechce být bezdomovcem. Propad na sociální dno a na ulici zanechá na člověku nesmazatelné stopy. Člověk se změní. Pokud od bezdomovce uslyšíte, že mu život na ulici vyhovuje, není to skutečná spokojenost, je to adaptační strategie. Je to lehčí, než říct „o všechno jsem přišel a nikdo mi nepomůže“. Kdo to sám nezažil, těžko může soudit.

Jaká je úloha sociálních služeb pro bezdomovce? Z mnoha stran slyším názory, které se dají shrnout takto: „bezdomovci se mají zavřít do NADĚJE a tam je mají převychovat“. To je zcela zcestné. Sociální služby jsou výhradně službami a ne vězením nebo polepšovnou. Nabízíme pomoc člověku v tom, co on sám potřebuje. Nejčastěji to je potravinová pomoc, ošacení, sprcha, nocleh, poradenství. Vždy je to přijetí. Můžeme pomoct s návratem do běžné společnosti, pokud si to člověk přeje a má na to sílu. Nelze mu nic nutit, v této české, evropské zemi jsme všichni svobodní.

Nerozumím lidem, kterým jejich společenské postavení dává pocit, že mají právo se povyšovat a říkat druhým, jak mají žít. Jak to, že v naší „vyspělé společnosti“ se chováme jako ve středověku a rozdělujeme lidi na lepší a horší? Jak to, že v době nekonečného ekonomického růstu lidi nemají co jíst a nemají kde bydlet? Chceme dětinsky nadávat na bezdomovce, nebo raději budeme opravdu vyspělá společnost a budeme všichni držet spolu?

Tadeáš Hrabovský, vedoucí pobočky Mladá Boleslav

Dnes je Mezinárodní den žen. Zamyslela jsem se nad tím, kdy tenhle svátek vlastně vznikl a za jakých okolností. Z pro mě neznámých důvodů jsem tento den měla spojený s předchozím režimem. K mému překvapení jsem zjistila, že jeho počátek se váže už k roku 1908, kdy v New Yorku proběhla stávka švadlen, které bojovaly nejen za lepší pracovní podmínky, ale později i za rovnoprávnost žen ve společnosti. Když jsem si to celé četla, utkvěla mi v hlavě myšlenka, že to byly švadleny, v té době společností brány jako "ty z nejnižších vrstev“, které významně zlepšily podmínky žen do dalších desetiletí. A historie se opakuje.

Loni touto dobou, kdy nastala situace, která dramaticky ovlivnila životy nás všech, to byly právě ženy z našeho azylového domu, které usedly k šicím strojům a šily. Našily přes 2 500 roušek, které mohly poslat dál. Třeba dětem do nemocničních zařízení, sestřičkám, zaměstnancům NADĚJE, ale také lidem, kteří nemají to štěstí bydlet. Byly to švadleny, které významně pomohly s řešením epidemiologické situace v našich službách. Ženy, na které společnost stále někdy kouká jako na "nejnižší vrstvu".

Bylo zajímavé sledovat souhru, která po několik měsíců v našem zařízení fungovala. Jakoby povinnost pomoct druhým zakryla těžkou váhu problémů vlastních. Nebo jen byly snesitelnější, protože na ně nebyly samy? Ať je to, jak je to, jedno víme jistě. Ženy dokážou velké věci. A i když se traduje, že jim málokdo rozumí, umí fungovat v situacích, o kterých se některým ani nezdá. Dnes tedy můžu říct, že mi tento svátek dává konečně správný význam.

Text: Irena Burmeková, vedoucí azylového domu pro ženy

Foto: Michaela Škvrňáková

S panem Jiřím začala roudnická pobočka NADĚJE spolupracovat v roce 2013. Život se s ním nemazlil a na své cestě udělal také pár chyb. Jako rozený bojovník se ale nevzdal, dokázal se poučit a změnit svůj život k lepšímu.

Jiří prodělal v útlém dětství mozkovou obrnu. I když mu lékaři předpovídali život na vozíčku, chodit s pomocí berle nakonec začal v pěti letech. Otec a bratr, kteří ho od dětství vychovávali a starali se o něj, ale později zemřeli. Jiří tak po své čtyřicítce zůstal poprvé v životě odkázaný sám na sebe. Těžká situace byla bohužel nad jeho síly a postupně si navíc nabral statisícové dluhy, které vyústily až v exekuci.

V začarovaném kruhu se ztrácel. V roce 2013 se ocitl na pokraji bezdomovectví. Tehdy mu však na Městském úřadě v Roudnici nad Labem doporučili, aby využil služby nově otevřené sociálně terapeutické dílny NADĚJE a také spolupráci s terénním programem NADĚJE.

Naši terénní pracovníci zajistili Jiřímu základní potravinovou pomoc a řešili s ním jeho nepříznivou situaci – kvůli dluhům a nemožnosti je splácet mu hrozilo vypovězení z městského bytu. Zároveň se při pravidelném docházení do dílny postupně učil hospodařit s penězi a vařit, vlastně umět se postarat sám o sebe.

Terénní pracovníci NADĚJE mezitím dohledávali všechny Jiřího pohledávky s cílem podat návrh na oddlužení, což se podařilo v roce 2015, se schválením v roce 2016. Ještě předtím, než mohl Jiří vstoupit do insolvence, mu NADĚJE pomohla najít práci ve firmě Pluspap a. s., která se zabývá zpracováním lepenky a jako chráněná dílna zaměstnává osoby s handicapem.

Jiří si práci loupače oblíbil, a třebaže občas zažíval těžké chvíle, hnala ho motivace zvládnout insolvenci. Po dlouhých pěti letech se konečně dočkal a v lednu letošního roku zdárně ukončil oddlužení. Na prahu své padesátky vede celkově samostatný život ve stabilní finanční situaci a obklopen přáteli. 

Panu Jiřímu patří hluboký obdiv. Kde by to jiný mohl vzdát, on o svou budoucnost zabojoval. NADĚJE mu nabídla pomocnou ruku a on se svou šancí naložil, jak nejlépe mohl.