Vsetín

Náš přístup k práci s lidmi s mentálním a kombinovaným postižením staví na respektu k lidským právům, na aktivní pomoci při začleňování do přirozeného prostředí a na podpoře samostatnosti a nezávislosti. I proto byl nejen pro klienty Naděje, ale i ostatní uživatele sociálních služeb zorganizován kurz společenského tance a etikety, který probíhal po dobu víc, jak dvou měsíců, v nově zrekonstruovaném vsetínském tanečním sále v Kotovu. Průvodkyní i učitelkou se stala mistryně ve svém oboru, paní Milena Šmigurová, které patří  obrovský dík, za to, že si k lidem s mentální a kombinovaným hendikepem našla cestu, způsob komunikace i snahu pochopit jejich vnitřní svět. Společně s účastníky kurzu pracovala nejen na taneční choreografii, ale také na zlepšování komunikace a společenského chování i péči o sebe. Závěrečná kolona měla díky zahajovací polonéze i vystoupení členů Tancklubu Vsetín slavnostní atmosféru a zároveň byla i milým rodinným a přátelským setkáním, které se neslo v duchu neuvěřitelné energie, radosti i nadšení z tance. Cílem tohoto projektu bylo podpořit lidi s mentálním postižením v rozšíření jejich okruhu přátel a rozvíjení sociálních dovedností, které jim umožní zlepšit jejich postavení ve společnosti. Budeme doufat, že se nám do budoucna podaří navázat obdobným kurzem a zároveň oslovit i více dobrovolníků, kteří by na těchto kurzech zajišťovali doprovod. Určitě stojí za to vidět všechny ty tanečnice a tanečníky, jak se na každé lekci stávají sebevědomějšími, v reakcích i pohybech, přičemž na parketu se jakoby stírají problémy s hybností i projevy! To, je asi hlavní motivace, proč ve vyhledávání volnočasových aktivit pro lidi s hendikepem budeme pokračovat i nadále.

Součástí denního stacionáře na Sychrově je poměrně rozlehlá zahrada, která umožňuje nejen klidné posezení, ale v případě příznivého počasí i nejrůznější venkovní aktivity. Nerovný travnatý povrch, který lidem bez poruchy hybnosti nijak nevadí, se zato stává oříškem pro lidi využívající invalidní vozík i jiné kompenzační pomůcky. Proto, abychom nemuseli i v krásných letních dnech trávit čas pouze v interiérech stacionáře, jsme přemýšleli, měřili, počítali a koncem loňského roku jsme oslovili vsetínskou firmu Austin Detonátor s participací na projektu zahradní terasy na Sychrově.

Austin nás v tomto projektu podpořil krásnou částkou 20 000 Kč O něco později se podařilo získat zbývající prostředky z veřejné sbírky, která probíhala v Radegastovně u Lva, jejíž výtěžek se za výrazné finanční podpory samotné restaurace vyšplhal na 26 012 Kč.

Po nezbytných povoleních jsme se mohli pustit do výstavby. Nejtěžším úkolem asi bylo sehnat pracanty, kteří by v plné stavařské sezóně měli prostor na výstavbu terasy a nezruinovali nás. Navíc, zahrada je ze všech stran pevně oplocená, bez možnosti jakéhokoliv příjezdu mechanizace, což dalo v parném létě pořádně zabrat. Nicméně, podařilo se. Terasa byla hotová, tak už jen zbývalo dokončit terénní úpravy. 

A v tom nás to napadlo. Co kdybychom terapie, které klientům zprostředkováváme prozatím jen v interiérech stacionáře, přesunuli i do venkovních prostor. Nemysleli jsme jen na aktivity, které by se daly realizovat od stolu, ale co využít mírný val, který kolem terasy vznikl?  

Co takhle vytvořit chodník pro bosé nohy? Stimulace akupresurních bodů, jimiž jsou plosky nohou doslova poseté, podporuje krevní oběh, posiluje imunitní systém a má prokazatelně blahodárný vliv na zdraví a psychiku. A to se může vždycky hodit, obzvláště nám, ve stacionáři! Na sklonku léta jsme tedy vyšli k řece Bečvě, kde jsme si nasbírali oblázky, do lesa pro ostatní přírodniny a požádali Uhlobeskyd o příznivější cenu kameniva.

