BLOG

Pestrý a svobodný

Pestrý a svobodný

15.11.19 | Naděje | Kateřina Pivoňková

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?


Více...
 
Pestrý a svobodný

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?

 

Vzpomínám na svoje první zaměstnání v roce 1985. Bylo mi 18 let a nastoupila jsem jako pomocná vychovatelka do internátní mateřské školy pro nevidomé v Praze na Loretě. Nějakou shodou okolností jsem podepsala pracovní smlouvu dříve, než si někdo přečetl můj kádrový profil. Pro ty, co už nerozumějí: každý potenciální zaměstnanec byl posuzován podle třídního původu a politické angažovanosti své nebo svých rodičů. Jako dcera evangelického faráře jsem se ve školství ocitla opravdu omylem. Indoktrinace od ředitelky ústavu proběhla hned první den. „Soudružko, tady jsme všichni soudružky a soudruzi.“ Následoval výčet toho, co nesmím s těmi čtyřletými nevidomými dětmi dělat, co nesmím říkat, a vůbec - abych se držela co nejvíc zpátky. Ten strach a ustrašenost, lež a šeď, zaslepenost lidí v instituci, která měla rozvíjet slepé děti! Ještě dnes si tu atmosféru dokážu vybavit.

 

S třicetiletým výročím návratu svobody se bude spojovat řada výročí nevládních organizací, které mohly vznikat a působit ve vzdělávání a sociální práci. Raduji se z té pestrosti. Před měsícem do naší zlínské pobočky zavítalo na návštěvu přes 30 lidí z ostravských sociálních služeb, které zřizuje město. Měli jsme si tolik co říct a sdílet. Zároveň jsme vnímali rozdílnost přístupů – co je ekonomicky smysluplné, co je efektivní, na co máme a nemáme peníze, na jaké potřeby veřejnosti svojí prací chceme odpovídat. Všechny nás ten rozhovor bavil, pestrost je přínosem. Společné hledání dává sílu pro vlastní směřování.

 

Do sociální práce stále přicházejí nová témata, výzvy a dilemata: sebeobhajoba lidí žijících se znevýhodněním, komunitní řešení sociálních problémů, sdílená ekonomika jako součást prevence chudoby. Je to pestré a je radost věnovat tomu pozornost. Je radost vnímat, že významným hybatelem změn jsou lidé v organizacích vzniklých na základě občanské odpovědnosti.

 

Co znamená pro můj život, že v mojí zemi se tak často dostávají k moci lidé bez studu, bez zásad a morálních hodnot? Rozčiluje mě to a stydím se za ně, ale nikdo tam nebude sedět na věky. Výročí slavím s vděčností za občanskou společnost a za práci mnoha nevládních organizací. Slavím ho s nadějí, že je spousta lidí, kteří aktivně a zodpovědně mění k lepšímu tuhle pestrou a svobodnou zemi.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Sestra v nebezpečném terénu sociálních služeb

Sestra v nebezpečném terénu sociálních služeb

aneb příspěvek k Mezinárodnímu dni sester 12. 5.

10.05.19 | Naděje | Kateřina Pivoňková

Zdravotní sestry slaví svůj mezinárodní den a je to dobře. Každý máme svou zkušenost. Jak je to povzbuzující a uklidňující, když se v


Více...
 
Sestra v nebezpečném terénu sociálních služeb

Zdravotní sestry slaví svůj mezinárodní den a je to dobře. Každý máme svou zkušenost. Jak je to povzbuzující a uklidňující, když se v nemoci nebo starosti o blízkého nemocného setkáte se sestrou – zkušenou profesionálkou, která je zároveň laskavá a chápe vaši situaci. Všechno má perfektně zorganizované, její ruce jsou nadmíru šikovné, hlava bystrá, pamatuje si o vás i ostatních pacientech spoustu věcí.

 

Uplatnění zdravotních sester je velmi rozmanité. Jak to mají ty, které svojí prací spojují sociální a zdravotní péči? Od sester v domovech pro lidi ve stáří čekáme, že budou samostatně a na vlastní zodpovědnost činit dobrá a komplexní rozhodnutí v nejrůznějších situacích svých klientů. Koho volat, kdy volat, jak rychle volat, s kým bude konzultovat, jak zohlednit předem vyslovená přání. Taková sestra svým přístupem ovlivní hloubku toho, co se lékař o klientovi dozví, zda se dostane k dalším odborníkům, nebo naopak, zda nebude vláčen zbytečnými vyšetřeními. Čekáme od ní, že bude ošetřovat ve stejné kvalitě jako sestra v nemocnici, o nic míň. Je stejně dobrá, vzdělaná, schopná, ale na rozdíl od nemocniční sestry nemá za zády přítomné lékařské autority a před sebou má podstatně víc klientů.

