BLOG

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého muže doplněné o větu: „Ten taky půjde volit?“ Návrh novely přestupkového zákona umožňující vyhostit „potížistu“ z území obce nebo městské části, pokud spáchá tři vážné přestupky. „Nepřizpůsobiví nesmí obtěžovat slušné občany.“

To je jen krátký výčet letošních předvolebních hesel a témat. Nepřibližujeme se k Maďarsku, které bezdomovectví, tedy život na ulici, zakázalo prostřednictvím změny v ústavě?

A jak si to vláda Viktora Orbána představuje? V ulicích Maďarska podle dostupných odhadů žije něco mezi dvaceti a třiceti tisíci lidmi bez domova, kapacita lůžek v azylových domech, útulcích a ubytovnách je zhruba devatenáct tisíc. O životě v takových ubytovacích zařízení nelze mluvit ani jako o uspokojivém. Co s těmi lidmi bude? Budou zavíráni do vězení? Nemusíme být ekonomové, abychom si spočítali, že by tak došlo k drastickému navýšení rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk ve vězení něco stojí, a to budou platit občané Maďarska.

Dobře, bezdomovec si pobyde chvilku v „chládku“. Pro člověka žijícího na ulici v létě v zimě asi nic drastického. Pak vyjde ven a světe div se, s velkou pravděpodobností nebude mít pořád kde bydlet. Jeho sociální situace bude stejná, nebo spíše horší. Bude mít totiž „flastr“, takže jeho znovuzapojení na trhu práce bude velmi omezené, ne-li nemožné. Bude tedy žít dál na ulici, pravděpodobně v podmínce, a bude jen otázkou času, kdy ho pokutují muži zákona. On pokutu nebude mít šanci uhradit, protože nebude mít z čeho, a zase na chvíli pobyde ve vězení. Tak to půjde dokola a výdaje Maďarska budou zbytečně narůstat. Nakonec to povede k další nesmyslné kriminalizaci lidí bez domova, kteří budou viněni z úpadku ekonomiky. Co bude dalším řešením? Levné lágry s dozorci?

Nebo existuje jiná možnost. Bezdomovci už v Maďarsku nebudou chtít žít a půjdou o dům, v tomto případě o stát, dál. Maďarsko si zažilo uprchlickou krizi a teď, když už toto ožehavé téma není tak ožehavé, budou uprchlíky dělat z vlastních občanů.

Mnozí z bezdomovců trpí duševními poruchami, závislostmi, jsou staří, nemocní nebo doživotně zadluženi. Tito lidé pak propadávají už tak děravým sociálním sítem. Orbánova vláda je nechá spadnout až na dno a pořádně tvrdě. Proti bezdomovectví se v tomto případě bojuje tak, že se postaví mimo zákon. Může takovým způsobem uvažovat chytrá společnost?

Chytrá společnost dělá vše proto, aby lidé bez domova nebyli, a pokud jsou, tak jim zajistí přístup k sociálním službám a k sociálnímu bydlení. Poslední, co by chytrou společnost napadlo, je, aby lidi bez domova kriminalizovala.

Žijeme v tomto ohledu ve zvláštní době, ať už v Maďarsku nebo v České republice. Naše současná vláda zametla zákon o sociálním bydlení pod stůl, a to přesto, že se k jeho přijetí zavázala v programovém prohlášení. Pro většinu nevládních organizací je to mílový krok zpět. Doufám, že se stejně dlouhými kroky nebudeme přibližovat k Maďarsku a že nedojdeme do fáze, kdy budeme v ústavě definovat pojem „slušný občan“.

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.

Text vyšel v Deníku Referendum.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Vstávám brzy ráno a vyrážím do ulic města. Cestou se nasnídám z toho, co mi zbylo z předchozího dne, protože jídlo se nevyhazuje. Prohlídnu pár popelnic, jestli se nedá ještě něco využít. Je až s podivem, co dnes lidi vyhoděj. Ušel jsem tři kiláky, tak si na chvíli sednu na lavičku v parku, zavřu oči a zasním se.

V noci mě budili nějací neslušní. Nikdy nepochopím, proč někomu vadím, když v noci spím. Nedělám hluk, po nikom nic nechci, ráno si sbalím věci a odejdu.

Umím poprosit, poděkovat, pochválit. Jsem slušnej bezdomovec, kterej to v životě zvoral. Znám víc podobných, jako jsem já. Znám i několik, se kterýma bych si nepodal ruku, a raději se jim vyhýbám, i když jsou bezdomovci jako já. Jsou to ale taky lidi, přežití pro nás všechny není jednoduchý a někdy nám všem z toho ujedou nervy. A pak vypadáme neslušně.