Za několik týdnů práce, se kterou nám pomohli lidé z rokytnické terapeutické dílny (Chlapi, děkujeme!) vznikl devítimetrový chodník, skládající se z polí naplněných pískem, dřevěnými špalíky, oblázky, kůrou, jemným kamenivem, šiškami, dřevěnými dlaždicemi, klacky a jehličím. Chtěli jsme prostě našim bosým nohám v různých nerovnostech dopřát rozličnou škálu stimulačních a hmatových vjemů. A jelikož myslíme i na ty, kteří chodník nemohou využívat,  připravujeme hmatový panel, který jim umožní zažívat to, co ostatním chůze naboso.

Nyní, za podzimního sluníčka využíváme nové terasy k nejrůznějším aktivitám, ale už teď se těšíme na příchod teplých dnů, kdy se projdeme po našem chodníku pro bosé nohy a zastimulujeme si :o)

Tak se nám na Sychrově podařilo rozšířit aktivní venkovní prostor denního stacionáře. A tím, že jsme si chodník vyrobili svépomocí, jsme na něj i právem pyšní. 

Chtěli bychom ze srdce poděkovat všem, kteří realizaci terasy podpořili. Radegastovna U lva, Austin Detonator , LT Stone, Uhlobeskyd. Děkujeme!

Když nás v červnu oslovil jeden z našich významných donátorů, že by rád podpořil nějakou letní aktivitu klientů vsetínské Naděje, napadlo nás, že bychom mohli podniknout s klienty terapeutické dílny tréninkový pobyt. Pobyt, jehož cílem by mohl být nácvik samostatnosti a zdokonalení se v praktických činnostech. Zkrátka, zrodila se myšlenka, jak „našim“ lidem co nejvíce pomoci s přípravou na samostatný život. Pár klientů dílny již bydlí v chráněném bydlení, ale převážná většina z nich v domácnostech svých rodičů. Někteří z nich nám před odjezdem kladli na srdce, že se samostatností jejich dospělých dětí bude nejspíš potíž, ale opak byl pravdou. Klienti překvapili nejen nás, ale snad i sami sebe.

K pobytu jsme vybrali bezbariérové centrum Březiny, které je k účelům tréninkového pobytu jako stvořené. Disponuje velkorysými prostory k aktivitám nejrůznějšího charakteru a má dostačující vybavení i pro 20ti člennou skupinku, jako byla ta naše. Žádný Hilton, ale sympatická prostorná chata. Navíc, centrum je umístěno v nádherné přírodě podhůří Hostýnských vrchů, na polosamotě u lesa.

Hned první den třídenního pobytu jsme začali muzikoterapií,  pod vedením námi oblíbeného Radka Štětkáře, se kterým jsme zapracovali na funkční komunikaci, která nám pomohla s porozuměním a akceptací hranice blízkosti nebo odstupu od druhého člověka.

Celý druhý den tréninkového pobytu v Březinách se nesl v duchu lidské individuality, ale také sounáležitosti a tolerance k druhému. Dopoledne jsme si pod vedením zkušeného terapeuta pana Michala Holínky vyzkoušeli dramaterapii, ve které jsme pracovali na přechodu do různých rolí v různém prostředí. Účelem nebylo vypracovat konkrétní scénku, ale snažili jsme se o vytvoření různých variací živých soch, které jsme utvářeli v různém prostředí. Ta jsme si namalovali na flip, abychom měli lepší představu místa, kde se bude naše vybraná role nacházet. Poté jsme ve skupině předváděli sousoší v daném prostředí.

Odpoledne jsme v produktivní arteterapii, kterou vedla Petra Filáková, mohli na malířském plátně popustit uzdu svým fantaziím. To, co každý díky spontánností sobě vlastní vytvořil,  jsme začlenili do jednoho celku. Vznikl tak obraz barevný, různorodý, v každém případě zajímavý. Zkrátka takový, jací v terapeutické dílně jsme. A večer? Ten patřil příjemnému odpočinku a společnému  posezení u táboráku.

