BLOG

S potravinovou sbírkou jsme v NADĚJI v Písku začali v roce 2018. Zpočátku jsme sami přemýšleli, jakým způsobem potraviny vydávat. Jakou zvolit cestu předání našim klientům?  Nakonec jsme zjistili, že nejvhodnější je přístup neposuzující a bez stresu.

Také klienti si na novou službu zvykali postupně. Potřebovali vysvětlit, že potraviny jsou v pořádku i po datu minimální trvanlivosti. Teprve časem začali věřit tomu, že od druhých lidí mohou dostat darem potraviny, které jsou v pořádku. Ve většině rodin klientů panuje nedůvěra, například děti jsou zvyklé jíst jídlo pouze z domova a od matky. Tento přístup vypovídá o jejich nejistotě týkající se vnějšího světa. Tak se nám ukázala další cesta k jejich pochopení, a tudíž další možnosti v práci s nimi.

Během výdeje potravin jsme navíc zjistili, že většina klientů se cítí nepříjemně, když se jich ptáme, jaké potraviny nyní nejvíce potřebují. Většinou očekávali, že přivezené potraviny z potravinové banky rozdělíme automaticky a každý dostane něco. Velmi mne překvapilo, že naši klienti neumějí říci, co přesně chtějí, neumějí vybrat ty nejdůležitější věci, které jim v domácnosti chybí. Raději přijímají to, co jim určí někdo jiný. I to je pro nás návod k motivaci klientů, kteří ve většině případů přijímají to, co jim společnost dává a určuje, a nemají představu o tom, že mohou svůj život sami měnit.

Výdej potravinové pomoci nám tedy přinesl mnoho nových zkušeností a podnětů k další práci.

Potravinová pomoc pomohla například otci se dvěma dětmi, který se přistěhoval na naši ubytovnu. Děti má ve vlastní péči, mateřská dovolená mu končila. Byl v situaci, kdy sám nevěděl, co se v jeho životě bude odehrávat další den. Než vyřídil registraci na úřadu práce a než mu přišly dávky hmotné nouze, čerpal potravinovou pomoc především od nás z banky. Právě ta pomohla jemu a jeho dětem zvládnout velmi těžké období.

Pokud se člověk sám nedostane na dno sil, stěží pochopí, jak těžké je s prázdným žaludkem měnit svůj život k lepšímu. Proto je potravinová pomoc pro naše klienty, kteří většinou pobírají dávky hmotné nouze, tak důležitá. Nyní, když už se klienti naučili potravinám z potravinové banky důvěřovat, pomáhají jim překlenout období bez peněz. Možná, že někteří z nich, že svět neznamená jen chudobu a nedostatek, a pokusí se najít v životě nový směr.

Veronika Lexová je pracovnice v sociálních službách, pracuje s ohroženými rodinami v pobočce NADĚJE v Písku.

Jsme vděčni za každý příspěvek na službu pro ohrožené rodiny.

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?

Vzpomínám na svoje první zaměstnání v roce 1985. Bylo mi 18 let a nastoupila jsem jako pomocná vychovatelka do internátní mateřské školy pro nevidomé v Praze na Loretě. Nějakou shodou okolností jsem podepsala pracovní smlouvu dříve, než si někdo přečetl můj kádrový profil. Pro ty, co už nerozumějí: každý potenciální zaměstnanec byl posuzován podle třídního původu a politické angažovanosti své nebo svých rodičů. Jako dcera evangelického faráře jsem se ve školství ocitla opravdu omylem. Indoktrinace od ředitelky ústavu proběhla hned první den. „Soudružko, tady jsme všichni soudružky a soudruzi.“ Následoval výčet toho, co nesmím s těmi čtyřletými nevidomými dětmi dělat, co nesmím říkat, a vůbec - abych se držela co nejvíc zpátky. Ten strach a ustrašenost, lež a šeď, zaslepenost lidí v instituci, která měla rozvíjet slepé děti! Ještě dnes si tu atmosféru dokážu vybavit.

S třicetiletým výročím návratu svobody se bude spojovat řada výročí nevládních organizací, které mohly vznikat a působit ve vzdělávání a sociální práci. Raduji se z té pestrosti. Před měsícem do naší zlínské pobočky zavítalo na návštěvu přes 30 lidí z ostravských sociálních služeb, které zřizuje město. Měli jsme si tolik co říct a sdílet. Zároveň jsme vnímali rozdílnost přístupů – co je ekonomicky smysluplné, co je efektivní, na co máme a nemáme peníze, na jaké potřeby veřejnosti svojí prací chceme odpovídat. Všechny nás ten rozhovor bavil, pestrost je přínosem. Společné hledání dává sílu pro vlastní směřování.

