BLOG

Foto: Denní centrum NADĚJE pro mladé lidi bez domova do 26 let

Honza přišel poprvé do denního centra NADĚJE pro mladé lidi bez domova v roce 2016. Tou dobou přespával ve squatu, s rodinou se nevídal, chyběly mu doklady. Nabídli jsme mu zdarma ubytování v noclehárně prostřednictvím projektu Nejdřív střecha, ale tuto možnost nakonec nevyužil. Honza byl odsouzen k podmíněnému trestu a pravidelně se musel hlásit na policii. Nejistota, zda nakonec neskončí ve vazbě, pro něj nebyla motivací ke změně způsobu života, naopak. Honza ve squatu užíval s kamarády pervitin, občas si „přilepšil“ drobnými krádežemi. Přesto se nakonec podařilo zařídit Honzovi doklady, zajistit mu praktického lékaře a zjistit dluh u zdravotní pojišťovny. Ten činil okolo 70 000 Kč. V průběhu roku se podařilo získat duplikát výučního listu i evidenci na Úřadu práce.

Honza se v denním centru účastnil socioterapeutických aktivit - volnočasových aktivit a výjezdů mimo Prahu. Při nich využíváme metody Cesta hrdiny (práce s přechodovými rituály do dospělosti - k odpovědnosti), dramaterapie (příprava divadelního vystoupení mj. s prvky cirkusového umění) a sociální cirkus (využívá cirkusové umění jako prostředek k dosažení kladných výsledků v sociální a psychické stránce osobnosti a v motorických dovednostech). Tyto metody doplňujeme sportovními aktivitami (lezení, sjíždění řeky, přežití v přírodě).

Honza se nakonec ve spolupráci s organizací Sananim rozhodl odejít na léčení. Podmínkou bylo nastoupit na detox v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Po celou dobu léčby v komunitě byli naši kolegové z denního centra s Honzou v písemném kontaktu. Jeho pobyt v komunitě byl však předčasně ukončen jen několik dní před propuštěním. Honza se vrátil zase do squatu a k dřívějšímu způsobu života. Našel si ale pravidelnou brigádu. Během této doby, zhruba rok a půl, se účastnil dalších výjezdů a volnočasových aktivit v denním centru.

Nejvýraznějším momentem bylo vyklizení squatu za dohledu policie, a to v den odjezdu na terapeutický výjezd Cesta hrdiny. Po tomto výjezdu, který je zaměřen na osobní prožívání a uvědomění si silných a slabých momentů ve vlastním životě, se Honza rozhodl podat žádost o ubytování v našem azylovém domě v Radotíně. Současně stále docházel na divadelní aktivity a účastnil se s námi zahraničního divadelního festivalu jako aktér.

V současné době má Honza pravidelné brigády a bydlí v sociálním bytě, kde mu stále poskytujeme podporu. Začal se vídat s rodinou – s matkou a prarodiči. Pomohli jsme mu vymazat záznam z Rejstříku trestů. Plánuje řešit své dluhy. Dál se věnuje socioterapeutickým aktivitám, zejména dramaterapii.

Kateřina Sehnoutková je vedoucí Denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let v Praze.
Luboš Turzík je metodik sociální práce pražské pobočky NADĚJE.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Bezdomovec je člověk jako já nebo vy. Má svoje lidské potřeby a jejich naplnění řeší podle svých možností. Co nezvládne sám, v tom mu pomůžou služby. Stejně jako když jdete ke kadeřníkovi, protože se sami neostříháte. Budeme bezdomovci závidět, že on dostal svoje služby zadarmo? Jídlo a oblečení, které bychom my ostatní už vyhodili? Když on „nemaká“, tak si nezaslouží být člověkem?

Je špinavý a páchne? My bychom páchli stejně, kdybychom neměli kam jít. Budeme někoho za jeho slabost, nevědomost trestat jednoduchým odsouzením? Podejme mu pomocnou ruku místo ukazování prstem. Člověk v krizi se z ní sám nedostane. Že to není náš problém? Co až budeme v krizi my? Že se to nemůže stát? Buďme pokorní.

Že pije a fetuje? Dělá to proto, aby nás naštval? Abychom si mohli na něj ukazovat a říkat, že jsme lepší? Nebo to dělá, aby ošetřil svoje rány, na chvíli zapomněl na hrůzy svého života? Uměli bychom my přejít všechny krize s klidem a poslušně, jenom rozumem? Silně o tom pochybuji.

Někdo na všechno má a dobře funguje ve společnosti, protože měl milující rodinu, nenarodil se s tělesnou vadou, netrpí psychiatrickým onemocněním, neuvízl v dluhové pasti, nepostihla ho nečekaná pohroma. Člověk není na ulici, protože by si to přál. Je tam, protože my ostatní ho neumíme do společnosti přijmout. Každý jsme jedinečný a snažit se nacpat všechny do škatulek, které jsou pro nás pohodlné a bezpečné, není dobré.