 

Pohybuje se ovšem v nebezpečném terénu: rodina – klient – lékař – management. Rodina očekává zdravotní péči na stejné úrovni jako ve zdravotnickém zařízení. Klientů je na jednu sestru mnohem víc než v nemocnici, trpí vícero nemocemi, atypickými obtížemi, specifickými geriatrickými potřebami. Lékař je omezeně dostupný, očekává, že si setra poradí sama. Sestra mu je vděčná za konzultace po telefonu. Management sociálních služeb většinou zdravotnické části péče vůbec nerozumí a trápí se především snahou získat na odměny sestrám peníze ze zdravotních pojišťoven.

 

Sestra v sociálních službách je poslem i terčem zpráv, vysvětlování, osvěty, zprostředkování. Je hůře placená než sestra v nemocnici, jako by byla zdravotníkem „druhé kategorie“. Přesto čekáme, že bude předvídat kritické problémy péče a předejde zhoršení a zdravotním komplikacím. Pro zdravotní pojišťovny je absolutně nejlevnějším nástrojem, jak se postarat po zdravotní stránce o staré lidi a lidi s těžkým postižením.

 

Osm let praxe sestry u lůžka na chirurgickém oddělení nemocnice mě naučilo všímat si některých podobných rysů u žen, které si vyberou tuto profesi. Vysoká laťka smyslu pro odpovědnost, schopnost multitaskingu, rychlost rozhodování a rychlý krok. Pro nezdravotníky je to někdy docela nesnesitelné. Ještě více let praxe ředitelky v sociálních službách mě naučilo, že čím pevnější sepětí perfektní práce zdravotních sester a sociálních pracovníků, tím líp se žije křehkým starým lidem v sociálních službách.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.


Méně...
 
Čeká nás éra starých chudých žen?

Čeká nás éra starých chudých žen?

05.02.19 | Lidé ve stáří | Kateřina Pivoňková

Obyvatelstvo v Evropě stárne. Rodí se málo dětí a zvyšuje se věk dožití. Ženy žijí déle než muži. V České republice je to takto:


Více...
 
Čeká nás éra starých chudých žen?

Obyvatelstvo v Evropě stárne. Rodí se málo dětí a zvyšuje se věk dožití. Ženy žijí déle než muži. V České republice je to takto: porodnost klesla pod 1,6 dítěte na jednu ženu, což je pod hranicí prosté reprodukce. Muži se dožívají průměrného věku 76 let, ale ženy 82 let. Průměrný starobní důchod u mužů je 13 000 korun, u žen 10 000 korun. Ženy jsou tedy podstatně víc ohrožené chudobou ve stáří. Říká se, že nás čeká éra starých chudých žen.

 

Ale pojďme k ženám mladým, respektive v reprodukčním věku. Rozdíl mezi výdělkem mužů a žen (gender pay gap) je 22 procent - druhý největší v Evropě. Za námi je už jen Estonsko. Náklady na výchovu jednoho dítěte do dospělosti se odhadují na 1 – 1,5 milionu korun. Každé druhé manželství se rozpadá. Těžko odhadnout, kolik žen samoživitelek postrádá přiměřený finanční podíl otce dítěte na saturování jeho potřeb.

 

Tři konkrétní situace: moje sedmdesátiletá dobrá známá pobírá důchod 9 100 korun. Přitom porodila a vychovala tři děti, všichni dnes pracují, mají rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, odvádí daně. Já vím, koeficienty, doba pojištění, procentní výměra, prostě to na vyšší důchod nevyšlo. Přijde vám to v pořádku? Nedala téhle zemi dost na to, aby teď nemusela být „nízkopříjmová“ seniorka?

 

Situace druhá: případová konference na odboru sociálně právní ochrany dětí v malém městě. Osamělá máma se dvěma dětmi, problémy ve škole, peníze nestačí na bydlení, nedaří se udržet si práci, vznikají dluhy. Sociální pracovníci, učitelé, všichni zúčastnění tlačí na matku, co všechno je potřeba ve prospěch dětí udělat. Kde je otec? Byl vůbec přizván, nebo se s ním už automaticky nepočítá? Kdo z obou rodičů bude asi mít ve stáří lepší příjem?

 

Situace třetí: Manželé středního věku se třemi dětmi se v bance ptají na možnost spotřebitelského úvěru. Ačkoliv žena vydělá podobně jako její manžel, úvěr je jí nabídnut mnohem nižší než muži. Zřejmě proto, že v případě rozvodu jí zůstanou děti, mnohem vyšší náklady a hrozí jí propad do chudoby a neschopnosti splácet.