Do sociální práce stále přicházejí nová témata, výzvy a dilemata: sebeobhajoba lidí žijících se znevýhodněním, komunitní řešení sociálních problémů, sdílená ekonomika jako součást prevence chudoby. Je to pestré a je radost věnovat tomu pozornost. Je radost vnímat, že významným hybatelem změn jsou lidé v organizacích vzniklých na základě občanské odpovědnosti.

Co znamená pro můj život, že v mojí zemi se tak často dostávají k moci lidé bez studu, bez zásad a morálních hodnot? Rozčiluje mě to a stydím se za ně, ale nikdo tam nebude sedět na věky. Výročí slavím s vděčností za občanskou společnost a za práci mnoha nevládních organizací. Slavím ho s nadějí, že je spousta lidí, kteří aktivně a zodpovědně mění k lepšímu tuhle pestrou a svobodnou zemi.

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit půdu pro předložení zákona o eutanazii. Pozvali na ni právníky z několika evropských států, žádného lékaře, žádného filosofa.

Hned na začátku bylo sděleno, že k příspěvkům nebude diskuse, ta bude odpoledne. Otázku můžeme napsat, a „pokud bude dost času, tak se o ní pobavíme“.

V úvodním příspěvku „Eutanázie – sémantika a terminologie“ jsem očekával vymezení pojmů. Josef Kuře z brněnské lékařské fakulty, který přednáší lékařskou etiku, mluvil k české veřejnosti, nechápu proč, anglicky. Rychlosti jeho řeči tlumočníci nestačili, přeložili každou druhou třetí větu. Mnoho jsem se nedověděl, i když jsem si překlad jeho příspěvku poslechl třikrát ze záznamu.

Přiznal, že na Masarykově univerzitě mají akademičtí pracovníci jiné porozumění pojmům. Na obrázcích z wikipedie (spíš bych očekával odkaz na vědeckou práci) ukazoval, že eutanazie je přítomná zejména v západním světě. Držel se zastaralé zavádějící terminologie, která nerozlišuje morální rozdíl mezi aktivní eutanazií (lékař zabije pacienta) a pasivní eutanazií (odstoupením od léčby).

Pochopil jsem, že pod eutanazii zahrnuje taky paliativní péči. Příspěvek zakončil slovy (doslovný přepis překladu): Mnoho lidí má strach, že nebudou dostatečně léčeni, že se jim bude dostávat přílišné nebo malé péče, ve skutečnosti máme dystanazii* a nemáme jaksi čísla, ale myslím si, a mnoho lékařů to potvrzuje, že většina lidí umírá právě kvůli dystanazii, což je špatná smrt. Neuvedl žádný výsledek výzkumu, jen „myslím si“.

Po něm vystoupili právníci z Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Mluvili o pravidlech eutanazie v jejich zemích, ukázali statistiky. Uvedu jen několik detailů:

• v Nizozemí lze eutanazie vykonat na dětech od 12 let,
• v Belgii není omezení věku, vytvořili konstrukt „schopnost vyjádřit přání“,
• lékař, který provedl eutanazii, to musí nahlásit, a teprve dodatečně komise posuzuje zákonnost – tedy v době, kdy je pacient mrtev a nic už nelze napravit,
• v Nizozemí se dostal před soud jen jeden případ, prokurátoři to prý nechtějí dělat, aby lékaři neskrývali provedenou eutanazii,
• eutanazii lze vykonat i bez explicitní žádosti pacienta (lékař rozhoduje sám o životě a smrti svého pacienta; lékař rozhoduje, kdo má právo žít a kdo ne).

V Nizozemí lékaři usmrtili nebo dopomohli k sebevraždě za rok 2018 celkem 6100 pacientů, z toho 430, to je 7 %, zemřelo nedobrovolně, lékař rozhodl bez jejich žádosti. To znamená, že o každé čtrnácté eutanazii rozhodl jen lékař bez vůle pacienta, možná proti jeho vůli.

Bylo mi úzko z toho, jak chladně a bez emocí se mluvilo o zabíjení lidí bezbranných a zranitelných. Dokonce dětí. Jen čísla, techniky a postupy, jako by nešlo o lidské životy.

Nebyl jsem dál schopen poslouchat další řečníky, před obědem jsem odešel.

Listina základních práv a svobod, která je ústavním zákonem, říká v článku 6: Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Je v ní však nebezpečná klička, kterou by mohli propagátoři eutanazie zneužít: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Jsem přesvědčený, že zákon o eutanazii nepotřebujeme. Potřebujeme kvalitní paliativní péči. Jejím principem je kvalitní odborná léčba bolesti a řešení psychické, sociální a duchovní součásti pacientovy osobnosti. Trpící člověk potřebuje více péče a doprovázení v umírání. Smrt musí být chápána jako přirozená součást života.

