Archiv zpráv

Připomínáme si výročí otevření objektu v Husitské ulici na Žižkově, kde v současné době sídlí azylový dům a noclehárna pro muže.

Podívejte se s námi na pár zajímavých statistických čísel:

od zřízení dosud azylovým domem prošlo 1381 klientů,

95 % klientů bylo z ČR, 5 % z ciziny (nejvíce Slováků, a to 63, ale také například 3 občané USA),

průměrný věk 48, nejstaršímu bylo 81 let,

průměrná délka pobytu je 108 dní,

azylový dům začínal s kapacitou 37 míst,

od 1. 10. 2013 byla kapacita navýšena na 50 míst.

Pomáhejte s námi https://www.darujme.cz/projekt/1060

„Je horké léto, srpen 1990, teploty přesahují třicítku. Od listopadového převratu už uplynulo tři čtvrtě roku. Jsme předposlední středoevropskou zemí, ve které padla komunistická vláda. Ještě zbývá Rumunsko. Tamní nepokoje trvají, komunisti se drží moci za cenu násilí. Hrozí občanská válka. Mnozí Rumuni opouštějí zemi a hledají cestu na Západ. Jedna z tras vede přes Československo.

 

Vracíme se z dovolené na chalupě, není tam televize ani rádio, ba ani noviny. Byl to blahodárný odpočinek v lesích plných hub a malin. A s vlastním biblickým programem v malém společenství.

 

Televizní zprávy nás vracejí do reality. Obrázky z pražských nádraží s rumunskými uprchlíky. Zastavily je uzavřené hranice do východního Německa. Připomínám si život československých emigrantů v Paříži před dvaceti lety, jejich nejistoty a naděje. Rozumíme potřebám lidí, kteří opustili svou vlast a zůstali bez pomoci v cizí zemi.

 

Jdu na holešovické nádraží. Je tam dvacet třicet lidí, s nimi děti. Potřebovali by sprchu, mají hlad, mnozí jsou bez peněz. Naše dvě děti nakupují potraviny, Vlasta vaří velký hrnec polévky. Navazujeme kontakt, dorozumíváme se všelijak, jen s některými se daří domluvit francouzsky nebo německy. Obcházíme pražská nádraží a přemýšlíme, jak těm lidem ulehčit.

 

Po několika dnech se schází krizový štáb státu. Jan Ruml, který jej řídí, nás oba přizval. Všem jde o pomoc, koordinují se úkoly. Hledá se místo pro uprchlický tábor. Ve hře je některý z mnoha vojenských objektů po sovětských vojácích, ale jednání jsou obtížná. Lidé v jejich blízkosti využívají právě nabytou svobodu k odporu vůči uprchlíkům.

 

Na Vinohradech stojí hotel Flora, už několik let uzavřený pro havarijní stav. Daří se zprovoznit vodu a elektřinu, aby mohl přijmout asi stovku uprchlíků. Jsme přizváni, abychom jako dobrovolníci pomohli. Současně poskytujeme provizorní ubytování asi třiceti lidem v jednom suterénu na Žižkově.

 

Potřebujeme dobrovolníky pro nepřetržitý provoz. Nejdřív to jsou lidé, se kterými jsme se poznali na naší chalupě. Ale je nás málo. Hledáme ve sborech a farnostech ochotné lidi. V předinternetové době nám stačí křesťanské tamtamy. Zprávy jdou od úst k ústům. Pomáhají manželé i celé rodiny. Naše děti se zapojují s námi.

Rumunští uprchlíci na pražských nádražích, srpen 1990
foto: Karel Cudlín

Mezi prací přemýšlíme, co dál. Je jasné, že spontánní neorganizovaná pomoc je možná po krátkou dobu akutní nouze, ale je třeba se rozhodnout, co potom. Už víme, že své původní profese opustíme a budeme se věnovat službě lidem. Sbíráme odvahu pro samostatnou činnost. Nemáme žádné peníze kromě vlastních, je nás sotva jako prstů na rukou a zázemí žádné. Rozum se brání. Srdce naopak říká ano, dát se do práce.

 

Neuměl jsem si představit, jak do toho. Vlastní peníze dojdou. Dobrovolníci taky potřebují z něčeho žít. Zatímco jsem pochyboval, Vlasta měla jasno. Nevím, jestli si nepřipouštěla tyto otázky, anebo měla nějaké zjevení. Přesvědčila mě. Založíme křesťanský dobročinný spolek.

 

Ale jaké jméno? Mělo by být krátké a výstižné. Najednou je to jasné. Apoštol Pavel píše v dopise do Korintu: „A tak zůstává víra, naděje, láska.“ Ano, ta trojice, to jsou věci podstatné na zemi. Naděje proti beznaději. Máme to!