 

Co když představa života staré chudé osamělé ženy podvědomě negativně ovlivňuje touhu mladé ženy mít víc dětí? Ta vysoká pravděpodobnost, že jako žena matka nevydělám to co muž a vstříc stáří půjdu s podstatně horšími materiálními vyhlídkami? Copak se to nedá změnit? Můj kamarád matematik říká: „Na to by musela stačit změna jednoho výpočtového vzorce.“

 

Chci věřit, že členy nově sestavené důchodové komise zajímá, že postupně vymíráme, že mnoho žen nemá chuť a odvahu mít víc dětí. Chci věřit, že v komisi jsou ženy odbornice, které vnímají tento problém. Začít by se mohlo třeba tím, že by lidé mohli část svého odvodu na sociální pojištění nasměrovat konkrétně na zvýšení důchodů svých rodičů.

 

Je to nespravedlivé. Nejsme schopni vyrovnat celoživotní příjmový příkop mezi ženami matkami a muži. Možná i proto je naše země odsouzena k vymírání.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně

 



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
Lidská práva jako výbava na cestu

Lidská práva jako výbava na cestu

10.12.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková

První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“


Více...
 
Lidská práva jako výbava na cestu

První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“

 

Marek se před dvaceti lety narodil svobodný a ostatním rovný v důstojnosti a právech. Bylo to zjevné postižení miminka, osamělost mladé maminky, nebo nedostatek rodinné soudržnosti, co dostalo malého Marka do kojeneckého ústavu a pak do dětského domova? Nenaplnilo se jeho právo na dětství v původní rodině, ani na inkluzivní vzdělávání mezi ostatními dětmi. Přestože celé dětství a dospívání strávil v institucích, naštěstí se mu dostalo laskavé péče. Jeho vychovatelé uměli pracovat s dítětem s lehkým mentálním postižením s autistickými rysy a poruchami přizpůsobení.

 

Pak přišla dospělost a s ní „dobrý úmysl“ na omezení svéprávnosti. Návrh zněl: omezit Marka při jednáních s institucemi, při řešení vlastního bydlení a určení místa pobytu a také při nakládání s finanční hotovostí. To Marek už několik měsíců žil v chráněném bydlení. Tady jsme uvažovali jinak. Ať je Marek svobodný a rovný ostatním v důstojnosti a právech. S pomocí to dokáže a je to správné.

 

Soudkyně okresního soudu tak rozhodla. Marek uzavřel se zlínskou NADĚJÍ smlouvu o nápomoci při rozhodování a právním jednání. Žádné omezení svéprávnosti se nekoná. Žije svůj život svobodně a zodpovědně tak, jak sám uváží. Soudkyně hleděla víc ke svobodě a lidskému právu na důstojnost, než na posudky, staré zátěže, obavy ze zneužití. Pro všechny účastníky to znamenalo mimořádnou zkušenost.

 

Je to jen jeden příběh, jeden život jednoho mladého muže.

 

Přední česká filosofka 20. století Božena Komárková ve své knize Lidská práva píše: „Lidská práva od svých osvícenských počátků až po poslední dokumenty OSN jsou výbavou člověka na cestu nedokonalým světem a pomocí, aby mohl žít odpovědně. Svoboda je těžkým darem.“

 

Lidská práva jako výbava na cestu – zvláštní obraz, tak aktuální. Jsou výbavou sociálním pracovníkům, když se vydávají na společnou cestu se svými klienty. Jsou navigací všem, kteří rozhodují o druhých lidech. K 70. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv si můžeme přát: Pojďme tuhle výbavu používat, když vedeme debatu o sociálním bydlení, o inkluzivním vzdělávání, o problému uprchlictví, o podmínkách života ve vyloučených lokalitách. Svoboda, ve které žijeme, je totiž těžkým darem. Žádá po nás, abychom ji přáli a vymáhali i pro druhé.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 

 


 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi s handicapem.

 


Méně...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolnictví po chlapsku

04.12.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. 


Více...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. Většinou si jako dobrovolníka představíme ženu, která sedí u lůžka nemocného, povídá a naslouchá, předčítá, doprovází. To je skvělé. Ale může to být i jinak. Zrovna dnes, kdy si připomínáme Mezinárodní den dobrovolníků, mám chuť představit méně obvyklé dobrovolnictví: po chlapsku.

 

František a Jiří jsou dva muži v nejlepším věku, kteří rozhodně nemají času nazbyt. Přesto jednou za čtrnáct dní dojedou do místní potravinové banky, vyzvednou několik beden pomoci pro potřebné rodiny a jednotlivce. Přetřídí je a rozvezou tam, kam je potřeba. Aktuálně jde o konkrétní osamělé staré ženy nebo rodiny s více dětmi v insolvenci. Zabere jim to tak tři hodiny a je to práce pro chlapy. Je potřeba ji udělat.