Nedopusťme schválení zákona o eutanazii! Nedopusťme, aby lékaři beztrestně zabíjeli své pacienty!

                                 Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.

*Dystanázie - umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie, neboli zadržená smrt, je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup. Zdroj: Hospice.cz

V současnosti není výjimkou, když lidé nezvládají platit své finanční závazky,
až se dluhy dostanou do exekucí. Z dluhové pasti je velmi těžké uniknout klasickými měsíčními splátkami, protože závazky kvůli úrokům stále rostou a rostou.
Pro tyto situace v České republice existuje možnost oddlužení. V červnu 2019 se novelou insolvenčního zákona některé podmínky osobního bankrotu změnily.

O oddlužení neboli osobní bankrot lze požádat návrhem u krajského soudu v místě trvalého bydliště dlužníka. Návrh si člověk ve většině případů nemůže podat sám. Je potřeba kontaktovat právníka či notáře, kteří mají povolení za úplatu návrh zpracovat a podat. Nebo lze kontaktovat organizace, jež dostaly od Ministerstva spravedlnosti akreditaci k podávání návrhů na povolení oddlužení. Takovou organizací je například NADĚJE. Službu poskytujeme zdarma.

Po povolení oddlužení soudem člověk splácí své závazky většinou srážkami z příjmu v takové výši, jako by měl přednostní pohledávky. Na internetu velmi dobře fungují kalkulačky osobního bankrotu, kde si orientačně můžete propočíst, jak vysoká by srážka byla. Obecně lze říci, že výše srážek závisí na výši čistého příjmu a počtu vyživovaných osob dlužníka. Doba splácení závazků v oddlužení je různá. Zákon umožňuje lidem, jež zaplatí za 3 roky více než 60 % všech svých závazků, oddlužení ukončit. V ostatních případech musí dlužník v oddlužení vydržet po dobu 5 let, přičemž vstupní podmínkou již není nutnost splnit úhradu alespoň 30 % z celkové dlužné částky. V těchto případech soud po 5 letech rozhodne, zda se dlužník dostatečně snažil zaplatit co nejvíce procent, a podle toho usoudí, zda zbytek závazků dlužníkovi odpustí či nikoli. Soud má ovšem tuto možnost zkoumat snahu dlužníka ve všech případech.

Největší výhodu novelou získali lidé se starobními a invalidními důchody pro invaliditu druhého a třetího stupně. Pro ty platí, že v oddlužení budou hradit splátky po dobu 3 let nehledě na procentuální uspokojení věřitelů. Nemusí tedy plnit ani hranici 30 %.

Po novele zákona existují dvě možnosti oddlužení: prodejem majetku dlužníka nebo splátkovým kalendářem s prodejem majetku dlužníka. Pokud dlužník nevlastní nic hodnotného, lze říci, že bude své závazky pouze splácet. Do oddlužení může vstoupit člověk, který má pravidelný měsíční příjem, má dva a více závazků a nemá v rejstříku trestů záznam z majetkové trestné činnosti. Minimální zákonná splátka, kterou musí člověk měsíčně hradit, činí 2 178 Kč. Jde však pouze o minimální splátku, výše srážky se vypočítává z čistého příjmu.

Naše Středisko NADĚJE v Jablonci nad Nisou od doby účinků nových podmínek oddlužení podalo více než 30 návrhů na povolení oddlužení. Zpracování se zjednodušilo, vyřízení proto netrvá tak dlouho, jako tomu bylo před změnami v zákoně. Pokud už nevíte ohledně svých dluhů kudy kam, obraťte se na nás.

Zuzana Baczová je terénní sociální pracovnice a vedoucí Střediska NADĚJE
v Jablonci nad Nisou.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby dluhového poradenství.

Pan Milan po celý svůj dospělý život pracoval. Když mu bylo 78 let, zemřel majitel bytu, v němž pan Milan žil. Najednou se musel vystěhovat. Ze dne na den se ocitl na ulici. Co teď?

Pan Milan se dostal do denního centra NADĚJE. Začal bydlet v azylovém domě, požádal příslušnou městskou část o seniorský byt.

Po dlouhých 5 letech přišla panu Milanovi od městské části pozitivní zpráva: byt mu byl přidělen. Skvělé, ano. Jenže panu Milanovi bylo už 82 let. Už se necítil na bydlení o samotě. Potřeboval pomoc někoho dalšího. Postupně ztrácel chuť k jídlu, neměl energii ani na to, aby vyšel ven. Bolely ho nohy. V den, kdy mu v novém bytě přimontovali elektroměr, se pan Milan stěhoval do hospice. Život v novém bytě už se nekonal...