Komu ale nervy neujížděj? Kdo byl vždycky slušnej? Ke mně se taky každej nechová slušně. Slušnej policajt se mě zeptá, jestli jsem v pohodě a měl jsem šanci si odpočinout, a řekne, že mi to nezávidí. Neslušnej mi řekne, ať někam táhnu a přestanu tady slušnejm lidem smrdět. Slušnej člověk mě nestrká do jednoho pytle z druhejma. Nechá mě být v klidu, nebo se zeptá, jestli něco nepotřebuju. Neslušnej mě pomlouvá za zády, kouká na mě z nadhledu, nebo na mě řve, ať vypadnu, že tady je to jen pro slušný. Tak je to pořád dokola.

Lidi, řeknu vám, jak já bych rád slušně bydlel! Tak jako bydlej slušný lidi! Možná, kdybych slušně bydlel, taky by se o mě říkalo, že jsem slušnej. Byl bych pak stejně slušnej jako ty druhý, co bydlej. A to bych si fakt přál.

Úvahu fiktivního klienta napsal Jan Kadlec, ředitel pobočky NADĚJE v Praze.

Tak si snad můžu na pár měsíců oddechnout. Je za námi každoroční boj o zachování denního centra pro bezdomovce. Pražský magistrát s námi podepsal roční nájemní smlouvu na pozemek, kde budova centra stojí. Můžeme opět nabízet sprchu, jídlo, ošacení, poradenství a zdravotní ošetření dvou tisícovkám lidí bez domova, kteří za námi každý rok přicházejí, přivádějí je terénní pracovníci, nebo je přiváží sanitka se zprávou "propuštěn do domácího léčení". Můžeme chránit město před rizikem šíření infekčních a parazitárních onemocnění, kterých řešíme několik set ročně.

Obhajování existence centra je každý rok obtížné. Většinou se to na magistrátu i přes včasné podání žádosti o prodloužení nájemní smlouvy nestihne v termínu, a tak nejdříve dostaneme smlouvu na měsíc a pak na zbývajících jedenáct. Přece jen se rozhoduje mezi tím, zda se starat o nuzáky a přivandrovalce z jiných koutů republiky, kteří otravují spořádaný život ostatních, "těch slušných" lidí, nebo to raději pronajmout na parkoviště podnikateli, který vedle v ulici pronajímá drahé kanceláře, či provozuje luxusní hotel. V místě jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek, nájezdu na Severojižní magistrálu, zázemí pro směnaře aut, která svážejí odpad z pouličních košů, mezi dvěma vlakovými nádražími, byl totiž nalezen viník bránící rozkvětu byznysu - bezdomovecké centrum NADĚJE.

Ať nejsem jednostranný: mám jisté pochopení pro nářky lidí žijících v sousedství zařízení, které navštíví kolem sto osmdesáti bezdomovců denně. Většina z nás nechce být v přímém kontaktu s bídou, nemocí a zoufalstvím. Je nám nepříjemné být s tím konfrontováni. Zvláště pokud někteří žijí v přesvědčení, že si za to můžou ti „nemakačenkové“ sami, a ti v těch buňkách (středisko je postaveno z modulárního systému) je vykrmují a rozmazlují.

Faktem je, že i my bychom byli rádi, pokud by návštěv v denním centru bylo méně. Více by to odpovídalo jeho prostorovému uspořádání i našemu přesvědčení, že je nutné mít na ty, kteří potřebují pomoc, dostatek času k individuální práci a nalezení vhodné podpory.

Jak vidno, i v době ekonomického růstu budou mezi námi lidé, jejichž místem k životu se stala ulice. Tím spíš bychom mohli otevřít potřebná zařízení, kterých je v případě nízkoprahových denních center na území Prahy nedostatek (aktuálně šest, z nichž dvě mají úžeji vymezenou cílovou klientelu). Prostředky na to máme. Lidé bez domova by si tak našli zařízení, které by jim bylo nejblíž, více by sedělo jejich potřebám a cítili by se v něm dobře. Mohli by si v něm odpočinout a nabrat sílu na řešení nelehké životní situace. Bylo by to lepší než stát ve frontě, sníst za dvacet minut oběd a muset zase ven na lavičku do parku.

Díky Bohu za udržení zdravého rozumu, který říká, že vedle toho komerčního a ziskového je nutné zachovat alespoň něco prospěšného pro ty, kteří nemají z čeho zaplatit, těžko prosazují svá práva a pro zlepšení svého života potřebují podporu druhých. Že pod magistrálou se nachází naděje, která chrání před další a další bídou v ulicích sedmého nejbohatšího regionu Evropy.

Jak dopadne rozhodování o nájmu pozemku příští rok po podzimních volbách, nevím. Pokud vám stejně jako mně leží na srdci život nuzných a "nadbytečných" lidí, modleme se společně za zachování přinejmenším toho, co je pro ně dnes dostupné. A pokud se Bůh smiluje a otevře srdce těch, kteří dostanou do rukou mandát rozhodovat, možná lidem bez domova nabídneme vedle jídla a sprchy i trvalou střechu nad hlavou, teplou postel, soukromí a štěstí důstojného života.

Jan Kadlec je ředitel pobočky NADĚJE v Praze.