Třetí den v Březinách jsme z báglů vytáhli společenský oděv a vyfikli se na poslední aktivitu letošního tréninkového pobytu. S nácvikem sociálních dovedností a zásad slušného chování v různých situacích nám pomáhala paní Milena Šmigurová, která zároveň předvedla na námi připraveném rautu pravidla stolování, tak abychom se ve společnosti cítili jako ryby ve vodě. Po poledním gulášku následovalo balení, závěrečný úklid chaty a odchod na autobus, který nám stejně, jako při příjezdu opět ujel před nosem. Ale do tréninkového pobytu patří i to, že ne vždy vše vyjde podle plánu a pak jsme nuceni hledat náhradní řešení. A my aspoň víme, že budeme muset zapracovat na přesunech z bodu A do bodu B. To je výzva, se kterou si poradíme možná na některém z dalších pobytů.

A jak se na náš první tréninkový pobyt díváme dnes, s odstupem několika dnů? Pro některé z nás to byl první pobyt mimo domov, pro některé, první zkušenost s obstaráním věcí kolem sebe a pro všechny spoustu nových zážitků, aktivit i nových zkušeností, které nás posunou zase o něco dál. Během pobytu jsme si obstarávali nákupy, připravovali stravu, uklízeli si, absolvovali nejrůznější aktivity a navazovali mezilidské vztahy. Třídenní tréninkový pobyt v bezbariérovém centru Březiny byl pro nás všechny obrovským přínosem v sebepoznání, seberealizaci i posílením sebevědomí.

Závěrem určitě patří velký dík vsetínské restauraci Radegastovna U Lva, která k tomuto účelu uspořádala v srpnu veřejnou sbírku a sama výraznou částkou na tréninkový pobyt klientů sociálně terapeutické dílny v Rokytnici přispěla.

Dnes jsme v OD TESCO Valašské Meziříčí slavnostně přijali symbolický šek s 16 000 Kč, které jsou určeny na nákup strojů a nářadí do naší terapeutické dílny v Rokytnici, kde pracují lidé s mentálním a kombinovaným hendikepem. Za tuto sympatickou částku vděčíme nejen Nadačnímu fondu TESCO,  ale také všem, kteří neziskové organizace v rámci programu „Vy rozhodujete, my pomáháme“ podporují.

Sociálně terapeutická dílna v Rokytnici vznikla hlavně proto, aby lidé, kteří mají potenciál získat v budoucnu zaměstnání, měli příležitost se na takový životní krok připravit. U nás ve vsetínské Naději mohou lidé trénovat v programech výtvarník, hospodář, zahradník a řemeslník. Jelikož je nám všem blízký proces recyklace, využíváme zejména věci a materiály, které máme kolem sebe a aspoň částečně se tak snažíme vyhnout plýtvání a zbytečnému vyhazování. Přetváříme tak domnělý odpad v kvalitní a originální výrobky. Z časopisů vytváříme košíky na cokoliv, z plastů vznikají nádherné originální šperky. V duchu recyklace pracujeme I v programu řemeslník, a to zejména se starým a poškozeným nábytkem, který přetváříme takřka v umělecká díla. Například z vysloužilých židlí při troše kreativity a dostatečné míry trpělivosti vznikají zajímavé designové kousky. Zmiňovaná podpora Nadačního fondu TESCO nám pomůže s nákupem řemeslných strojů a nářadí, které naši práci,  soběstačnost i um posunou zase o kousek dál.

"A paní učitelko, když se něco zeptám, budou mi rozumět?"

Tak zněl jeden z dotazů dětí před setkáním s lidmi s hendikepem.

Dny 17. až 21. června byly ve Vsetíně věnovány boření předsudků i bariér, aktivitám a debatám o tématech života lidí s hendikepem.

Už po čtvrté byli do programu Týdne s Nadějí aktivně zapojeni lidé, kterých se toto téma osobně dotýká.

