Naše oblastní ředitelka Michaela Lutišanová vyzpovídala pro náš interní časopis Pozdrav Josefa Průšu, který nejenže vede pobočky NADĚJE v Roudnici nad Labem a Štětí, ale také má široký záběr a všestranné zájmy. Přesvědčte se sami.
Co tě charakterizuje, jaký jsi?
Myslím, že mám rád lidi kolem sebe a lidé a jejich životní příběhy mne zajímají. Proto jsem si nakonec vybral za své životní povolání sociální práci. Ta mne opravdu naplňuje. Rád improvizuji, rád čelím novým výzvám a s optimismem, nadhledem a někdy i vtipem se zkouším vypořádávat s překážkami, které práce a někdy i život přináší. Vím o tobě, že se s nadšením věnuješ malým skautům.
Co pro tebe skauting znamená?
Se skauty díky našemu křesťanskému společenství tak nějak spolupracuji již od svých dvaceti let. Ale až ve svých čtyřiceti jsem se rozhodl, že budu pomáhat se skautingem v Litoměřicích. Inspirovaly mne k tomu vlastní děti. Spolu s manželkou jsme složili skautský slib a začala nám aktivita, v jejímž rámci jsme se oba rozhodli, že povedeme vlčata (mladší školáky) a budeme je připravovat na vstup mezi skauty. Skauting pro mne znamená kamarádství, lásku k přírodě a svému okolí vůbec. Je to pro mne způsob, jak něco málo udělat pro nastupující generaci, která převezme štafetu po nás.
Kromě skautingu se věnuješ i orientačnímu běhu, hraješ výborně na kytaru, umíš rozdělat oheň bez použití papíru! Máš široký záběr a všestranné zájmy. Při čem si nejvíce odpočineš?
Běh je pro mne relax a duševní očista. Začali jsme s ním opět v rodině, když jsme chtěli přivést vlastní děti ke sportu. Už jsme u něj zůstali. Při orientačním běhu nemá člověk čas myslet na zbytečné věci kolem. Vnímá mapu, okolí a běh. Úžasně si tím vyčistím hlavu. Krom toho se také učíte rychle rozhodovat, zda se dát nalevo či napravo. Vřele doporučuji – nejen sociálním pracovníkům. Co se týče mého hraní na kytaru, hraji tzv. táborákově. To znamená, že ve chvíli, kdy chci probudit partu kamarádů anebo sousedy od vedle, vezmu kytaru a začnu hrát třeba Slavíky z Madridu. Hudbu mám moc rád a to napříč žánry. Zato s rozděláním ohně je to někdy horší, třeba když fouká vítr a prší. Pravda, bez papíru se to dá, ale bez sirek a za pomoci třecích dřívek, jako to dělá například Bear Grills, to ještě vážně neumím.
Co tě přivedlo do NADĚJE? Je pro tebe práce zde něčím výjimečná ve srovnání s předchozími pracovními zkušenostmi?
O NADĚJI jsem věděl již delší dobu. Začínal jsem v sociální práci ve druhé polovině devadesátých let v Diecézní charitě. Pracoval jsem tehdy s uprchlíky a migranty. Jak jsem měnil zaměstnání, tak jsem postupně poznával i některé další cílové skupiny. Nějakou dobu jsem se věnoval práci s lidmi se závislostí na drogách a nějakou dobu osobám s duševním onemocněním. Později jsem pracoval v Domě na půli cesty v Litoměřicích. Tam jsem poznal fajn kolegy, s nimiž jsem se právě potkal i v NADĚJI. Když jsem se rozhlížel po nové práci, tak to byli oni, kdo mne do NADĚJE přivedli. Jsem za to rád. V NADĚJI jsem začal pracovat v azylovém domě s jednotlivci a rodinami bez domova.
V Roudnici nad Labem a ve Štětí máš na starosti chod celkem sedmi služeb – azylového domu, terénních programů, chráněného bydlení, sociálně terapeutické dílny i dluhové poradny. Je to docela pestrá škála. Jak se ti daří svou práci mezi všechny služby rozdělit? Která služba ti dá nejvíce zabrat?
Při vedení služeb čerpám hodně ze zkušeností ze svých předchozích zaměstnání. Žádná ze služeb mi není cizí, s každou jsem se během své pracovní praxe osobně setkal. Každá má svá specifika a je něčím náročná. Samozřejmě, že jistou náročnost mají služby azylový dům a krizová pomoc. Už jen proto, že pracují s více klienty a mají početný personál. Vést tyto služby není rozhodně jednoduché. Řešíte často i technické problémy jako například vlhké zdivo či nefungující topení. V tomto je zajímavá ale i náročná služba chráněné bydlení. O nic méně jednoduché to nemají kolegyně a kolegové v terénních programech či v sociálně terapeutické dílně. Velkou dávku odborných znalostí naopak zase vyžaduje odborné sociální poradenství, které se zaměřuje na dluhovou problematiku. Zkrátka každá sužba má své květy i trny. Kdybych si mohl vybrat, kde bych mohl působit jako sociální pracovník, tak bych momentálně asi zvolil chráněné bydlení. Líbila by se mi dlouhodobá a někdy terapeutičtější práce s klienty. Práce vedoucího pobočky mne baví pro její rozmanitost. Jsem si vědom, že mám pod sebou dobrý personál, spolehlivé vedoucí služeb. Vím, že pod jejich vedením služby fungují dobře a jen tak zabrat mi nedají!
Co je na tvé pozici pro tebe nejtěžší?
Asi některá rozhodnutí. Vedoucí pozice s sebou nese i rozhodování a to často není ve prospěch všech zaměstnanců. Spravedlnosti se těžko dosahuje. Těžké je někdy také hledání, jak se vypořádat s financemi ve službách. To je ale pak už více práce ekonoma a někdy fundraisera.
Potkal ses za dobu svého působení v NADĚJI s někým, kdo tě nějak ovlivnil?
Určitě. V NADĚJI jsem měl možnost potkat skvělé lidi a Bohu za ně děkuji. Jmenovat jednotlivě je nechci, je jich hodně a každý z nich je pro mne něčím výjimečný, v něčem inspirující. S některými bývalými kolegy a kolegyněmi se potkáváme dodnes.
Není to dlouho, co NADĚJE oslavila 30 let od svého vzniku. Co bys jí i všem čtenářům Pozdravu popřál do dalších let?
Hodně trpělivosti a skromnosti, bez nichž se tato práce nedá dělat. Pokud nechybí tyto dvě složky, tak jde všechno o něco líp. Také veselého a vtipného ducha – s tím se lépe překonávají překážky. A hlavně přeji NADĚJI a všem hodně Božího požehnání, bez něj jest marné všechno naše konání.
Méně...