Toto je příběh jednoho úžasného člověka, který už není mezi námi. Přesto s námi zůstane napořád. Bohužel podobnou situaci zažívá více starších lidí. Dostat seniorský byt s nízkým nájemným je výhra, která se málokomu podaří. Jak jsou tyto byty přidělovány? Každý žadatel je bodově ohodnocen. Jenže za co tyto body jsou? Více bodů za špatný zdravotní stav, více bodů za vyšší věk, za nedůstojné nebo žádné bydlení. Čím více bodů, tím máte větší šanci na byt, ale zároveň jste blíže smrti. Neměla by se proto hranice, od níž je možné seniorský byt získat, trochu snížit?

Vím, bytů je málo, žadatelů je mnoho. Kde je slibované řešení v podobě zákona o sociálním bydlení? Ještě si budeme muset počkat?

Opět?

Tereza Fialová je vedoucí tréninkových bytů terénního programu NADĚJE v Praze.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Jistě tyhle výroky všichni známe. Vždyť je to přece jednoduché. Pokud bych se dostala na ulici já, tak si práci a bydlení hned najdu. Nenechala bych to dojít tak daleko. Proč to nedělají oni? Proč nemůžou chodit na pohovory jako ostatní? Proč si nezaplatí ubytovnu? Vždyť na tom nic není. Ať jdou všichni makat!

Je těžké lidem, kteří takto uvažují, vysvětlit, že problém člověka bez domova může být složitější.

Vezměme si za příklad některého z našich klientů, říkejme mu Olda. Olda byl vždycky citlivý chlapec. Neměl moc přátel. Dobře se učil. Když mu bylo sedmnáct let, zemřela mu matka. Zůstal sám s otcem. Nikoho jiného z rodiny už neměl. Otec propadl alkoholu. Olda se začal toulat venku. Potkal nové přátele. Líbilo se mu, že jdou proti proudu. Jeho parta rekreačně užívala drogy a Olda je po čase také zkusil. Být pod vlivem se mu zalíbilo, protože vypustil vše špatné, co zažíval doma. Pouze si užíval trip.

Otec ho začal bít a dávat mu za vinu, že je matka mrtvá. V osmnácti se Olda rozhodl, že odejde z domova. Nastěhoval se do domu k přátelům. Žili bez vody a elektřiny. Olda byl rád, že ho k sobě domů pozvali, že o něj má někdo zájem. Protože ho přátelé přesvědčili, že je vzdělání k ničemu, odešel ze školy. Prostě si chtěl užívat ten moment, kdy nemusí myslet na minulost ani na budoucnost. Život tady a teď.

Protože neměli peníze na jídlo, účastnil se s kamarády malých krádeží v obchodech. Jednou ho chytili a dostal podmínku. Tu po čase porušil a byl odsouzený k trestu odnětí svobody. Do vězení dostal zprávu, že otec zemřel při autonehodě. Řídil pod vlivem alkoholu.

Ve vězení si Olda uvědomil, že takto žít nechce, že tohle není on. Po propuštění měl však problém si bez školy a se zápisem v trestním rejstříku najít práci a bydlení. Když se mu podařilo přes agenturu sehnat práci i s ubytováním, byl šťastný. Bohužel po měsíci ho z práce vyhodili. Zaplatili mu pouze část výplaty a už se neozvali.

Vrátil se tedy na to jediné místo, kde s ním dobře zacházeli. Jeho přátelé se za tu dobu změnili, byli agresivnější. Okradli ho o vydělané peníze.

Olda neměl kam jít. Ustlal si na lavičce v parku. Tam ho našli policisté. Poslali ho do NADĚJE, kde by mu mohli pomoci. V NADĚJI se dozvěděl o organizaci, která mu našla zaměstnání i přes záznam v trestním rejstříku. Také mu pomohla kontaktovat psychologa a nabídla noclehárnu do jeho první výplaty zdarma.

V praxi se s tím setkáváme denně. Klient je odtržený od rodiny svojí či její chybou. Často jde o děti z dětských domovů, které v osmnácti letech odešly a o životě nevěděly zhola nic. Neměly nikoho, na koho by se mohly obrátit. Bývají to také lidé s psychiatrickou nemocí, pro které mohou být běžné denní úkoly - které nám přijdou obtěžující, ale zvládnutelné - velice stresující. Je mnoho důvodů, proč není lehké se prostě zvednout a jít do práce. Říci, že si za to člověk může sám, ať jde makat, je jednoduché.

Popsaným příkladem jsem chtěla naznačit, jaké příběhy mohou mít naši klienti za sebou. Někdy je pro nás jejich stav tak nepochopitelný, protože se na situaci nedokážeme podívat jejich očima. Díváme se očima svýma. Ty ale mohou vidět úplně jinak.

Michaela Bejblová je sociální pracovnice denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.