Kdo je „nepřizpůsobivý“? Bezdomovec nebo ten, kdo není ochotný přijmout odpovědnost za podobu společnosti, ve které bezdomovectví vzniká? Ve které vzniká dlouhodobé bezdomovectví, které neřešíme, ale naopak svou netečností, nenávistí a odmítáním prohlubujeme.

V 21. století, v době humanity a prosperity, by každý člověk měl mít zajištěny základní potřeby, aniž bychom nejdřív museli hodnotit jeho motivace a postoje. Žijeme v době blahobytu, a přitom je nám zatěžko dát pár korun potřebnému? Jak se potom lišíme od strojů ve Škodovce, které jenom vyrábějí zisk a nic jiného je nezajímá? Jsme přece lidé, buďme solidární.

Tadeáš Hrabovský je vedoucí pobočky NADĚJE v Mladé Boleslavi.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Bezdomovectví mladých lidí je velmi odlišné od bezdomovectví lidí starších. Má jiné příčiny, přináší jiné těžkosti. Většina mladých lidí bez domova, kteří navštěvují naše nízkoprahové denní centrum, vyrůstala v dětských domovech, výchovných ústavech nebo v rodinách, kde vztahy nebyly v pořádku. Někteří nemají ukončené střední vzdělání, část z nich je vyučená. Většinou se již setkali s drogami. Po odchodu z výchovných institucí nemají kam jít, jsou bez rodinného zázemí, bez přátel, většinou bez peněz. Při odchodu z dětského domova sice dostanou nějaký finanční obnos, ale neumí hospodařit, protože neměli, kde se to naučit. Někteří mají psychiatrickou diagnózu, avšak nemají svého doktora, ani peníze na léky. Příslibem práce s bydlením se dostanou do Prahy, kde se stávají snadnou obětí podvodníků. Posléze začnou řešit svou situaci krádežemi, kvůli obživě a ošacení, a také drogami, které jsou pro ně únikem z bezvýchodné situace.

V našem denním centru mají mladí lidé bez domova zabezpečené jídlo, ošacení a sprchu. Snažíme se je motivovat ke změně života a pomáháme jim v oblastech, které jsou pro ně neznámé. Často jsme jediní dospělí, které znají a kteří je mohou podpořit. Mnohdy pouze slovem, ale také třeba doprovodem na úřady. Je to ovšem běh na dlouhou trať, protože během krátké doby nelze změnit člověka, který na život nebyl připraven.

Spojení „začlenění zpět do společnosti,“ jež veřejnost ve vztahu k mladým bezdomovcům často používá, tedy není přesné. Tito lidé mnohdy ve společnosti nikdy začleněni nebyli, protože vyrůstali v prostředí, které jim fungující společnost nezprostředkovalo. Někteří až v 18 letech poznávají, jak vlastně společnost funguje.

Jak mladým lidem pomáháme z ulice my? Při sociální práci využíváme mj. i volnočasové aktivity: socioterapii, dramaterapii, řezbářské kurzy, fotbalové tréninky. Snažíme se vždy nabízet to, o co mají zájem sami klienti. Kurz sociálního cirkusu, společné vaření, návštěvy kulturních zařízení. Jezdíme na vodu, lézt na skály a na „Cestu hrdiny“.

Každá aktivita má přínos. Sociální cirkus učí spolupráci, ale také dovednostem, které člověk může před někým předvést, případně je předávat dál. Klienti zažívají pocit, že něco umí, a to posiluje jejich sebevědomí. Na „Cestě hrdiny“ se mohou v bezpečném prostředí zamyslet nad svým životem. Jde o náročnou práci na sobě samém. Na vodě zase s klienty zkoušíme, kde jsou jejich hranice a jaký je to pocit, když se chtějí vzdát, ale nakonec se překonají a dojedou až do konce.

Klienti tyto příležitosti poznat nové lidi, dozvědět se nové věci, a hlavně si dát chvíli pauzu od života na ulici, velice oceňují. Většinou jsme překvapeni, s jakou chutí se zapojují nejen do programu, ale i do štípání dříví, vaření a podobně. Když mladí lidé cítí, že mají za něco zodpovědnost, opravdu dokáží fungovat.

Aktivity na výjezdech vedou externí profesionální lektoři za účasti dvou našich pracovníků. To je pro nás klíčové při navazující sociální práci. Klienti, kteří na výjezdy jezdí pravidelně, činí viditelné pokroky: přestává je bavit život na ulici a drogy, řeší svou bytovou situaci a práci. Bohužel jim cestu komplikují další problémy spojené s bezdomovectvím - dluhy, exekuce, nemoci, soudy. Všechny tyto překážky pomáháme klientům řešit. Podporujeme je, aby to nevzdali, protože tato fáze bývá opravdu vyčerpávající.