 

Jeff je Angličan, který část roku žije v České republice a druhou část u sebe doma, v menším městě nedaleko Londýna. Když je tam, pravidelně dobrovolnicky vozí svým autem starší nebo nemocné lidi, kam potřebují. Doprovodí k lékaři, do obchodu, na úřady. Dělá to u nich prý mnoho lidí, kteří už jsou v důchodu, mají čas a chuť pomáhat. Je to prostě normální a navíc, až někdy oni budou potřebovat, jistě se také budou mít na koho obrátit. Jeff uvažuje jinak, než jsme zvyklí u nás. Vím o něm, že taky neváhá darovat na dobré účely svoje peníze. Řekl mi svojí roztomilou češtinou: „Nechci být jednou ta nejbohatší mrtvola na hřbitově.“

 

Antonia jsem potkala v italském Miláně při výcviku pro pracovníky nově vzniklých potravinových bank ve střední a východní Evropě. Svoji kariéru ukončil jako vysoký manažer v IBM. Když to přenechal mladším, rozhlížel se, co rozumného bude dělat. Teď jednou týdně na své velké motorce dojíždí do obrovského překladiště ovoce a zeleniny. S farmáři se už zná. Přebere od nich ovoce a zeleninu, které si prodejci a restauratéři nekoupili, a naloží vše do připraveného auta potravinové banky. Pak už odfrčí na své mašině s vědomím, že to má smysl.

 

Díky Bohu za každého, kdo dobrovolně, zadarmo a rád pomáhá zlepšovat svět a konkrétní životy. Už skoro třicet let žijeme ve svobodné zemi. Přesto jsme ještě v dobrovolnictví nedospěli tak daleko jako v jiných evropských zemích. Není to pro nás samozřejmé ani běžné. Možná je problém v tom, že jsme ještě neodkryli nejrůznější tváře dobrovolnictví. Potřebujeme přijít na to, co všechno na dobrovolnictví může lidi bavit. Dobrovolnictví nejen jako soucit a blízkost, ale také jako energická pomoc, fortel a zábava.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Jídlo jako paradox

Jídlo jako paradox

příspěvek k Mezinárodnímu dni za odstranění chudoby

16.10.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka


Více...
 
Jídlo jako paradox

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka nebo rodiny.

 

V Česku to máme spočítané takto: hranice příjmové chudoby je pro jednotlivce 11 195 korun, pro jednoho rodiče s dítětem do 13 let je to 14 553 korun. Pod hranicí příjmové chudoby žije necelý milion lidí. Průměrný důchod české staré ženy je 11 219 korun. Kolik žen však hospodaří s důchodem podprůměrným? K tomu připočítejme, že každý desátý člověk starší 15 let má exekuci. Jak se žije dětem, jejichž rodič je takhle zadlužen, a kolika dětí se to týká?

 

Hospodářský růst v naší zemi vůbec neznamená, že se všem lidem daří lépe. Své o tom víme v potravinových bankách. Ve světě zachraňují jídlo a sytí hladové od šedesátých let minulého století. První česká potravinová banka vznikla v devadesátých letech v pražské NADĚJI, v posledních třech letech jí najdete konečně v každém kraji.

 

Za rok 2017 potravinové banky v Čechách a na Moravě zachránily 2 336 tun jídla před vyhozením a rozdaly je 96 000 lidí, kteří nemají dostatek. Nejde jen o pomoc těm, kteří si nemůžou dovolit denně pořádné jídlo. Stejně důležitý je dopad na životní prostředí, které ničíme likvidací potravin.

 

V Česku se ročně vyhodí přes 700 000 tun jídla. Nesvádějme to na supermarkety a výrobce. Nejvíc vyhodíme v domácnostech, z našich přeplněných lednic. To, jak se chováme k jídlu, má své dopady na planetu, na které chceme žít. Třetina světové obdělané zemědělské půdy vyprodukuje potraviny, které nikdy nikdo nesní. Při likvidaci odpadu potravin se ročně spotřebuje množství vody, které odpovídá velikosti tří Ženevských jezer, a vyprodukuje 8 procent množství globálních emisí skleníkových plynů.

 

To jsou paradoxy našeho zcela běžného života, naší denní reality. Tady víc než jinde platí výzva: „Mysleme globálně a jednejme lokálně!“ Víte o lidech nebo celých rodinách, které nemají dost jídla? O dětech, které nemají zaplacené obědy ve škole? Je čas zajímat se o činnost nejbližší potravinové banky. Upozorňujte komunální politiky a úředníky na možnost pomáhat prostřednictvím potravinových bank. Informujte obchodníky, kteří likvidují potraviny a netěší je to. Lepší je darovat, než vyhazovat. Lepší je chránit, než ničit.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně a místopředsedkyně Potravinové banky ve Zlínském kraji.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...