 

Napsat stanovy a jde se na úřad. Nemyslím na to, co je za den a kolik je hodin, doba je tak vzrušená! Klepu na vysoké dveře. Mladé ženě vysvětluji, proč přicházíme. Beze slova mi bere z ruky žádost o registraci a nechá nás na chodbě. Hledíme jeden na druhého. Asi nám potvrdí převzetí žádosti. Čekáme dvě tři minuty.

 

Dveře se znovu otevřou, beze slova dostávám do ruky stanovy s razítkem, že je registrace provedena. Do očí mi padne datum 21. srpna 1990. Teprve teď mi dochází to kouzlo nechtěného. Dnes je výroční den sovětské invaze a následné okupace, den, který přes dvacet let symbolizoval beznaděj. Ale pro nás je dnešek dnem Naděje! Na hodinkách mám poledne, právě skončily úřední hodiny. Nejsem si jistý, jestli jsem stačil poděkovat. Netuším, proč to šlo tak rychle. Možná zázrak?

 

Viděl jsem uspokojení lidí v krizovém štábu, když jsme oznámili registraci nového spolku. Našeho, československého. Tak se Naděje hned po svém zrodu stala nevládním partnerem státu.

 

Všechny tyto věci se odehrály během tří letních týdnů. Prožívali jsme přítomnost v horečném tempu. Museli jsme nacházet řešení problémů, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali.

 

Neměli jsme žádný plán založit organizaci. Všechno vyplynulo z běhu událostí, do kterých jsme jen vstoupili. Přišlo to spontánně. Naděje nevznikla, nebyla založena, Naděje se stala.“

...dále pracovali manželé Vlastimila a Ilja Hradečtí v uprchlickém táboře.

Pak zřizovali střediska pomoci pro integraci uprchlíků.

Potom začala NADĚJE pomáhat lidem bez domova.

Pak lidem ve stáří.

Později lidem s handicapem.

Následně ohroženým rodinám.

Nato ohroženým dětem.

Potom provozovat dluhové poradny.

Dnes NADĚJE působí ve 23 městech České republiky.

Dnes je NADĚJI třicet let.

Zítra přineseme naše vlastní pokračování tohoto příběhu.

https://ct24.ceskatelevize.cz/specialy/30-let-zpet/3152613-30-let-zpet-jsou-momenty-kdy-se-clovek-bez-cizi-pomoci-neobejde

V roce 2008 ho vyhlásilo Valné shromáždění OSN.

NADĚJE v Praze se pravidelně zapojuje do zimních humanitárních opatření pro lidi bez domova a během nouzového stavu v souvislosti s COVID-19 provozovala kemp na Císařské louce.

Na fotkách si můžete připomenout, jak vypadala humanitární pomoc v zimě roku 2006, kdy byly z důvodů velkých mrazů postaveny stany na Letné.

Děkujeme všem humanitárním pracovníků za jejich obětavost a odvahu při pomoci lidem v nouzi!

14. 8. 2008 jsme zahájili provoz naší mobilní sociální služby – „mobilky“! Za tu dobu jsme sice několikrát změnili vozidlo i její posádku, ale cíl zůstává po celé ty roky stejný - pomoc lidem bez domova.

K tomuto krásnému 12. výročí vám přinášíme pár zajímavých čísel z loňska:

MSS zajížděla na 12 stanovišť v 10 městských částech,

její pracovníci provedli 20 272 kontaktů,

uskutečnili 131 převozů (do zdravotnických zařízení či sociální služby),

v 1918 případech naši kolegové pomáhali s ošetřením zranění či onemocněním,

v 726 případech poskytli poradenství z oblasti prevence zdraví a hygieny.

Pomáhejte s námi i vy

https://www.darujme.cz/projekt/1060

„Můj život bez NADĚJE? Bylo by mi smutně, chodil bych od ubytovny k ubytovně,“ prozradil pan Pavel, bývalý klient sociálně terapeutické dílny NADĚJE v Roudnici nad Labem.

Pan Pavel už více než půl roku bydlí v komunitním chráněném bydlení „Camphill na soutoku“ v Českých Kopistech, kde spokojně žije v krásném společenství, pracuje na místní farmě a zdokonaluje svou techniku na tkalcovském stavu.

Před nedávnem jsme se vydali pana Pavla navštívit s kamerou. Jeho příběh nyní můžete zhlédnout.

A jestli chcete přispět na další rozvoj ve videu zmíněné komunitní zahrady sociálně terapeutické dílny v Roudnici nad Labem, aby klienti s postižením mohli více zdokonalovat své pracovní návyky, můžete tak učinit na portálu Darujme.cz. Srdečně děkujeme!