Hned první den se podařilo propojit dva zdánlivě odlišné světy. Svět zdravých dětí ze Základní školy Sychrov a lidí s mentálním nebo kombinovaným postižením v denním stacionáři. Společnými aktivitami jsme se pokusili dětem přiblížit a vysvětlit, co si mohou pod slovem hendikep představit. Jaké potřeby tito lidé mají, jakých terapií se účastní a v čem jim pomáhají.

Reakce obou skupin byly nad naše očekávání. Pro děti nebyl problém se aktivně zapojit a spontánně reagovat, a i samotní klienti denního stacionáře účast malých návštěvníků vnímali velmi dobře, těšili se z jejich přítomnosti a v mnohém je jistě obohatila.

Následující den opět patřil podpoře a propojení. Scénické čtení bylo příležitostí pro děti z mateřské školy Rokytnice a klienty sociálně terapeutické dílny, jak trávit spolu čas, přirozeněji, se společnými zážitky. Záměrem této aktivity bylo, aby i malé děti do budoucna vnímaly, že je naprosto přirozené, žít život v blízkosti někoho, kdo má zdravotní hendikep a občas potřebuje pomoc.

Ve středu se podařilo téměř zaplnit Divadlo v Lidovém domě žáky základních škol a uživateli vsetínských sociálních služeb a organizací. O program se postaral umělecký soubor Bílá holubice, který dlouhodobě napomáhá integraci lidí s hendikepem prostřednictvím spolupráce s profesionálními umělci. Z každé části představení pod heslem „Nemůžeš chodit, můžeš tančit!“ byla znatelná obrovská vůle, radost a nadšení z pohybu na jevišti všech umělců, bez rozdílu, zda mají hendikep nebo ne. Věříme, že toto vystoupení nabité emocemi bylo pro všechny obrovským zážitkem. Jednak  pro ty, kteří věří, že hendikep v mnohém posouvá a umění i tvoří, tak i pro ty, kteří s výrazovými prostředky lidí s hendikepem mají problém a stále na něj pohlíží jako na výjimečný stav.

 Ve čtvrtek, v kině Vatra jsme umožnili jedinečný pohled na to,  jak lze vnímat a prožívat vlastní tělesný hendikep. Hlavní představitel krátkého snímku „Můj život s asistencí“, sympatický a cílevědomý Kuba Neubert, který bojuje za své sny napříč nepřízni osudu, byl po projekci k dispozici ke zvídavým dotazům, zejména studentů středních škol. Možná i pro ně byl zdrojem k respektu a úctě k lidem s hendikepem a snad i životní inspirací.

Pátečním happeningem na Dolním náměstí, jehož hlavním posláním bylo upozornit na každodenní obtíže života s hendikepem, byl Týden s Nadějí završen. Týden, jehož smyslem nebyla propagace sociálních služeb, ale umožnění prostoru pro vzájemné poznávání a propojení světa lidí se zdravotním hendikepem a lidí bez postižení.

Po celý měsíc červen byla také ke zhlédnutí v kině Vatra a Masarykově veřejné knihovně putovní výstava Příběhy asistence, která se snažila přiblížit motivace, myšlenky i pocity lidí, kteří se bez pomoci druhých neobejdou, i těch, kteří tuto pomoc poskytují.

V podstatě celá dramaturgie Týdne s Nadějí byla postavena na uznání rozdílnosti mezi lidmi a udržitelnosti myšlenky, že smyslem života je tu být také pro ty druhé.                                                                                             

Představení služby osobní asistence, která se stala jakýmsi ústředním tématem Týdne s Nadějí, se zhostilo studentské internetové Kostka rádio, jehož moderátoři se měli možnost setkat každý den s jedním aktérů Týdne s Nadějí a dotazovat se na to, co je zajímalo. Pohled studentů střední školy Kostka byl pro celou destigmatizační kampaň velkým přínosem a snad i počátkem dlouhodobější spolupráce. Do podpory i samotné realizace akce se zároveň zapojily vsetínské instituce, subjekty i jednotlivci, které integraci lidí s hendikepem přijaly za vlastní a blízké téma.