Kateřina Sehnoutková je vedoucí Denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let v Praze.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Pan Milan po celý svůj dospělý život pracoval. Když mu bylo 78 let, zemřel majitel bytu, v němž pan Milan žil. Najednou se musel vystěhovat. Ze dne na den se ocitl na ulici. Co teď?

Pan Milan se dostal do denního centra NADĚJE. Začal bydlet v azylovém domě, požádal příslušnou městskou část o seniorský byt.

Po dlouhých 5 letech přišla panu Milanovi od městské části pozitivní zpráva: byt mu byl přidělen. Skvělé, ano. Jenže panu Milanovi bylo už 82 let. Už se necítil na bydlení o samotě. Potřeboval pomoc někoho dalšího. Postupně ztrácel chuť k jídlu, neměl energii ani na to, aby vyšel ven. Bolely ho nohy. V den, kdy mu v novém bytě přimontovali elektroměr, se pan Milan stěhoval do hospice. Život v novém bytě už se nekonal...

Toto je příběh jednoho úžasného člověka, který už není mezi námi. Přesto s námi zůstane napořád. Bohužel podobnou situaci zažívá více starších lidí. Dostat seniorský byt s nízkým nájemným je výhra, která se málokomu podaří. Jak jsou tyto byty přidělovány? Každý žadatel je bodově ohodnocen. Jenže za co tyto body jsou? Více bodů za špatný zdravotní stav, více bodů za vyšší věk, za nedůstojné nebo žádné bydlení. Čím více bodů, tím máte větší šanci na byt, ale zároveň jste blíže smrti. Neměla by se proto hranice, od níž je možné seniorský byt získat, trochu snížit?

Vím, bytů je málo, žadatelů je mnoho. Kde je slibované řešení v podobě zákona o sociálním bydlení? Ještě si budeme muset počkat?

Opět?

Tereza Fialová je vedoucí tréninkových bytů terénního programu NADĚJE v Praze.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Jistě tyhle výroky všichni známe. Vždyť je to přece jednoduché. Pokud bych se dostala na ulici já, tak si práci a bydlení hned najdu. Nenechala bych to dojít tak daleko. Proč to nedělají oni? Proč nemůžou chodit na pohovory jako ostatní? Proč si nezaplatí ubytovnu? Vždyť na tom nic není. Ať jdou všichni makat!

Je těžké lidem, kteří takto uvažují, vysvětlit, že problém člověka bez domova může být složitější.

Vezměme si za příklad některého z našich klientů, říkejme mu Olda. Olda byl vždycky citlivý chlapec. Neměl moc přátel. Dobře se učil. Když mu bylo sedmnáct let, zemřela mu matka. Zůstal sám s otcem. Nikoho jiného z rodiny už neměl. Otec propadl alkoholu. Olda se začal toulat venku. Potkal nové přátele. Líbilo se mu, že jdou proti proudu. Jeho parta rekreačně užívala drogy a Olda je po čase také zkusil. Být pod vlivem se mu zalíbilo, protože vypustil vše špatné, co zažíval doma. Pouze si užíval trip.

Otec ho začal bít a dávat mu za vinu, že je matka mrtvá. V osmnácti se Olda rozhodl, že odejde z domova. Nastěhoval se do domu k přátelům. Žili bez vody a elektřiny. Olda byl rád, že ho k sobě domů pozvali, že o něj má někdo zájem. Protože ho přátelé přesvědčili, že je vzdělání k ničemu, odešel ze školy. Prostě si chtěl užívat ten moment, kdy nemusí myslet na minulost ani na budoucnost. Život tady a teď.

Protože neměli peníze na jídlo, účastnil se s kamarády malých krádeží v obchodech. Jednou ho chytili a dostal podmínku. Tu po čase porušil a byl odsouzený k trestu odnětí svobody. Do vězení dostal zprávu, že otec zemřel při autonehodě. Řídil pod vlivem alkoholu.

Ve vězení si Olda uvědomil, že takto žít nechce, že tohle není on. Po propuštění měl však problém si bez školy a se zápisem v trestním rejstříku najít práci a bydlení. Když se mu podařilo přes agenturu sehnat práci i s ubytováním, byl šťastný. Bohužel po měsíci ho z práce vyhodili. Zaplatili mu pouze část výplaty a už se neozvali.

Vrátil se tedy na to jediné místo, kde s ním dobře zacházeli. Jeho přátelé se za tu dobu změnili, byli agresivnější. Okradli ho o vydělané peníze.