Několikrát byl zde zmíněn pojem dvou světů. Světa s hendikepem a světa bez něj. Ale svět je jen jeden, je pestrý a rozmanitý. A my se budeme i nadále snažit, abychom našli společnou řeč a cestu bez bariér pro nás všechny. Reakce a zpětná vazba z uplynulých dnů nám dodává sil a přesvědčení, že bořit zažité představy a stereotypy má smysl.

"A řekněte jim, že jim fandíme." Těmito slovy se s námi rozloučil malý sportovec Cyril, po ukončení jedné ze společných aktivit Týdne s Nadějí.

V rámci Týdne s NADĚJÍ se zapojilo:

650 lidí – účastníků akcí

5 neziskových organizací

5 příspěvkových organizací

6 základních a středních škol

7 médií

S úctou a respektem děkujeme všem, kteří byli nápomocni s přípravou a realizací projektu Týdne s Nadějí 2019

Zlínský kraj

Nadace Život umělce

Asistence o.p.s.

Kostka rádio

Masarykova veřejná knihovna Vsetín

Boca Fuego

Radegastovna U Lva

Dům kultury Vsetín

Kino Vatra Vsetín

Divadlo v Lidovém domě

Město Vsetín

HM OGAŘI, s.r.o.

GD3D

Alcedo

ZUŠ – literárně dramatický obor

All Style Unit

Cellbos

Veselá Bída

Fojti

Roman Štěrba- Rolay

Odkazy:

https://valassky.denik.cz/zpravy_region/tyden-s-nadeji-predstavuje-zivot-lidi-s-hendikepem-20190617.html

https://www.youtube.com/watch?v=YiJEjEmbD2U

https://www.youtube.com/watch?v=g3AwxKbXbBQ

https://www.youtube.com/watch?v=zGapfdTqQIM

https://www.youtube.com/watch?v=Ng_ry5LW1Sk

https://www.youtube.com/watch?v=4CVUsc3ilsw

Víkend plný filmů, poznání i zábavy máme úspěšně za sebou, hurá! Ve dnech 7. – 8. června 2019 proběhl v Praze XIII. ročník MENTAL POWER PRAGUE FILM FESTIVAL a poprvé jsme se jej účastnili i my, z terapeutické dílny vsetínské Naděje.

V partě 5 pracovníků a 12 klientů STD jsme shlédli během dvoudenního filmového festivalu filmy, ve kterých hrají výhradně lidé s mentálním a kombinovaným postižením.

MENTAL POWER je jediný festival tohoto druhu na světě a jeho prostřednictvím je umožněno lidem s hendikepem prožít  noblesní chvíle mezi lidmi bez hendikepu a obrátit sociální role, kdy právě oni se stávají celebritami.

V rámci festivalu s jedinečnou atmosférou nechyběl červený koberec, ani slavnostní galavečer s vyhlášením nejlepších filmů a hereckých výkonů.

V nesoutěžní sekci byl oceněn i náš krátký film o vsetínské Naději https://www.youtube.com/watch?v=Y8898fXvFh8

který vznikl v loňském roce, kdy za kamerou stál Mejla Basel a krátkým videm provázel patron naší dílny, František Segrado.

Někteří z nás byli v našem hlavním městě poprvé, proto jsme návštěvu festivalu spojili s malou prohlídkou stověžaté Prahy. I přesto, že během parného počasí byla organizace prohlídky a přesuny náročné, nástrahy velkoměsta jsme úspěšně zvládli a v mnohém  překonali sami sebe. Z výletu jsme se vrátili plní dojmů, příjemně unavení a s přesvědčením, že bychom se na myšlence tohoto festivalu, kterou je umělecká seberealizace lidí s postižením, chtěli podílet. Rádi bychom se pokusili, na další ročník tohoto  festivalu, přivézt náš vlastní hraný snímek. Uvidíme, snad se nám to podaří.

A jaké bylo motto XIII. filmového festivalu MENTAL POWER PRAGUE FILM FESTIVAL?

„Vždyť ten lidský život je hra s kostkami. Když nepadne ti, čeho bylo zapotřebí, tož naprav uměním, co padlo náhodou.“

Publius Terentius Afer, římský komediální dramatik 185-159 př.n.l.

.