Olda neměl kam jít. Ustlal si na lavičce v parku. Tam ho našli policisté. Poslali ho do NADĚJE, kde by mu mohli pomoci. V NADĚJI se dozvěděl o organizaci, která mu našla zaměstnání i přes záznam v trestním rejstříku. Také mu pomohla kontaktovat psychologa a nabídla noclehárnu do jeho první výplaty zdarma.

V praxi se s tím setkáváme denně. Klient je odtržený od rodiny svojí či její chybou. Často jde o děti z dětských domovů, které v osmnácti letech odešly a o životě nevěděly zhola nic. Neměly nikoho, na koho by se mohly obrátit. Bývají to také lidé s psychiatrickou nemocí, pro které mohou být běžné denní úkoly - které nám přijdou obtěžující, ale zvládnutelné - velice stresující. Je mnoho důvodů, proč není lehké se prostě zvednout a jít do práce. Říci, že si za to člověk může sám, ať jde makat, je jednoduché.

Popsaným příkladem jsem chtěla naznačit, jaké příběhy mohou mít naši klienti za sebou. Někdy je pro nás jejich stav tak nepochopitelný, protože se na situaci nedokážeme podívat jejich očima. Díváme se očima svýma. Ty ale mohou vidět úplně jinak.

Michaela Bejblová je sociální pracovnice denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.

V září 2015 se mi ozval Jan Kadlec, ředitel pražské pobočky neziskové organizace NADĚJE. Prosil mě o pomoc se zařízením stomatologické ambulance v Praze. Protože jsem dva roky předtím zařizovala tu svou v Tanvaldě v Libereckém kraji, měla jsem vše v živé paměti a ráda jsem pomohla. Během šesti měsíců vznikla ordinace zubního lékaře pro lidi bez domova ve středisku U Bulhara. Toto středisko už fungovalo delší dobu - bylo zde denní centrum, ordinace praktického lékaře, gynekologa, psychologa a psychiatra - a tak šlo jen o rozšíření o další obor.

Myslela jsem, že zařízením ordinace naše spolupráce skončí, ale protože jsme nemohli najít žádného stomatologa, který by zde chtěl pracovat, rozhodla jsem se dojíždět jednou za čtrnáct dní na čtyři hodiny odpoledne. Otevřeli jsme v březnu 2016. Média to docela zajímalo - jak asi vypadá ordinace pro bezdomovce?

Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Šlo sice jen o akutní péči, takže pohotovostní službu, ale pacienti byli převážně klienti NADĚJE - většinou lidé z ulice nebo z azylových domů. Lidé bez pojištění, kteří ale už navštěvovali denní centrum nebo i ordinace praktického lékaře NADĚJE, a tak se dozvěděli o tom, že by si měli zajít také na zubní.  

Velice brzy jsem pochopila, proč NADĚJE tolik stála o to zařídit si vlastní ambulanci. Na běžných pohotovostech to funguje tak, že se péče buď nárokuje vaší zdravotní pojišťovně, nebo si ji zaplatíte sami přímo na místě. A tak někteří zdejší klienti ani na pohotovost nešli, nebo nebyli ošetřeni. Tady v NADĚJI, pokud klient nemá pojištění, hradí se péče z dotací či sponzorských darů.

Mě to tu vždy bavilo. Byla to pěkná interdisciplinární spolupráce - měla jsem náhled do celé léčby klienta i v jiných oborech, byla jsem tedy připravena a přibližně věděla, o koho jde. Často nám klienty odeslal praktik nebo i psycholog. Podařilo se nám spoustu klientů sanovat, takže mají ústa bez infekce, nejsou ze stomatologického hlediska ohroženi, a tudíž nebudou muset navštívit pohotovostní služby jinde v Praze.

Vím, že se na středisko U Bulhara někdy veřejnost dívá skrz prsty, ale popravdě já jsem ráda, že situaci NADĚJE takto řeší. Lidí na ulici je čím dál víc, ať už vlastní vinou, nebo zadlužením, nebo po návratu z věznice, z nešťastné lásky - těch příběhů jsou mraky. Je potřeba zajistit jim péči. Pokud to nikdo neudělá, přitíží se nemocnicím a celá léčba každého takového člověka se extrémně prodraží. Nehledě na sociální úroveň.

Pracovníci NADĚJE se snaží klienty motivovat k návratu zpátky do běžného života. Pomáhají jim vyřídit si základní náležitosti jako platný občanský průkaz, zdravotní pojištění, bydlení v azylovém domě, psychicky je podporují v boji proti závislostem a tak dále. Má to smysl a ráda se sem jednou po mateřské dovolené vrátím.

Díky.

Daniela Šebestová je praktická zubní lékařka.

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.